32 Cdo 817/2007
Datum rozhodnutí: 10.01.2008
Dotčené předpisy:





32 Cdo 817/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně MUDr. D. S., zastoupené JUDr. V. K., advokátem proti žalovanému L. M., zastoupenému JUDr. PhDr. O. Ch., advokátem o zrušení závazku tichého společenství a o zaplacení 200 000 Kč, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 646/2003, o ovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2006, č.j. 3 Cmo 452/2005-88, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. V. K., advokáta.


O d ů v o d n ě n í:


Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. června 2006, č.j. 3 Cmo 452/2005-88, změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. dubna 2005, č.j. 13 Cm 646/2003-57, ve výroku I. a II. tak, že zamítl žalobu o zrušení povinnosti žalobkyně poskytnout žalovanému k podnikání podle smlouvy o tichém společenství ze dne 8. 8. 2000 částku 200 000 Kč a o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 54 000 Kč, jinak ve výroku II. v rozsahu povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 146 000 Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy. Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že mezi žalobkyní, jako tichým společníkem, a žalovaným, jako podnikatelem, smlouva o tichém společenství uzavřená dne 8. 8. 2000, není podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) platná, neboť podíl tichého společníka na podnikání podle čl. II. bodu 3 nebyl sjednán určitě, jestliže účastníci podíl definovali jako 50% z aktivit, na které budou finanční prostředky použity . Protože určení podílu společníka je náležitostí, bez níž smlouva o tichém společenství nemůže vzniknout, odvolací soud uzavřel, že smlouva o tichém společenství mezi účastníky podle § 673 odst. 1 ve spojení s § 269 odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění ke dni uzavření smlouvy (dále jen obch. zák. ), platně nevznikla. Poté dovodil, že žalovaný částku 200 000 Kč, kterou od žalobkyně žádá vrátit, nedržel z titulu plnění žalobkyně ze smlouvy o tichém společenství, ale jedná se u něj o bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák., které je povinen žalobkyni vydat (§ 451 odst. 1, § 457, § 458 odst. 1 obč. zák.). Vyplynulo-li ze skutkových zjištění, že žalovaný žalobkyni vydal částku 54 000 Kč, odvolací soud uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni zbývající část bezdůvodného obohacení ve výši 146 000 Kč. Neshledal důvodnými námitky žalovaného o dřívější úhradě částky celkem ve výši 124 500 Kč, neboť vedle uvedeného bezdůvodného obohacení ve výši 200 000 Kč žalovaný držel tuto částku na základě dříve vzniklého závazku ze smlouvy o zprostředkování prodeje bytu žalobkyně. Vyšel z písemných důkazů, ze kterých vyplynulo, že žalovaný za prodej bytu přijal částku 470 000 Kč, když 20 000 Kč činila provize realitní kanceláři žalovaného a 450 000 Kč představovala cena bytu, z níž podle zjištění soudu prvního stupně zaplatil žalobkyni v hotovosti 150 000 Kč jako kupní cenu bytu, částku 100 000 Kč se zavázal splácet žalobkyni ve splátkách a 200 000 Kč si ponechal podle dohody s žalobkyní jako příspěvek tichého společníka.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že toto dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle názoru dovolatele odvolací soud zcela nesrozumitelně a neodůvodněně zaujal právní názor, že z žalovaným dříve uhrazené částky 124 500 Kč se předmětu řízení týká pouze částka 54 000 Kč. Odvolací soud v odůvodnění vůbec neuvedl, jak dospěl k závěru, že žalovaný měl vůči žalobkyni další závazek, nezabýval se ani otázkou jeho splatnosti, když platí, že pokud dlužník neuvede při plnění dluhu, který z více dluhů chce plnit, uhradí se dluh nejdříve splatný. V tomto směru považuje dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné a navíc za zcela překvapivé, neboť teprve v napadeném rozhodnutí se seznámil s argumentací soudu, že jím zaplacené částky měly být započítány na jiný dluh, než na závazek ze smlouvy o tichém společenství, aniž by byl soudem poučen o skutečnosti, že je možné po právní stránce věc posoudit jinak, než podle účastníkova právního názoru. Dovolatel proto navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.


Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla zamítnutí dovolání, neboť se domnívá, že je nedůvodné.


Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalovanému bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,


a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,


b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,


c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i jeho výrok, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v rozsahu o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 54 000 Kč a zrušení povinnosti žalobkyně poskytnout žalovanému k podnikání podle smlouvy o tichém společenství ze dne 8. 8. 2000 částku 200 000 Kč, zamítl. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu na zaplacení 54 000 Kč a změnil výrok soudu prvního stupně, jímž byla zrušena povinnost žalobkyně poskytnout žalovanému k podnikání podle smlouvy o tichém společenství ze dne 8. 8. 2000 částku 200 000 Kč tak, že v tomto rozsahu žalobu směřující proti žalovanému zamítl, nenastala v poměrech žalovaného rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalovaného (podané tím, kdo k němu není oprávněn) zjevně subjektivně nepřípustné, a Nejvyšší soud je jako takové podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu odmítl.


Dovolací soud se proto dále zabýval zbývající částí dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 146 000 Kč.


Dovolání v této části není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci rozhodl odvolací soud jediným rozsudkem.


Zbývá tedy posoudit, zda v uvedeném rozsahu má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.


Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu [jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, či vad řízení (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují].


V dané věci dovolatel namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému zjištění, že žalovaný neuhradil žalobkyni předmětnou pohledávku, kterou má za žalovaným z titulu bezdůvodného obohacení, neboť smlouva o tichém společenství je neplatná. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, podle něhož úhrada částky 124 500 Kč byla žalobkyni zaplacena na základě smlouvy o zprostředkování bytu žalobkyni, když žalovaný prodal byt žalobkyně za částku 470 000 Kč, žalobkyni z této částky zaplatil cenu bytu ve výši 250 000 Kč, částku ve výši 200 000 Kč si ponechal jako příspěvek tichého společníka a 20 000 Kč jako provizi za zprostředkování. Dovolatel však tuto skutečnost popírá a namítá, že takový závazek vůči žalobkyni neměl a že se soud vůbec nezabýval splatností tohoto závazku. Touto námitkou však dovolatel zpochybňuje zjištěný skutkový stav odvolacího soudu, tj. že tato částka nebyla zaplacena jako kupní cena. Je nutno však konstatovat, že k této námitce, jak výše uvedeno, nelze při dovolání do potvrzujícího výroku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet. Skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a námitka směřující do nesprávného skutkového zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.


Dovolací soud je dále nucen s ohledem na výše uvedené konstatovat, že dovolací přezkum není otevřen ani námitce dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela překvapivé a nepřezkoumatelné, neboť touto námitkou dovolatel poukazuje na případné vady řízení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V tomto směru je třeba připomenout, že tímto dovolacím důvodem však nelze odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Napadené rozhodnutí tedy nemá v dané věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 1 písm. c) o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.


Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není přípustné, proto - aniž by mohl věc dále posuzovat jej podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč [§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 12 257 Kč.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.


V Brně dne 10. ledna 2008


JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á


předsedkyně senátu