32 Cdo 840/2007
Datum rozhodnutí: 07.01.2008
Dotčené předpisy:





32 Cdo 840/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobců a) E. A. s.r.o., b) O. K., c) R. P., d) J. P., všech zastoupených advokátem, proti žalované Č. o. b., a. s., o určení zániku pohledávky, vedené u Obvodního soudu pro P.pod sp. zn. 20 C 19/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 23. června 2006, č.j. 14 Co 219/2006-175, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 23. června 2006, č.j. 14 Co 219/2006-175, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro P. ze dne 9. listopadu 2005, č.j. 20 C 19/2004-112, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř). V dovolání zpochybněná právní otázka naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. na určení zániku pohledávky nebyla odvolacím soudem řešena v rozporu s hmotným právem a ani v rozporu s ustálenou judikaturou.


Dovolatelům není možno přisvědčit, že by otázka naléhavosti právního zájmu na určení zániku pohledávky zápočtem v situaci, kdy je současně pro pohledávku, která zanikla zápočtem, vedena exekuce, nebyla v rozhodnutích dovolacího soudu řešena, či že by byla řešena odvolacími soudy rozdílně, když za rozdílné rozhodování není možno považovat pouhý nesoulad v rozhodnutích odvolacích soudů v konkrétním jednom řešeném případu.


Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že žalobci nemají naléhavý právní zájem na určení zániku pohledávky žalovaného vůči nim započtením. Odvolacímu soudu nelze vytknout pochybení, konstatoval-li, že i v případě, že by žalobě bylo vyhověno, nezabránilo by se nařízení exekuce vůči žalobcům, protože při nařízení exekuce soud nezkoumá, zda pohledávka oprávněného existuje, a že zánik pohledávky může být jen důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Odvolací soud patřičně poukázal na uvedené ustanovení, které stanoví, že výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku. V této souvislosti lze poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky /dále jen Nejvyšší soud /, např. na rozsudek ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 33 Odo 546/2005, v němž byla řešena obdobná právní otázka nepřípustnosti použití určovací žaloby jako nástroje pro zabránění nařízené exekuce. Pokud žalobci skutkově vymezili existenci naléhavého právního zájmu tím, že žalobou chtěli zabránit nařízení exekuce, odvolací soud správně konstatoval, že určovací žaloba má preventivní charakter a v daném případě touto žalobou nelze zabránit účinkům nařízené exekuce. V dané souvislosti je možno poukázat např. i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek seš. 1/2003, pod označením 6/2003, jímž byla řešena obdobná právní otázka o neexistenci naléhavého právního zájmu na určení o tom, že pohledávka povinného postižená výkonem rozhodnutí není pravou.


Pokud v posuzovaném případě odvolací soud učinil závěr, že žalobci se mohou žalobou na plnění domáhat zániku pohledávky žalované vůči nim, je jeho závěr v souladu s uvedenou judikaturou a dovolací námitky žalobců, že určovací žaloba má svůj význam i za situace, kdy již byla vůči nim exekuce nařízena, a že je důvodná pro prokázání neexistence práva žalované vůči žalobcům, tedy neexistence závazkového právního vztahu mezi účastníky, nejsou oprávněné. Odvolací soud správně dovodil, že žalobci požadovaným určením, že pohledávka žalované zanikla započtením, se domáhají určení právní skutečnosti, která má za následek zánik práva a nikoliv existence či neexistence práva či právního vztahu ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Stejně tak ve smyslu výše uvedeného je irelevantní jejich námitka, že návrh na zastavení exekuce není žalobou na plnění. Jak shora uvedeno, jestliže po vydání rozhodnutí zaniklo přiznané právo, je tato skutečnost důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., které je jediným řešením nastalé situace, jak správně odvolací soud dovodil. Namítají-li dále dovolatelé, že žaloba na určení, jež byla podána před samotným nařízením exekuce, je případná i za situace, kdy již byla exekuce nařízena, je nutno konstatovat, že existenci naléhavého právního zájmu, jako předpokladu úspěšnosti určovací žaloby podle § 80 písm. c) o. s. ř., zkoumá soud vždy, po celý průběh řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 375/2001).


Protože dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je aniž se mohl věcí dále zabývat podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobcům právo, nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně 7. ledna 2008


JUDr. Kateřina Hornochová


předsedkyně senátu