32 Cdo 893/2007
Datum rozhodnutí: 09.07.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 893/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně L. a.s., zastoupené JUDr. P. B., advokátem, proti žalované A. X., spol. s. r. o., zastoupené Mgr. PhDr. P. F., advokátem, o zaplacení částky 1 475 762,54 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 20 Cm 83/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2004 č. j. 12 Cmo 355/2003-99, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované náhrady škody (skutečné škody a ušlého zisku) ve výši 1 475 762,54 Kč, kterou jí žalovaná jako dopravkyně způsobila tím, že ji nedodala část zboží (vína) přepravovaného z H. do P., resp. že část vína byla rozbita.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. září 2003 č. j. 20 Cm 83/2002-74 zamítl žalobu na zaplacení částky 1 475 762,54 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně koupila od společnosti se sídlem v Ch. zboží (víno), které poté přepravovala z Ch. do P. Část přepravy z Ch. do H. pro ni zajistila společnost A. H. Ch. S.A., navazující přepravu z H. do P. pak zajišťovala žalovaná, která svůj závazek splnila uzavřením smlouvy o přepravě věci se společností Č. a s.k. d. I. a.s., (dále jen I.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena zasílatelská smlouva podle § 601 a násl. obchodního zákoníku (dále jen ObchZ ). Přihlédl k tomu, že žalovaná podle údajů v obchodním rejstříku, které jsou všem veřejně přístupné, nemá vlastní dopravu, je zasílatelem, bylo proto vyloučeno uzavření smlouvy o přepravě věci podle § 610 a násl. ObchZ, přičemž úmysl žalobkyně uzavřít právě zasílatelskou smlouvu je zřejmý i z její zprávy ze 17. 1. 2002, v níž vznesla k žalované dotaz, zda je již objednána doprava kontejneru 206842-7, zda žalovaná má bližší informace o tom, kdy bude kontejner přistaven k proclení, přičemž současně upozornila, že proclení si zajistí sama. Na to žalovaná odpověděla telefaxem ze dne 18. 1. 2002, že zboží bude na terminálu 21. 1. 2002 a ceny jsou kalkulovány na základě tarifu společnosti I. Zboží došlo na celní terminál v P. dne 20. 1. 2002 a nebylo propuštěno do volného oběhu celnicí pro nezajištění celního odbavení žalobkyní. Tento stav trval až do 18. 4. 2002, kdy žalobkyně uzavřela se společností I. dohodu, v níž uznala jako dlužnice svůj dluh ve výši 610 818 Kč vůči této společnosti jako věřitelce, zavázala se jej uhradit ve splátkách a vyslovila souhlas s tím, aby v případě její insolventnosti byl dluh uhrazen prodejem zboží, konkrétně 450 kartonů specifikovaného vína. Tuto dohodu posoudil soud prvního stupně v části, která se týká zajištění pohledávky za žalobkyní, ve smyslu § 152 a násl. ObčZ jako smlouvu o zřízení zástavního práva na věcech movitých. Podle této smlouvy si měl I. část zboží ponechat, tedy tuto část měl vyjmout z kontejneru. Poté, co žalobkyně první splátku neuhradila ani po výzvě k zaplacení dluhu, společnost I. část vína žalobkyně prodala a umořila tak svoji pohledávku za žalobkyní. Vzhledem k tomu, že o odebrání zboží z kontejneru sepsala společnost I., žalobkyně i žalovaná každá svůj protokol, který však nebyl potvrzen ostatními stranami, uzavřel soud prvního stupně, že nebylo prokázáno, které konkrétní zboží bylo odebráno. Následně žalobkyně po dodání uvolněné části zboží reklamovala dne 19. 4. 2002 u žalované nekompletně dodanou zásilku s tím, že jí vznikla škoda ve výši 1 826 830 Kč sestávající z ceny odebraného zboží, části dopravného, cla za odebrané zboží a ušlého zisku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobkyni vznikla škoda spočívající v hodnotě odebraného zboží, když v téže hodnotě byl prodejem tohoto zboží uhrazen dluh žalobkyně, takže se její majetek nesnížil o cenu odebraného zboží. Pokud jde o jinou škodu (zaplacené clo, dopravné a ušlý zisk), vyšel soud prvního stupně z § 374 ObchZ a dospěl k závěru, že je zřejmé, že v průběhu existence smluvního vztahu mezi účastníky nastala překážka nezávislá na vůli žalované, která jí bránila ve splnění povinnosti ze zasílatelské smlouvy. Touto překážkou byl vznik nového smluvního vztahu mezi žalobkyní a přepravcem (zřejmě má být dopravcem) a jeho jednání podle tohoto vztahu. Z tohoto pohledu je nerozhodné, je-li smlouva platná (soud prvního stupně ji však za platnou považuje), či zda smluvní strany jednaly v rozporu s touto smlouvou (soud prvního stupně však dovodil, že alespoň v rozsahu zastavených a odebraných 450 kartonů vína strany jednaly v souladu s touto smlouvou). Má-li žalobkyně za to, že I. smlouvu porušil, je na ní, aby uplatnila svůj nárok na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy ze dne 18. 4. 2002. Soud prvního stupně dodal, že by bylo možné (v případě existence takové škody) uvažovat o nedostatečné odborné péči žalované v případě, kdy by bylo prokázáno, které konkrétní víno a v jakém konkrétním množství a ceně nad rámec toho, co bylo sjednáno v dohodě ze dne 18. 4. 2002, bylo společností I. odebráno. Jestliže totiž žalovaná nemohla ovlivnit, co se stane se zbožím, které tvořilo předmět zástavy, mohla dohlédnout na to, aby žalobkyni bylo doručeno to zboží, které zástavě nesloužilo. To žalovaná skutečně nezajistila, přesto, že o obsahu dohody poté, kdy byla uzavřena, zřejmě věděla. Které konkrétní víno však bylo doručeno, nebylo podle soudu prvního stupně prokázáno, obdobně nebylo prokázáno, kterých konkrétních 10 lahví, v jaké ceně (a kdy a kým) bylo rozbito.

K odvolání žalobkyně proti výroku o zamítnutí žaloby do výše 864 944,54 Kč a výroku o náhradě nákladů řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. září 2004 č. j. 12 Cmo 355/2003-99 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena zasílatelská smlouva podle § 601 a násl. ObchZ, podle které žalovaná jako zasílatelka obstarala pro žalobkyni jako příkazkyni dopravu zboží z H. do P. za úplatu, a to vlastním jménem na účet žalobkyně. Podle odvolacího soudu nepochybil soud prvního stupně ani v dalším závěru, podle kterého žalovaná jako zasílatelka ve smyslu § 603 odst. 2 ObchZ za škodu na zásilce uplatněnou ve výši 1 475 762,53 Kč neodpovídá, i když z jiných důvodů, než uvedl soud prvního stupně. Podle odvolacího soudu odpovědnost žalované jako zasílatelky není podle § 603 odst. 2 ObchZ vůbec dána. Podle tohoto ustanovení odpovídá zasílatel pouze za škodu na převzaté zásilce vzniklou při obstarávání přepravy, neodpovídá tedy za případné porušení smlouvy sjednané s dopravcem a za škody vzniklé porušením přepravní smlouvy dopravcem. V dané věci vznikla škoda při přepravě samotné prováděné dopravcem (společností I.), nikoliv při obstarávání přepravy. Odvolací soud dospěl k závěru, že odpovědnost žalované za škodu by mohla být dána pouze při splnění zákonných podmínek stanovených v § 373 a násl. ObchZ, popř. § 757 ObchZ, přičemž odpovědnosti by se žalovaná zprostila, pokud by podle § 374 ObchZ prokázala, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnosti vylučujícími odpovědnost. Takovou okolností by byla překážka, která nastala nezávisle na vůli povinné strany, tedy žalované, a bránila jí ve splnění její povinnosti (obstarat přepravu), jestliže nelze rozumně předpokládat, že by povinná strana (žalovaná) následky překážky odvrátila nebo překonala a dále, že by v době vzniku závazku tuto překážku předvídala. Odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci jsou takovými překážkami jednak skutečnost, že zboží žalobkyně bylo zadržováno celnicí do doby, než bylo propuštěno do oběhu z důvodu nezaplacení celního dluhu žalobkyní, a dále uzavření dohody mezi žalobkyní a dopravcem z 18. 4. 2002 o úhradě dluhu žalobkyně vůči dopravci.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolacím důvodem je pak nesprávné posouzení věci po právní stránce. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v podřazení uzavřené smlouvy pod příslušný smluvní typ a v posouzení odpovědnosti zasílatele za škodu na přepravované zásilce v rozporu s hmotným právem. V dovolání uvedla, že na základě nabídky žalované si dne 9. 1. 2002 objednala u žalované prostřednictvím elektronické pošty přepravu předmětné zásilky z H. do P., a to dle mezinárodních přepravních podmínek Incoterms 1990 DDU, tj. do místa určení uvedeného v náložném listu, bez zaplacení cla, a tato objednávka byla žalovanou potvrzena přípisem z téhož dne. Tvrzení žalované, že není přepravce, považuje dovolatelka za účelové, neboť žalovaná vystupovala jako dceřinná společnost přepravce V. H. s tím, že zajistí přepravu do místa určení. Z mezinárodních přepravních podmínek Incoterms 1990 a z materiálu A. H. podle dovolatelky vyplývá, že zásilka bude dodána do skladu odběratele a že přepravce nese za ni plnou odpovědnost až na místo určení a následného předání objednateli . Závěr soudů obou stupňů, že žalovaná není přepravcem, ale pouze zasílatelem, se dovolatelce jeví v rozporu s § 3 ObchZ. To, že žalovaná tvrdí, že nemá přepravu zapsanou v obchodním rejstříku, ji podle názoru dovolatelky nemůže zbavit odpovědnosti, když přijala objednávku, tuto potvrdila a na základě toho jednala. I v případě, že by byla smlouva posouzena jako smlouva zasílatelská, není možno hodnotit uplatnění zadržovacího práva ze strany I. jako okolnost vylučující odpovědnost podle § 373 a § 374 ObchZ, a to s ohledem na skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalovanému bylo známo, že I. hodlá zboží zadržet . Žalovaná tedy porušila svoji povinnost stanovenou v § 606 ObchZ podat dovolatelce zprávu o škodě. Žalovaná navíc při obstarávání přepravy nejednala s odbornou péčí tak, aby zájmy příkazkyně byly co nejvíce chráněny. Jestliže totiž bylo žalované známo, že I. hodlá zboží zadržet, pak její postup při obstarání přepravy zboží není možno hodnotit jinak, než jako záměrnou a účelovou dohodu s cílem poškodit dovolatelku. Dovolatelka dále poukázalo na okolnost, že nebyla oprávněna škodu na zásilce vymáhat, neboť podle § 609 ObchZ se na zasílatelskou smlouvu použijí přiměřeně ustanovení o smlouvě komisionářské, konkrétně § 586 ObchZ, podle něhož platí, že jestliže osoba, se kterou komisionář uzavřel smlouvu při zařizování záležitosti, poruší své závazky, je komisionář povinen na účet komitenta splnění těchto závazků vymáhat, nebo jestliže s tím komitent souhlasí, postoupit mu pohledávky odpovídající těmto závazkům. Nárok na náhradu škody tak byla ze zákona povinna vymáhat žalovaná, neboť mezi dovolatelkou a žalovanou (dovolatelka má zřejmě na mysli společnost I.) neexistoval smluvní vztah. Žalobkyně by byla podle citovaného ustanovení oprávněna k vymáhání pohledávky po společnosti I. pouze tehdy, když by žalovaná na ni tento svůj nárok postoupila, k tomu však nedošlo. Dovolatelka navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodně o něm meritorně.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam skutečně má.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.

Dovolatelka především zpochybnila závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky došlo k uzavření zasílatelské smlouvy.

Podle § 601 odst. 1 ObchZ smlouvou zasílatelskou se zavazuje zasílatel příkazci, že mu vlastním jménem na jeho účet obstará přepravu věcí z určitého místa do určitého jiného místa, a příkazce se zavazuje zaplatit zasílateli úplatu.

Podle § 610 ObchZ se smlouvou o přepravě věci dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc (zásilku) z určitého místa (místo odeslání) do určitého jiného místa (místo určení), a odesílatel se zavazuje zaplatit mu úplatu (přepravné).

Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva zasílatelská. Soud prvního stupně při výkladu projevu vůle účastnic přihlédl zejména k e-mailové zprávě žalobkyně ze dne 17. 1. 2002, podle níž se žalobkyně dotazovala žalované, zda je již zajištěna doprava předmětné zásilky do P., a k e-mailové zprávě žalované ze dne 18. 1. 2002, podle níž bude dopravu provádět společnost I.

Nejvyšší soud neshledal, že by vzhledem k tomuto skutkovému zjištění soudu prvního stupně odvolací soud i soud prvního stupně posoudily otázku, jaká smlouva byla mezi účastnicemi uzavřena, v rozporu s hmotným právem.

Pokud se týká námitky, že žalovaná jakožto zasílatelka měla vymáhat nárok na náhradu škody podle ustanovení § 609 a § 586 ObchZ, nemůže tato námitka zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu založit, neboť žalobkyně v řízení náhradu škody v důsledku porušení této povinnosti neuplatňovala, tento skutek tedy předmětem řízení nebyl.

Žalobkyně dále namítala, že uplatnění zadržovacího práva ze strany společnosti I. není možno hodnotit jako okolnost vylučující odpovědnost žalované za vzniklou škodu podle ustanovení § 373 a § 374 ObchZ, neboť podle skutkových zjištění soudu prvního stupně bylo žalované známo, že I. hodlá zboží zadržet, žalovaná v rozporu s ustanovením § 606 ObchZ nepodal žalobkyni zprávu o škodě, která zásilce hrozila, a žalovaná neobstarala přepravu s odbornou péčí, neboť věděla, že I. hodlá zboží zadržet.

Odvolací soud v této souvislosti správně uvedl, že podle ustanovení § 603 odst. 2 ObchZ zasílatel odpovídá za škodu na převzaté zásilce vzniklou při obstarávání přepravy, tj. neodpovídá za případné porušení smlouvy sjednané s dopravcem a za škody vzniklé porušením přepravní smlouvy dopravcem. Takový závěr vyslovil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 4. 2004 sp. zn. 29 Odo 152/2003, který byl publikován v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu/ C.H. Beck pod číslem RNs C 2781/2004. Odpovědnost žalované za škodu tak mohla být dána pouze při splnění předpokladů určených ustanoveními § 373, resp. § 757 ObchZ.

Odvolací soud uzavřel, že odpovědnost žalované byla vyloučena tím, že k zadržení části zboží došlo na základě smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a společností I. dne 18. 4. 2002. Závěr soudu prvního stupně o uzavření této smlouvy, kterou soud prvního stupně posoudil jakožto smlouvu o zřízení zástavního práva na věcech movitých, a o důsledcích uzavření této smlouvy, který odvolací soud převzal, přitom dovoláním napaden nebyl. Tento závěr tudíž dovolací soud přezkoumávat nemůže. Za této situace nelze ani z hlediska těchto otázek dovodit, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu ani neřeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, není dána přípustnost dovolání ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. července 2008

JUDr. Zdeněk D e s

předseda senátu