32 Cdo 740/2012
Datum rozhodnutí: 19.03.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




32 Cdo 740/2012

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce města Trutnov , se sídlem v Trutnově, Slovanské náměstí 165, identifikační číslo osoby 00278360, zastoupeného JUDr. Zuzanou Volfovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Svatojánské náměstí 47, proti žalované VCES a.s. , se sídlem v Praze 9, Na Harfě 337/3, PSČ 190 05, identifikační číslo osoby 26746573, zastoupené Mgr. Kateřinou Kavalírovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, o zaplacení 2 219 906 Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu na zaplacení částky 983 259 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 155/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2011, č. j. 69 Co 368/2011-228, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 463 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně Mgr. Kateřiny Kavalírové.
O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. května 2011, č. j. 53 C 155/2007-196, ve výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 2 219 906 Kč s příslušenstvím, ve výroku ukládajícím žalobci povinnost zaplatit žalované 983 259 Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2012 dále též jen o. s. ř. (srov. bod 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel nevymezuje žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí při splnění kritérií uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.
Z vylíčení uplatněných dovolacích námitek je zřejmé, že dovolatel spatřuje napadené rozhodnutí zásadně právně významným v řešení otázky, režimem kterého kodexu (zda občanským či obchodním zákoníkem) se řídí závazkové vztahy mezi účastníky založené smlouvou o dílo ze dne 4. listopadu 2003. Jestliže se ze skutkových zjištění podává, že předmětná smlouva o dílo se týkala zabezpečování veřejných potřeb a objednatelem byla obec samosprávná územní jednotka, je na místě aplikace ustanovení § 261 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), podle něhož Touto částí zákona se řídí rovněž závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát považují i státní organizace, jež nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichž obsahu vyplývá, že jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb. Platí-li pro předmětný závazkový vztah ze zákona režim obchodního zákoníku, nepřipadá v úvahu volba práva podle § 262 obch. zák (srov. shodně například rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 87/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Posoudil-li proto odvolací soud právní vztah mezi účastníky založený smlouvou o dílo podle obchodního zákoníku, je tento jeho závěr správný, i když je použití obchodního zákoníku ze strany odvolacího soudu nesprávně odůvodněno volbou práva dle jeho ustanovení § 262 odst. 1, které aplikovat nelze.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohla založit ani dovolatelova kritika závěru odvolacího soudu o řádném a včasném dokončení díla, tvrdí-li, že tento jeho závěr nemá při neexistenci předávacího protokolu oporu ve skutkových zjištěních. Dovolatel přehlíží, že dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který lze tuto jeho výhradu podřadit, nemá u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k dispozici.
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinen nahradit žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátkou v částce 10 000 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s účinností od 1. března 2012, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 163 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 19. března 2013

JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu