32 Cdo 776/2007
Datum rozhodnutí: 27.11.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 776/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce G.G. f. A.m., zast. JUDr. P. N., advokátem, proti žalovanému B. N., s. r. o., zast. JUDr. Z. S., Dr., advokátem, o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 39/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2006, č. j. 5 Co 1600/2006-312, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.034,- Kč vč. DPH do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho právního zástupce JUDr. P. N.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 2. 2006, č. j. 15 C 39/2005-276 uložil žalovanému povinnost vydat žalobci zadržované zpracovatelské zařízení J. BAZ 41, výr. čís. 0-201-24-5984, rok výroby 2000 a zařízení na klížení hran O. UL 76, výr. číslo 0-200-22-3428, rok výroby 2000, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku; soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 10. 2006, č. j. 5 Co 1600/2006-312, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že v tomto řízení jde o řízení s cizím prvkem (žalobce) a podle nařízení Rady (ES) č. 44/2001 a jeho čl. 2 bod 1 je příslušnost (pravomoc) soudu určena sídlem žalovaného.

Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že doplnil dokazování listinou ze dne 8. 7. 2002 zaslanou za žalovaného paní B. žalobci a konstatoval, že soud prvního stupně při hodnocení důkazů vycházel z ust. § 132 o. s. ř., a proto odkázal v této části na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v dalším se zabýval odvolacími námitkami. Odvolací soud dále konstatoval, že smlouva o úvěru byla uzavřena 14. 11. 2000, žalovaný byl zapsán v obchodním rejstříku vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích dne 19. 12. 2000, kupní smlouva mezi žalovaným a E. S. ohledně předmětných strojů byla uzavřena 10. 1. 2001 a z toho odvolací soud dovodil, že doba mezi koupí strojů v N.(od firmy H., jíž žalobce zaplatil zbytek kupní ceny dne 22. 12. 2000) a jejich prodejem (kupní smlouva z 10. 1. 2001) opodstatňuje závěr, že předmětné stroje byly získány pro podnikání žalovaného v České republice a podle odvolacího soudu nelze určit, že by svědkyně A. B. vlastnice firmy žalovaného, nevěděla zda stroje byly již zaplaceny nebo ještě nebyly , když věděla, že tyto stroje byly na leasing.

Odvolací soud dále za nepřípustnou novotu (§ 205a odst. 1 o. s. ř.) pokládal narovnání ze dne 3. 7. 2002 uzavřenou mezi žalovanou a E. S., předloženou v odvolacím řízení a nad jejím uzavřením, a to s ohledem na přípisy z 21. 6. 2002 (č.l. 59) a z 8. 7. 2002 vyslovil podiv.

Dále odvolací soud s odkazem na ust. § 446 obch. zák. a výklad tohoto ustanovení v nálezu Ústavního soudu č. 112/01 uvedl, že žalovaný jako kupující v posuzovaném případě neprokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětným věcem, a že tedy byl v dobré víře. V posuzovaném případě bylo zřejmé, že prodávající (E. S. S.-M.) věděl, že není vlastníkem předmětných strojů, dcera prodávajícího (A. B. vlastnice a jediná společnice firmy B. N., s. r. o.) věděla či vědět měla či mohla to, že prodávající není vlastníkem prodávaných strojů a jednatel žalovaného plnil při uzavírání kupní smlouvy pokyny jediné společnice, a proto je podle odvolacího soudu vyloučeno, aby došlo k nabytí vlastnictví předmětných strojů od nevlastníka.

Odvolací soud proto rozhodl tak, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Dovoláním ze dne 22. 1. 2007 napadl žalovaný rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a bylo podáno z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že odvolací soud vycházel z výpovědi jednatele U., že jednal dle pokynů paní B. (při uzavírání kupní smlouvy), avšak kupní smlouvu nemohl podepisovat na její pokyn, neboť paní B. jednáním se žalobcem o odkoupení předmětných strojů prokázala, že o prodeji strojů jejím otcem panem S. její společnosti, zastoupené jednatelem U., nic nevěděla. To dovolatel pokládá za logický rozpor, s nímž se odvolací soud nevypořádal a tuto skutečnost pokládá za vadu, které mohla ovlivnit správnost rozhodnutí ve věci.

Dovolatel za další odvolacím soudem nesprávně vyhodnocený fakt pokládá závěr, že stroje byly získány pro potřeby podnikání žalovaného v Č. r., neboť žalobce by úvěr na koupi strojů, které by šly do zahraničí, nepovolil . Stroje pan S. kupoval pro svou firmu v S. Důvody převezení strojů do Č.r., popř. zda se to stalo se svolením žalobce, zůstanou nejasné. Soud se podle dovolatele nezabýval též tím, že žalobce podal žalobu teprve poté, co zjistil, že pan S. nedostojí závazku splnit úvěr.

Odvolací soud se dále podle dovolatele nezabýval tím, že žalobce jednal o koupi strojů s paní B., ta však o koupi jednat nemohla, neboť nebyla jednatelkou a proto jsou závěry ve věci odvozované z faktů kolem společnice nesprávné. Taktéž dovolatel pokládá za nesprávný závěr ohledně dohody o narovnání ze dne 3. 7. 2002. Dohoda byla předložena před vyhlášením rozsudku, jednalo se o vyhotovení s nesprávným datem, a proto byla dohoda o narovnání vyhotovená AK JUDr. P. znovu, což nemohl právní zástupce žalované v řízení před okresním soudem vědět. Proto předložení výtisku dohody o narovnání se správným datem a podpisem tehdejšího jednatele K., bylo novotou ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř. . Tím byla podle dovolatele zhojena řada nepřesností v původní kupní smlouvě a dobrá víra žalované prokázána, proto je závěr odvolacího soudu, že kupující dobrou víru neprokázal, nesprávným právním posouzením věci.

Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího sudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V podání ze dne 14. 3. 2007 se k dovolání vyjádřil žalobce. Ve vyjádření zejména uvedl, že dovolání žalovaného považuje za nepřípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o věc zásadního právního významu.

Dále ve vyjádření žalobce uvedl, že žalovaný namítá stále stejné skutkové, nikoli právní, okolnosti. Z dovolání nevyplývá, v čem žalovaný spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, popř. v čem spatřuje vadu řízení dle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Z obsahu dovolání vyplývá, že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází a podstatou námitek je nesouhlas s hodnocením důkazů popř. ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel. Žalobce dále při posuzování otázky zásadního právního významu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 792/2001 a je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. V rozhodnutí byla řešena aplikace ust. § 446 obch. zák. v souladu s nálezy Ústavního soudu č. 112/01 a č. 43/02, a proto tato otázka nemůže být otázkou zásadního právního významu.

Žalobce dále ve vyjádření uvedl, že na základě předložených listinných důkazů a výslechů svědků není pochyb, že vlastníkem předmětných stojů je žalobce, žalovaný sám uznal, že není vlastníkem těchto strojů a několikrát o jejich odkoupení jednal. Vzhledem k tomu žalobce navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl a uložil žalovanému povinnost nahradit mu náklady řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, žalovaný je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolací soud se poté zabýval otázkou, zda je v posuzovaném případě dovolání směřující proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na něž dovolatelka v dovolání odkázala.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé se řídí ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

V posuzovaném případě není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť odvolací osud svým rozhodnutím potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné mj. proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tj. zejména tehdy řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Přípustnost dovolání je tedy podle uvedeného ustanovení, podmíněna tím, že dovoláním napadený rozsudek má zásadní význam po stránce právní, a proto způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit je nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a není jím např. dovolací důvod, jímž je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění [§ 241a odst. 3 o. s. ř.], popř. tzv. jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud s výjimkou určitých vad řízení vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel v dovolání obsahově vymezil a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a jejichž posouzení dovolatel napadl, resp. jejichž řešení zpochybnil.

Nesprávným právním posouzením je ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být použit, nebo byl-li aplikován správně určený předpis, ale soud jej nesprávně vyložil.

V posuzovaném případě dovolatel především namítá, že paní B. nevěděla o prodeji předmětných strojů od firmy jejího otce E. S. a že jednatel její společnosti pan U. nemohl jednat na její pokyn prokazuje tím, že jednala se žalobcem o odkoupení předmětných strojů a dovolatel v tom spatřuje vadu, která mohla ovlivnit správnost rozhodnutí ve věci.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel tím napadá nesprávnost ve zjištění skutkového stavu, tj. toho, zda žalovaný jako kupující věděl nebo vědět měl a mohl to, že prodávající není vlastníkem předmětných strojů, na čemž poté závisí právní posouzení, zda kupující nabyl uvedené stroje do vlastnictví (§ 446 obch. zák.). Tato námitka dovolatele, jak bylo uvedeno shora, nemůže založit přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, neboť v první řadě nejde o námitku směřující proti právnímu posouzení věci.

Další námitky dovolatele spočívající v tom, že je nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že stroje byly získány pro podnikání v České republice a s tím související otázky úvěru, popř. proč stroje byly převezeny do Č.r. a dále, že se soud nevypořádal s tím, že žalobce podal žalobu až poté co pan S. naplnil závazky z úvěru a že žalobce jednal s paní B. o koupi předmětných strojů, nejsou z hlediska posuzované věci relevantní. Rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího totiž spočívá na základě skutkového zjištění uvedeného shora na závěru, že kupující (žalovaný) nenabyl ke sporným strojům vlastnické právo podle ust. § 446 odst. 1 obch. zák. Odvolací soud (i soud prvního stupně) na zjištěný skutkový stav aplikoval správný právní předpis a taktéž jej správně aplikoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu (viz. např. rozsudek Nejvyššího soud ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1411/2005,nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 10/2006) event. s nálezy Ústavního soudu (viz např. sp. zn. IV. ÚS 112/01, sp. zn. I. ÚS 437/02).

Pokud dovolatel dále v dovolání namítal, že odvolací soud nesprávně hodnotil dohodu o narovnání z 3. 7. 2002, když ji, byla-li předložena až v průběhu odvolacího řízení jako v dovolacím řízení objeveném důkazu , pokládal za nepřípustnou novotu ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř., nemůže ani tato námitka založit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť tuto námitku lze pokládat za jinou vadu řízení (§ 241a odst. 2 písm. c) o. s. ř.) nehledě k tomu, že odvolací soud tuto otázku posoudil správně. I sám dovolatel v dovolání uvádí, po vysvětlování, že bylo v dohodě o narovnání uvedeno nesprávné datum a po jejím novém vyhotovení předložení výtisku Dohody o narovnání se správným datem a podpisem tehdejšího jednatele K. bylo novem ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř. .

Nejvyšší soud proto s ohledem na shora uvedené rozhodl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. tak, že dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnutí podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.034,- Kč (§ 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., § 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 27. listopadu 2008

JUDr. Ing. Jan H u š e k

předseda senátu