32 Cdo 871/2011
Datum rozhodnutí: 27.04.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




32 Cdo 871/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně České pojišťovny a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45 27 29 56, zastoupené Mgr. Andreou Bartůňkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3-Žižkově, Husinecká 808/5, PSČ 130 00, proti žalované AIKORO a. s. "v likvidaci" , se sídlem v Ostravě 2, Českobratrská 9, identifikační číslo osoby 46 35 75 13, o zaplacení částky 144,199.684,01 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 Cm 253/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. dubna 2008, č. j. 1 Cmo 123/2007-261, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.

Odůvodnění:

Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, kterým Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek ze dne 31. ledna 2007, č. j. 19 Cm 253/2000-232, jímž Krajský soud v Ostravě uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 144,199.684,01 Kč s 3% úrokem z prodlení z částky 110,000.000,- Kč od 1. června 2000 do zaplacení a náhradu nákladů řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Přípustnost dovolání dovolatelka opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a namítá, že jsou dány dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Soudům obou stupňů vytýká, že nesprávně posoudily vzájemnou souvislost tří smluv uzavřených mezi žalovanou a Kreditní bankou Plzeň, a. s. (dále jen banka ), a to smlouvy o termínovaném vkladu z 9. listopadu 1995, smlouvy o inkasu ze 7. května 1996 a smlouvy o úvěru z téhož data. Tyto smlouvy tvořily jeden celek a byly podle úmyslu smluvních stran nedělitelné. Banka musela v době, kdy postoupila pohledávku ze smlouvy o úvěru žalobkyni, vědět, že vstoupí do likvidace a dojde tak ke znemožnění realizace smlouvy o inkasu, pokud ji nepostoupí žalobkyni . Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení .
Žalobkyně považuje dovolání za zjevně bezdůvodné a navrhuje je zamítnout .
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že dovolatelkou zpochybněný výklad smluv a posouzení práv a závazků z nich vyplývajících soudy obou stupňů žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá, protože posouzením smlouvy o termínovaném vkladu a smlouvy o inkasu uzavřených mezi bankou a společností KreditAktiv, a. s., tedy nikoliv dovolatelkou, jak je tvrzeno v dovolání, a jejich vzájemnou závislostí se odvolací soud nezabýval, na posouzení těchto dvou smluv své rozhodnutí nezaložil, neboť odvoláním žalované nebyly závěry, které soud prvního stupně při posouzení těchto smluv s ohledem na nárok uplatněný žalobou (ze smlouvy o úvěru) učinil, zpochybněny. Odvolací soud se zabýval námitkou nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně dovozovanou z (ne)platnosti smlouvy o postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi bankou a žalobkyní a námitkou zániku této pohledávky v důsledku započtení proti pohledávce žalované.
Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatelka v obecné rovině uplatnila i dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., aniž tento důvod jakkoli obsahově vymezila. Dovolatelka rovněž přehlédla, že z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a o. s. ř.).
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř, když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 6., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč a celkem činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. dubna 2011

JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu