32 Cdo 942/2011
Datum rozhodnutí: 05.12.2012
Dotčené předpisy: § 241a odst. 3 o. s. ř., § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., § 15 odst. 1 předpisu č. 92/1991Sb. ve znění do 30.04.2000, § 382a předpisu č. 109/1964Sb.




32 Cdo 942/2011 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Apston Capital Limited , se sídlem 4th floor, Hanover Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irská republika, registrační číslo 408579, zastoupené Mgr. Martinem Strakou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované KVARTO s. r. o. Chotěboř, v likvidaci , se sídlem v Chotěboři, Riegrova 210, PSČ 583 01, identifikační číslo osoby 49 81 55 04, zastoupené JUDr. Štefánií Fajmonovou, advokátkou se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, V Lískách 1065/31, o zaplacení částky 3,281.671,08 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm 128/1999, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2010, č. j. 9 Cmo 233/2009-572, ve znění opravného usnesení ze dne 31. prosince 2010, č. j. 9 Cmo 233/2009-628, takto:

I. Dovolání proti druhému výroku rozsudku ze dne 19. května 2010, č. j. 9 Cmo 233/2009-572, ve znění opravného usnesení ze dne 31. prosince 2010, č. j. 9 Cmo 233/2009-628, jímž Vrchní soud v Praze rozhodl o nákladech řízení, se odmítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou doručenou soudu dne 11. března 1999 se právní předchůdkyně žalobkyně, Konsolidační banka Praha, s. p. ú., domáhala po žalované (po změně žaloby) zaplacení částky 3,281.671,08 Kč s úroky a úroky z prodlení z titulu dluhu z úvěru na trvale se obracející zásoby (dále jen TOZ ). Podle skutkových tvrzení žaloby byl úvěr poskytnut právnímu předchůdci žalované Státnímu statku Chotěboř na základě smlouvy o úvěru ze dne 29. prosince 1990 Komerční bankou Praha, která pohledávku postoupila dne 18. března 1991 dohodou o převodu úvěrů na TOZ Konsolidační bance Praha, s.p.ú. a její právní nástupkyně Česká konsolidační agentura poté žalobkyni. Závazek zaplatit dluh z úvěru přešel na žalovanou na základě smlouvy č. 3514/94 ze dne 1. října 1995 o prodeji části podniku, ve znění dodatků, jímž byla Bramborárna v Chotěboři, uzavřené s Pozemkovým fondem České republiky (dále jen Fond ) podle privatizačního projektu č. 40296 Státního statku Chotěboř.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. května 2009, č. j. 37 Cm 128/1999-545 (v pořadí třetím), žalobu o zaplacení částky 3,281.671,08 Kč s 5,4% úrokem z částky 1,364.000,- Kč od 30. září 2004 do zaplacení, s 5% úrokem z prodlení z částky 1,360.000,- Kč od 18. října 2004 do zaplacení a s 5% úrokem z prodlení z částky 1,193.315,05 Kč od 18. října 2004 do zaplacení zamítl (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 3,281.671,08 Kč s 5,4% úrokem z částky 1,364.000,- Kč od 30. září 2004 do zaplacení, s 5% úrokem z prodlení z částky 1,364.000,- Kč od 18. října 2004 do zaplacení, ve zbývající části (co do 5% úroku z prodlení z částky 1,193.315,05 Kč od 18. října 2004 do zaplacení) výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud opakoval dokazování listinami a zjistil
- z dopisu Fondu ze dne 12. září 2008, že součástí privatizačního projektu i kupní smlouvy ve věci KVARTO, s. r. o. Chotěboř byla vyčíslená hodnota účetní závěrky 10,426.445,- Kč k 30. září 1995;
- z rozpisu dluhu v interním dokladu Konsolidační banky Praha, s. p. ú., že Konsolidační banka Praha, s. p. ú. uvedla jako výši dluhu žalované k 31. lednu 1999 na účtu č. 19-1547921 částku 1,364.000,- Kč s rozpisem úroku z úvěru za čtyři čtvrtletí roku 1998;
- z dopisu Fondu ze dne 3. června 1998 a jeho příloh, že Fond ohledně závazku Státního statku Chotěboř v přiloženém seznamu kupních smluv k privatizačnímu projektu č. 40296 u nabyvatele KVARTO, s. r. o. uvádí položku Bramborárna Chotěboř s uvedením dlužné částky 1,364.000,- Kč;
- z formuláře 4C (k privatizačnímu projektu č. 40296) - samostatně privatizované jednotky s návrhem rozhodnutí o privatizaci majetkové účasti státu číslo jednotky 3062, že u nabyvatele KVARTO, s. r. o. je u č. 3064 DKP skladu Chotěboř uvedena kupní cena 81.000,- Kč a u položky č. 3062 Bramborárna Chotěboř kupní cena 9,548.000,- Kč s tím, že formulář 4C k privatizačnímu projektu k této položce udává jako pasiva částku 1,364.000,- Kč.
Odvolací soud dále provedl důkaz dopisem Ministerstva zemědělství České republiky ze dne 12. června 2009, maje tento důkaz za přípustný, neboť listina byla vydána teprve po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Z dopisu zjistil, že Ministerstvo zemědělství s odkazem na aktualizaci privatizačního projektu č. 40296 sděluje, že výše aktiv privatizované jednotky, Státního statku Chotěboř, činila částku 117,436.436,- Kč (správně 117,436.000,- Kč) a výše pasiv 14,284.000,- (správně 14,824.000,- Kč) jako cizích zdrojů, bankovních výpomocí a úvěrů.
S odkazem na ustálenou judikaturu a obecně přijatou tezi ohledně přechodu dluhů z úvěrů na TOZ na nabyvatele státního majetku v procesu privatizace odvolací soud konstatoval, že tyto dluhy nesporně přecházejí na nabyvatele privatizovaných jednotek postupem podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. V průběhu řízení bylo shodně v předchozích rozhodnutích soudů obou stupňů uzavřeno, že žalovaná je nabyvatelkou části privatizovaného majetku podle privatizačního projektu č. 40296 Státního statku Chotěboř, a to objektu bramborárny, vedené v evidenci privatizačního procesu jako jednotka č. 3064 (správně 3062), a že podle obsahu listin v průběhu tohoto procesu vydaných přešla na žalovanou současně s nabytým majetkem i pasiva. S přihlédnutím k tomu, že u privatizovaného subjektu nebyla prokázána existence závazků z jiných smluv než z úvěru na TOZ, uzavřel, že žaloba je co do důvodu opodstatněná. Ohledně výše požadovaného nároku se odvolací soud odchýlil od svého dřívějšího stanoviska, totiž, že stanovení výše pasiv z úvěru na TOZ ve vztahu k žalované lze určit pouze výpočtem poměru celkového privatizovaného majetku a majetku nabytého žalovanou. Výši sporné částky by bylo možné určit postupem podle ustanovení § 136 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Po doplnění a opakování dokazování lze však učinit závěr o důvodnosti výše sporné částky i bez aplikace ustanovení § 136 o. s. ř. Za zásadní důkaz odvolací soud považoval listinu - formulář 4C k privatizačnímu projektu, v němž je výslovně uvedena částka 1,364.000,- Kč, která představuje u privatizované bramborárny nabyté žalovanou, ve spojení s rozvahou ke dni předcházejícímu realizaci privatizace, tzv. cizí zdroje reprezentované jako bankovní úvěry a výpomoci. Přitom žalovaná částka se skládá z částky 1,364.000,- Kč jako dlužných splátek jistiny, dále z úroků ve výši 1,193.315,05 Kč a úroků z prodlení ve výši 724.356,03 Kč. Žalobkyně požadovala i úroky ze splátek jistiny za dobu od 30. září 2004 do zaplacení a úroky z prodlení od 18. října 2004 do zaplacení a úroku z prodlení z částky 1,193.315,05 Kč.
Přestože v listinách provedených k důkazu není výslovně uvedeno, že pasiva přecházející na žalovanou jsou dluhem z úvěru na TOZ, dospěl odvolací soud k závěru, že částka 1,364.000,- Kč přešla na žalovanou s nabytým privatizovaným majetkem podle zákona č. 92/1991 Sb., a to jako pohledávka žalobkyně ze smlouvy o úvěru na TOZ ze dne 29. prosince 1990, tedy jediného úvěru poskytnutého na TOZ, kterou předchůdkyně žalobkyně nabyla převzetím na základě žádosti věřitele (správně dlužníka Státního statku Chotěboř) ze dne 25. února 1991 z této smlouvy. O tom svědčí vyčíslení pohledávky ve stejné výši opakovaně jak v souvislosti s přípravou privatizace, tak i v jejím průběhu.
Odvolací soud shledal nárok žalobkyně důvodným, až na požadavek na zaplacení 5% úroků z prodlení z částky 1,193.315,05 Kč, neboť mezi účastníky nebylo sjednáno právo na zaplacení úroků z úroků.
Proti té části prvního výroku, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a též proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se dostatečně nezabýval skutečnostmi, které vyplynuly z jí předložených důkazů. Zejména poukazuje na to, že žalobkyně neprokázala, že částka 1,364.000,- Kč byla právě dluhem z úvěru na TOZ poskytnutým Komerční bankou Praha, když Státní statek Chotěboř měl ke dni privatizace několik jiných úvěrů, a to u Agrobanky, a. s., pobočky v Hradci Králové a pobočky v Havlíčkově Brodě, a u Komerční banky, a. s., pobočky v Havlíčkově Brodě, přičemž šlo o úvěry investiční, kontokorentní a provozní. To vyplynulo i z výpovědí svědků, zejména z výpovědi bývalého ředitele Státního statku Chotěboř Ing. V. B. v jiných řízeních vedených u téhož soudu prvního stupně. Namítá, že delimitaci úvěru na TOZ provedla sama Konsolidační bankou Praha, s. p. ú. a rozpis dluhu je pouze jejím interním dokladem, který byl nadto proveden z neúplných informací, jež Konsolidační banka Praha, s. p. ú. získala z vedlejších zdrojů.
Tvrzení uvedené v dopise Ministerstva zemědělství považuje žalovaná za přinejmenším překvapivé a nevěrohodné, neboť ministerstvo nejprve uvedlo, že informace nemůže poskytnout z důvodu vytopení archivu při povodních v roce 2002, avšak následně po uplynutí téměř pěti let informace poskytlo. Odvolací soud dopis Ministerstva zemědělství připustil k důkazu v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., ačkoliv nejde o důkaz nový, neexistující v době rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolatelka upozorňuje, že již v průběhu řízení před soudem prvního stupně poukazovala na skutečnost, že privatizovaný majetek Státního statku Chotěboř měl celkovou hodnotu téměř 400,000.000,- Kč a dluh žalované měl být poměřen celkovými pasivy k celkovým aktivům v poměru k částem privatizovaného majetku; pak by výše žalované částky nemohla v žádném případě odpovídat výši pohledávky žalobkyně. Postup soudu při určení výše dluhu žalované podle ustanovení § 136 o. s. ř. považuje dovolatelka za nesprávný, neboť pro něj nebyly splněny podmínky. Výpočet dluhu je podle jejího názoru z předložených důkazů možný způsobem poměrného rozdělení dluhu, který v dovolání podrobně rozvádí, přičemž dospívá k závěru, že na privatizovanou bramborárnu připadá dluh ve výši 286.400,- Kč.
Dovolatelka na podporu svých tvrzení odkazuje na dohodu uzavřenou 22. prosince 1995 mezi ní a Státním statkem Chotěboř, z níž se podle jejího tvrzení podává, že v rámci privatizace Státního statku Chotěboř vznikla dovolatelce povinnost uhradit cizí pasiva ve výši 523.292,- Kč Agrobance, a. s. a 840.708,- Kč další cizí pasiva, celkem tedy žalovanou částku. Z přiloženého účtovacího přepisu pak vyplývá, že dovolatelka částku 523.292,- Kč uhradila.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož bylo v řízení listinnými důkazy prokázáno, že závazek z úvěru na TOZ přešel v souvislosti s privatizací Státního statku Chotěboř na žalovanou v žalované výši a že na žalovanou s privatizovaným majetkem nepřešel žádný jiný závazek z úvěru než z úvěru na TOZ. Ve vztahu k těmto skutkovým závěrům odvolacího soudu byl dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. uplatněn neopodstatněně.
Skutkovým zjištěním, které (ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř.) nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba rozumět výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu stanovenému v § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů nevyplynuly a ani jinak nevyšly najevo, nebo protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, je logický rozpor. Nepřihlédne-li soud k důkazům o skutečnostech, které jsou pro posuzovaný nárok z hlediska hmotného práva nerozhodné, je logicky vyloučen závěr, že soud pominul rozhodné skutečnosti (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. Listopadu 2001, sp. zn. 29 Cdo 2564/2000, in www.nsoud.cz).
V projednávané věci odvolací soud přihlédl ke všem důkazům o takových skutečnostech, které jsou pro posuzovaný nárok rozhodné podle hmotného práva, a to ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. (ve znění účinném do 30. dubna 2000), podle něhož s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem. Odvolací soud vyšel z toho, že dovolatelka je nabyvatelkou části majetku Státního statku Chotěboř privatizovaného podle privatizačního projektu č. 40296 zpracovaného Ministerstvem zemědělství České republiky na základě smlouvy č. 3514/94 ze dne 1. října 1995 o prodeji části podniku Státního statku Chotěboř, Bramborárny Chotěbor, ve znění dodatků, uzavřené s Fondem. Podle článku VI této smlouvy na kupující přecházejí dnem účinnosti smlouvy spolu s výše uvedeným majetkem veškerá práva a povinnosti, zejména závazky a pohledávky, vyplývající z předmětu činnosti v oblastech obchodních, občanskoprávních, správních a pracovněprávních. Součástí privatizačního projektu č. 40296 byl formulář č. 4C samostatně privatizované jednotky č. 3062 přímým prodejem, označené názvem Bramborárna Chotěboř, v němž je uvedena jako navržený vlastník jednotky dovolatelka a uveden majetek jednotky, včetně pasiv ve výši 1,364.000,- Kč. Úvěr poskytnutý Státnímu statku Chotěboř smlouvou ze dne 29. prosince 1990 č. A3-099-90 na trvale se obracející zásoby právní předchůdkyní žalobkyně nebyl splacen, nesplacená jistina představuje částku 1,364.000,- Kč. Postupu soudu při hodnocení důkazů provedených ke zjištění skutečností rozhodných pro posouzení závazku žalované tak nelze ničeho vytknout.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud se dostatečně nezabýval skutečnostmi, které vyplynuly z jí předložených důkazů, neuvádí, o které důkazy šlo a jaké skutečnosti z nich podle jejího názoru vyplývaly. Tvrdí-li, že Státní statek Chotěboř měl několik jiných úvěrů, jde o obecné tvrzení, jež nedoložila důkazy a jež se netýká jejího konkrétního závazku vůči žalobkyni, netvrdí-li současně (a neprokazuje), že právě tento jiný úvěr poskytnutý Státnímu statku Chotěboř, resp. jeho nesplacená část, je jejím závazkem nabytým spolu s privatizovaným majetkem. Opírá-li toto své tvrzení o výpovědi svědků v jiných řízeních, odvolací soud se s těmito výpověďmi vypořádal ve svém usnesení ze dne 12. prosince 2006, č. j. 9 Cmo 172/2006-371, jímž zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta.
Výhrada, že delimitaci úvěru na TOZ provedla Konsolidační banka Praha, s. p. ú., je zjevně neopodstatněná, neboť zpracovatelem privatizačního projektu bylo Ministerstvo zemědělství. Vyčíslení dluhu pak je nepochybně věcí předchůdkyně žalobkyně, neboť pouze věřitel má vědomost o tom, kolik činí jistina, úroky a úroky z prodlení.
Námitka, že odvolací soud připustil důkaz dopisem Ministerstva zemědělství ze dne 12. června 2009 v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., není důvodná.
Podle ustanovení § 205a odst. 1 písm. f) o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. května 2009, č. j. 37 Cm 128/1999-545, navrhla, aby byl proveden důkaz přípisem Ministerstva zemědělství - odboru zakladatelské činnosti ze dne 12. června 2009, který jí byl doručen dne 16. června 2009 a který připojila k odvolání. Odvolací soud provedl důkaz listinou při jednání o odvolání dne 19. května 2010. Listina tedy byla vyhotovena Ministerstvem zemědělství (vznikla) teprve po vydání rozsudku soudu prvního stupně. Žalobkyni tak nelze klást k tíži, že k její žádosti a přes opakované urgence Ministerstvo zemědělství neposkytlo informace dříve. Přitom situace, kdy doklady po povodni v roce 2002 nebyly příslušnými orgány předloženy z důvodu jejich poškození nebo nenalezení a byly předloženy až následně, není výjimečná, neboť některé doklady byly dohledány a některé zachráněny po vysušení.
Námitky dovolatelky ohledně nesprávné aplikace ustanovení § 136 o. s. ř. odvolacím soudem jsou zjevně bezdůvodné, neboť jak se podává z odůvodnění rozsudku, odvolací soud podle tohoto ustanovení nepostupoval, naopak zdůvodnil, proč jeho aplikace není v tomto řízení namístě.
S tvrzením, že část žalobkyní uplatňovaného nároku již dovolatelka uhradila, a to Agrobance, a. s., přichází dovolatelka nově až v dovolání (z obsahu spisu se nepodává, že by dohodu ze dne 22. prosince 1995 předložila k důkazu v řízení před soudy nižších stupňů, nebo navrhla, aby jí byl proveden důkaz, jak uvádí v dovolání), přičemž podle ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (tzv. zmatečnostmi), ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalované jako nedůvodné ve zbývajícím rozsahu zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalované bylo zamítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. prosince 2012

JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu