32 Cdo 80/2012
Datum rozhodnutí: 30.05.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 153b o. s. ř., § 49 o. s. ř.




32 Cdo 80/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00 , identifikační číslo osoby 45 24 47 82, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, proti žalovanému J. H., zastoupenému JUDr. Josefem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 7, Poupětova 3, o zaplacení částky 3.255,005,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku, pod sp. zn. 13 C 277/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2011, č. j. 29 Co 101/2011-87, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek pro zmeškání ze dne 16. června 2010, č. j. 13 C 277/2009-61, jímž Okresní soud v Mělníku uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 3.255,005,51 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku a náhradu nákladů řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání podle ustanovení § 153b odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), neboť žalovanému bylo řádně doručeno předvolání k prvnímu jednání konanému 16. června 2010, přičemž byl poučen o následcích nedostavení se k jednání. Byla též zachována lhůta 10 dnů doručení předvolání před konáním jednání, když zásilka byla žalovanému doručována na adresu trvalého bydliště N., vedenou centrální evidencí obyvatel (kterou sám žalovaný ve všech svých předchozích podáních ve věci uváděl). Zásilka byla 6. května 2010 uložena na poště, a protože si ji žalovaný nevyzvedl, desátým dnem od uložení nastala fikce doručení (17. května 2010). Právní posouzení skutkových okolností obsažených v žalobě odůvodňovalo závěr, že žaloba je opodstatněná, žalovaný se k jednání před soudem prvního stupně nedostavil a žalobkyně navrhla vydání rozsudku pro zmeškání. Rozsudek pro zmeškání byl vydán u prvního jednání ve věci.
Námitku žalovaného, že o nařízeném jednání nevěděl, neshledal odvolací soud důvodnou. Rekapituloval, že žaloba i platební rozkaz byly žalovanému doručeny do vlastních rukou. Jak v odporu proti platebnímu rozkazu, tak v následném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl pouze svou adresu trvalého bydliště (N.), jinou adresu soudu nesdělil. Soud prvního stupně doručil žalovanému předvolání k jednání s poučením o následcích nedostavení se k jednání na adresu trvalého bydliště, přičemž z obsahu připojené obálky na č. l. 57 spisu vyplývá, že zásilka se vrátila soudu prvního stupně poté, co poštovní doručovatelka v ní uvedla, že zásilka byla uložena a připravena k vyzvednutí dne 6. května 2010. Desátého dne od uložení se zásilka považuje za doručenou. Podle záznamu doručovatelky na obálce nebylo možno zásilku vložit do schránky adresáta, protože adresát schránku nemá. Zásilka byla 18. května 2010 vrácena soudu prvního stupně. Následně bylo v souladu s ustanovením § 49 odst. 4 o. s. ř. vyvěšeno sdělení o vrácení zásilky na úřední desce soudu prvního stupně.
S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 42/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 42/2004 ), podle něhož předvolání k prvnímu jednání, při kterém může být vydán rozsudek pro zmeškání, lze jako písemnost určenou do vlastních rukou adresáta doručit žalovanému též uložením a při řádném náhradním doručení písemnosti uložením platí, že účastník, který si zásilku do dne, kdy nastala fikce doručení, nevyzvedl, byl s jejím obsahem seznámen dnem, kdy fikce doručení nastala, uzavřel, že žalovanému bylo předvolání k jednání doručeno zákonným způsobem v souladu s ustanovením § 49 o. s. ř. a rozsudek pro zmeškání byl vydán i při zachování desetidenní lhůty určené ustanovením § 153b odst. 1 o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, namítaje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], neboť odvolací soud nesprávně posoudil postup soudu prvního stupně při doručování písemností žalovanému. Uvádí, že soud prvního stupně v něm vyvolal dojem, že bude písemnosti zasílat na adresu, na níž se zdržoval, a zasláním předvolání k jednání na jinou adresu mělo za následek jeho neúčast u prvního jednání a nesprávné vydání rozsudku pro zmeškání.
Dovolatel poukazuje na to, že žaloba i platební rozkaz mu byly zaslány na adresu M., kterou žalobkyně uvedla jako adresu bydliště žalovaného v žalobě a na které se i zdržuje, a proto nabyl přesvědčení, že soud prvního stupně na tuto adresu bude zasílat písemnosti v souladu s ustanovením § 46a odst. 1 o. s. ř. i v dalším řízení. Zaslal-li následně soud prvního stupně předvolání k prvnímu jednání ve věci na adresu trvalého bydliště, dovolatel se o jednání nedozvěděl, a tímto postupem došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva dovolatele na soudní a jinou právní ochranu. Důsledkem nesprávného postupu soudu prvního stupně bylo vydání rozsudku pro zmeškání.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Dovolatelem zpochybněný právní závěr, který odvolací soud učinil při posouzení, zda předvolání k jednání bylo dovolateli řádně doručeno ve lhůtě určené zákonem [dovolatel se mýlí-li, má-li za to, že jde o vadu řízení ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť jde o jeden z předpokladů, určených zákonem, za nichž může být podle ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. o žalobě rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání], žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Závěr odvolacího soudu, podle něhož byl splněn předpoklad řádného doručení předvolání k jednání ve lhůtě uvedené v ustanovení § 153b odst. 1 o. s. ř. pro rozhodnutí o žalobě rozsudkem pro zmeškání, je v souladu s ustanovením § 49 o. s. ř. upravujícím doručování písemností do vlastních rukou. Dovolatel se nesprávně domnívá, že soud prvního stupně měl povinnost písemnosti pro dovolatele podle ustanovení § 46a odst. 2 o. s. ř. zasílat na adresu, kterou uvedla žalobkyně v žalobě. Zjistil-li soud prvního stupně z centrální evidence obyvatel adresu odlišnou od adresy uvedené v žalobě a dovolatel tutéž adresu jako adresu svého bydliště uvedl v odporu proti platebnímu rozkazu (č. l. 28) a ve vyjádření k žalobě (č. l. 29), nejde o situaci předvídanou ustanovením § 46a odst. 2 o. s. ř., protože dovolatel nepožádal, aby soud doručoval na jinou adresu, kterou soudu sdělil, než je adresa zjištěná soudem z evidence obyvatel.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že právní úprava doručování písemností platná od novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 7/2009 Sb., s účinností od 1. července 2009, je úpravou přísnější než úprava předchozí a vychází ze zásady, že každý si má svá práva střežit sám. Adresát je odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochrany vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Tato zásada je vyjádřena abstraktním vymezením adresy pro doručování v ustanovení § 46b písm. a) o. s. ř., z něhož vyplývá, že je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. listopadu 2010, sp. zn. II. ÚS 2724/10 a v právnické literatuře shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 304-305 s.). Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Ustanovení § 46a odst. 1 o. s. ř. sice připouští, že adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování, v tomto případě na adresu N. Ustanovení § 50d odst. 4 o. s. ř. pak výslovně určuje, že omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost doručení podle odstavce 1, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. ledna 2012, sp. zn. III.ÚS 3538/11).
Jelikož dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno k 31. prosinci 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 větu první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. května 2012

JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu