32 Cdo 77/2017
Datum rozhodnutí: 11.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



32 Cdo 77/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Ing. V. M. , zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 1493/8, proti žalované CASPER Consumer Finance a. s. , se sídlem v Praze 5, Šafránkova 1238/1, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 25103768, zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o zaplacení 324 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 316/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, č. j. 35 Co 145/2016-172, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody.
Rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 5. 11. 2014, č. j. 7 C 316/2010-137, Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně uzavřela žalobkyně dne 3. 6. 2004 se žalovanou (jejíž obchodní firma byla v té době CBC Finance, s. r. o.) úvěrovou smlouvu číslo 042001723. Žalovaná poskytla žalobkyni úvěr ve výši 117 485 Kč na financování koupě motorového vozidla. Téhož dne účastnice uzavřely smlouvu o zajišťovacím převodu práva ke shora označené úvěrové smlouvě, jejímž předmětem se stalo žalobkyní zakoupené motorové vozidlo značky Peugeot. Žalobkyně dne 24. 4. 2006, 15. 3. 2007, 31. 3. 2007, žalovanou vyzvala, aby jí vydala velký technický průkaz předmětného vozidla. Dne 1. 3. 2007 uzavřela žalobkyně jako nájemkyně se společností CF FLOP s.r.o. jako pronajímatelkou Smlouvu o pronájmu vozidla Škoda Octavia. Společnost CF FLOP s.r.o. ve svém písemném vyjádření uvedla, že žalobkyně za pronájem vozidla vynaložila 324 000 Kč.
Rozsudkem ze dne 11. 4. 2007, č. j. 6 C 489/2006-35, který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008 č. j. 23 Co 468/2007-51, Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2010, č. j. 70 Co 232/2010-75, byl změněn zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 10. 2009, č. j. 13 C 401/2009-36, tak, žalované byla uložena povinnost vydat žalobkyni velký technický průkaz k vozidlu značky Peugeot. Dne 12. 7. 2010 uzavřely žalobkyně a CF FLOP s.r.o. Dohodu o ukončení pronájmu , podle níž vydáním velkého technického průkazu k vozidlu značky Peugeot žalovanou dne 9. 7. 2010 pominul důvod k pronájmu .
Soud prvního stupně žalobní nárok posoudil podle § 420 odst. 1 a § 422 občanského zákoníku a dospěl k závěru, že sice došlo k protiprávnímu jednání žalované, která bez právního důvodu zadržovala velký technický průkaz k vozidlu značky Peugeot, žalobkyně však neprokázala, že za nájem vozidla Škoda Octavia vynaložila žalovanou částku. Podle soudu prvního stupně na základě vzájemného poměru osob, které smlouvu o pronájmu uzavřely (jediným jednatelem společnosti CF FLOP s. r. o., je Ing. L. M., manžel žalobkyně, který v řízení vystupoval jako její zástupce), a na základě znění dohody o jejím ukončení vznikly pochybnosti o tom, zda skutečně došlo k uzavření předmětné nájemní smlouvy a k zásahu do majetkové sféry žalobkyně.
Žalobkyně podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání.
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že došlo k porušení principu rovnosti a zásad spravedlivého procesu. Při jednání před soudem prvního stupně dne 16. 7. 2014 byla žalobkyně poučena, že provedené dokazování nemusí vést k závěru, že v souvislosti s nájmem vozidla vynaložila žalovanou částku. Ve lhůtě k tomu určené, ani do 5. 11. 2014, kdy bylo nařízeno další jednání, ale žalobkyně žádné listinné důkazy nepředložila. Dne 22. 10. 2014 zástupce žalobkyně zaslal soudu prvního stupně faxovou zprávu a e-mail bez připojení uznávaného elektronického podpisu, jejichž prostřednictvím žádal o odročení jednání s ohledem na svůj nepříznivý zdravotní stav dokládaný přiloženou lékařskou zprávou ze dne 19. 9. 2014. Žádné z těchto podání nebylo doplněno podle § 42 odst. 2 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), soud prvního stupně tedy podle odvolacího soudu nepochybil, pokud k nim nepřihlížel.
Podle odvolacího soudu je sice třeba žalobkyni přisvědčit, že doporučeným dopisem datovaným dne 22. 10. 2014, odeslaným dne 29. 10. 2014 a doručeným soudu prvního stupně dne 4. 11. 2014 opětovně požádala o odročení jednání a připojila k němu kopii téže lékařské zprávy, odvolací soud se však ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že z přiložené lékařské zprávy ze dne 19. 9. 2014 jednoznačně nevyplývá neschopnost zástupce žalobkyně zúčastnit se dne 5. 11. 2014 nařízeného ústního jednání. Jiné listiny vyjma uvedené lékařské zprávy k této žádosti připojeny nebyly.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nesplnila důkazní povinnost. Skutečnost, že nájemné v žalované výši zaplatila, mohla dokázat listinami, jež po ní soud prvního stupně vyžadoval (příjmové doklady a účetní evidenci CF FLOP s.r.o. za roky 2007-2010). Za situace, kdy žalobkyně netvrdila, že by tyto listiny neexistovaly, soud prvního stupně nepochybil, pokud pro nadbytečnost zamítl důkazní návrh žalobkyně ve formě jejího účastnického výslechu a výslechu jejího zástupce.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř., majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3999/2007, a několik nálezů Ústavního soudu (mezi nimi např. nález ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. IV. ÚS 179/06) namítá, že odvolací soud pochybil, neboť nesprávně posoudil její tvrzení, že obsahem zásilky, kterou soudu prvního stupně dne 29. 10. 2014 odeslala (a která mu byla doručena dne 4. 11. 2014), nebyla pouze žádost jejího zástupce o odročení jednání ze zdravotních důvodů, ale rovněž fotokopie 13 příjmových dokladů (stvrzenek) a čtyři účetní deníky za roky 2007-2010. Podle dovolatelky měl soud vycházet z toho, že obsahem předmětné zásilky byly listiny, o nichž dovolatelka tvrdí, že je zásilka obsahovala.
Podle dovolatelky mělo být jednání nařízené soudem prvního stupně na 5. 11. 2014 odročeno, neboť výslech dovolatelky a jejího zástupce mohl být důležitým důkazem, který mohl potvrdit autenticitu stvrzenek a účetních deníků. Odvolací soud svůj závěr o nadbytečnosti výslechů nesprávně založil pouze na domněnce, že dovolatelka nesplnila důkazní povinnost, přestože dne 29. 10. 2014 příjmové doklady a účetní deníky soudu prvního stupně odeslala. Dovolatelka v této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, a ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 472/2007.
Dovolatelka dále namítá, že jednání nařízené soudem prvního stupně na 5. 11. 2014 mělo být odročeno i s ohledem na nepříznivý zdravotní stav jejího zástupce. Soud prvního stupně však žádost jejího zástupce o odročení jednání nepřipustil, čímž zasáhl do jejího práva na přístup k soudu a na spravedlivý proces. Odvolací soud tuto otázku podle dovolatelky posoudil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1307/2007, a rozsudkem ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241 odst. 1 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel (fyzická osoba), nemá-li právnické vzdělání, zastoupen advokátem (případně notářem), jímž musí být také dovolání sepsáno. Povinné zastoupení je zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejíž nedostatek lze odstranit, avšak bez jejíhož splnění není možno vydat rozhodnutí, jímž se řízení končí (kromě usnesení, kterým se dovolací řízení právě pro neodstranění tohoto nedostatku zastavuje). Jak vyplývá z § 241 odst. 4 o. s. ř., požadavek povinného zastoupení není naplněn jen tím, že si dovolatel zvolí zástupcem advokáta (popř. je mu ustanoven soudem), dovolání musí být tímto advokátem rovněž sepsáno. Jestliže si dovolatel zvolí advokáta (popř. jestliže je mu advokát ustanoven soudem) až poté, co sám podal dovolání, je ke splnění požadavku povinného advokátního zastoupení nezbytné, aby advokát již učiněné podání (ve dvouměsíční lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř.) nahradil nebo doplnil vlastním podáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1121/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo 6, ročník 2000, pod číslem 64, usnesení ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4110/2007, usnesení ze dne 1. 7. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1566/2015, a usnesení ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1990/2015, jež jsou veřejnosti dostupná, na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Podle § 241a odst. 5 o. s. ř. k obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v § 241, se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů nepřihlížel k obsahu podání ze dne 27. 8. 2016 sepsaného zástupcem dovolatelky, Ing. L. M., ani k obsahu jeho písemného doplnění podaného k poštovní přepravě dne 30. 8. 2016.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není naplněn ani tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují), jak tomu bylo i v této věci. I v takovém případě tedy dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015, či ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2429/2016).
Nejvyšší soud ve svých předchozích rozhodnutích také vyložil, že dovolání, které nebylo v propadné (prekluzivní) lhůtě (jak ji vymezuje § 240 o. s. ř.) podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. doplněno o údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, bude dovolacím soudem odmítnuto (srov. například usnesení ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002 uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z obsahu dovolání je patrné, že směřuje toliko proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, že předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud se při řešení dovolatelkou předestřených otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že je podáno z důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Otázka presumpce obsahu zásilky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Dovolatelka přehlíží, že závěry vyslovené v rozhodnutích dovolacího soudu (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3999/2007, a ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1391/2010), na něž k této otázce odkázala, dopadají na případy, kdy soudu adresovanou a prokazatelně odeslanou listinu soud nezaevidoval. O takový případ se však v nyní projednávané věci nejednalo. Soud prvního stupně zásilku podanou dne 29. 10. 2014 zaevidoval a včetně obálky ji zažurnalizoval do spisu (č. l. 134-136). Dovolatelka netvrdí, že by soud její podání do spisu nezaložil, nýbrž že kromě žádosti o odročení jednání a lékařské zprávy obsahovala tato zásilka rovněž 13 příjmových dokladů a účetní deníky za roky 2007-2010. V předmětném podání však dovolatelka uvedla, že obsahuje jako přílohu pouze lékařskou zprávu; další listiny, s nimiž by hmotnost zásilky musela převyšovat na obálce deklarovanou hmotnost 0,024 kg, dovolatelka ve svém podání z 29. 10. 2014 nezmiňuje. Nelze tedy dospět k závěru, že by se odvolací soud v této otázce odchýlil od dovolatelkou označené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nebyla způsobilá založit ani otázka opomenutých důkazů výslechu dovolatelky a výslechu jejího zástupce. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, proč soud prvního stupně nepochybil, pokud tyto důkazní návrhy pro nadbytečnost zamítl. Z tohoto důvodu nemůže výslech dovolatelky a výslech jejího zástupce představovat opomenutý důkaz ve světle dovolatelkou odkazované judikatury dovolacího soudu - rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1031/96, a ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 33 Cdo 472/2007. Dovolatelka navíc vychází při kritice postupu soudu prvního stupně stran dokazování ze skutečnosti, kterou odvolací soud nezjistil (že předmětná zásilka měla obsahovat též příjmové doklady a účetní deníky), a pomíjí, že tedy nemohl na takové (nezjištěné) skutečnosti založit své rozhodnutí.
Namítá-li dovolatelka, že byla postupem soudu prvního stupně zkrácena na svých právech, pokud jednání nařízené na 5. 11. 2014 neodročil, jednal a rozhodl věc v nepřítomnosti jejího zástupce, jenž se z jednání omluvil a požádal o jeho odročení, a vytýká-li odvolacímu soudu nesprávnost závěru, že soud prvního stupně shora uvedeným postupem nepochybil, uplatnila zmatečnostní vadu řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř., jež není způsobilým dovolacím důvodem (k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost) a pro jejíž posouzení nelze dovolání podle § 237 o. s. ř. připustit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo usnesení ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013). K této vadě, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, smí dovolací soud přihlédnout toliko v případě, přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1226/2016).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 4. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu