32 Cdo 877/2015
Datum rozhodnutí: 10.08.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 877/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Stavebního bytového družstva Vítkovice , se sídlem v Ostravě Mariánských Horách, Daliborova 390/54, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 00050806, zastoupeného JUDr. Stanislavem Mouralem, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, 28. října 2663/150, proti žalované STAMONT - POZEMNÍ STAVITELSTVÍ s.r.o. , se sídlem v Ostravě Vítkovicích, Mostárenská 1140/48, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 64617874, zastoupené Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem v Ostravě Mariánských Horách, 28. října 438/219, o odstranění vad díla, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 Cm 91/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. října 2014, č. j. 8 Cmo 229/2014-237, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Marka Gocmana.

Odůvodnění:

Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označený rozsudek, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil zamítavý rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2014, č. j. 29 Cm 91/2011-199 (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Jeho přípustnost dovolatel dovozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena. Tuto otázku vymezuje tak, že v případě, že bylo prováděno dokazování především za účelem zjištění skutkového stavu a k prokázání skutečností, které jsou rozhodující pro posouzení odpovědnosti zhotovitele za vady díla, mohou být výsledky tohoto dokazování použity i v řízení o jiném plnění (přiměřené slevy z ceny díla) než plnění (bezplatné odstranění vad díla), kterého se žalobce domáhal původním návrhem, mohou-li být obě tyto plnění poskytnuty na základě stejného skutkového stavu, který byl předmětem dokazování. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci dle § 241a o. s. ř., když výlučně napadá posouzení podmínek pro připuštění změny žaloby.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je stejně jako níže uvedená rozhodnutí veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. však nemůže otevřít řešení otázky, kterou odvolací soud řešit nemohl proto, že již byla pravomocně vyřešena soudem prvního stupně v usnesení, proti němuž není odvolání přípustné, jak tomu bylo i v souzené věci.
Podle protokolu o jednání ze dne 20. prosince 2013 (č.l. 185 spisu) soud prvního stupně na tomto jednání rozhodl tak, že změna žaloby ze dne 26. 9. 2013 a jejího doplnění ze dne 22. 11. 2013 se nepřipouští , čímž nevyhověl návrhu žalobce, aby mu soud vůči žalované nepřiznal právo na odstranění vad díla, jak požadoval v žalobě, nýbrž s ohledem na již provedené opravy díla z důvodu jeho havarijního stavu mu přiznal slevu z ceny díla představující jeho náklady na odstranění vad díla třetí osobou. Následně soud prvního stupně žalobu zamítl na základě závěru, že povinnost k odstranění vad díla zanikla nemožností plnění. Toto zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně odvolací soud jako věcně správné potvrdil, když podle jeho názoru bylo pro rozhodnutí o odvolání žalobce klíčové posouzení správnosti postupu soudu prvního stupně, který vedl k vydání usnesení o nepřipuštění změny žaloby, byť se neztotožnil s jeho odůvodněním. Odvolací soud s odkazem na dikci zákona uvedl, že jediným kritériem pro připuštění či nepřipuštění změny návrhu je zásada procesní ekonomie, a nikoli hmotněprávní kritéria, především to, zda a v jakém rozsahu má změněná žaloba naději na úspěch.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 28. května 2013, sp. zn. 21 Cdo 723/2012, na něž správně poukazuje i žalovaná ve vyjádření k dovolání, vysvětlil, že proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byla nebo nebyla připuštěna změna žaloby, není odvolání přípustné [§ 201 odst. 1 písm. f) o. s. ř., správně měl být uveden § 202 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. Rozhodne-li tedy soud prvního stupně tak, že navrženou změnu žaloby nepřipouští, bylo jeho usnesením konečným a závazným způsobem stanoveno, že o změněné žalobě nebude v probíhajícím řízení jednáno a rozhodováno; věcnou správnost usnesení soudu prvního stupně, kterým nebyla připuštěna změna žaloby, není oprávněn odvolací soud přezkoumávat; to platí i tehdy, bylo-li odvoláním napadeno rozhodnutí ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto o původní žalobě. Nepřipustí-li soud změnu žaloby, samozřejmě to nebrání tomu, aby účastník uplatnil svůj (obsahově stejný) požadavek u soudu žalobou, která bude projednána v jiném (samostatném) občanském soudním řízení (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2003, sp. zn. 21 Cdo 387/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod číslem 139).
Ustanovení § 202 odst. 1 písm. f) o. s. ř. vylučuje přípustnost odvolání jak proti usnesení, kterým soud prvního stupně připustil změnu žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení, tak i proti usnesení, kterým ve smyslu § 95 odst. 2 o. s. ř. změna návrhu připuštěna nebyla. I když soud nepřipustil změnu návrhu, nemůže tím být žalobce (navrhovatel) závažným způsobem poškozen, neboť svůj nárok může bezodkladně uplatnit u soudu samostatnou žalobou nebo jiným návrhem na zahájení řízení (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1601).
V souzené věci byl návrh na změnu žaloby učiněn před soudem prvního stupně, soud prvního stupně změnu žaloby nepřipustil a odvolací soud je tímto jeho usnesením, proti němuž není odvolání podle § 202 odst. 1 písm. f) o. s. ř. přípustné, ve smyslu § 170 o. s. ř. vázán. Odvolací soud proto nemohl usnesení soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby přezkoumávat (ač tak jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí činil, shledal-li rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby správným, byť se neztotožnil s jeho odůvodněním). Otázku vymezenou dovolatelem, totiž otázku existence předpokladů pro změnu žaloby dle § 95 o. s. ř., tedy odvolací soud řešit nemohl a námitky dovolatele, napadající řešení této otázky odvolacím soudem, jsou bezpředmětné.
Dovolatel v dovolání výslovně uvedl, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání v části týkající nákladů za řízení před soudy obou stupňů však není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, jejichž náhradu bylo žalobci uloženo zaplatit žalované (za řízení před soudem prvního stupně 33 940,50 Kč a za odvolací řízení 6 669,90 Kč) a České republice (za řízení před soudem prvního stupně 2 929 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč [srov. k tomu obdobně závěry např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (usnesení ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013), a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013]. I kdyby však nebylo dovolání v části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť dovolání v této části postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř.
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení § 238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. srpna 2015

JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu