32 Cdo 719/2014
Datum rozhodnutí: 11.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 497 obch. zák., § 407 odst. 3 obch. zák.



32 Cdo 719/2014
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Stavební spořitelny České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 3, Vinohradská 180/1632, identifikační číslo osoby 60 19 76 09, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému J. V. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Krejčíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 730/59, o zaplacení částky 203 903,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 67 C 74/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2013, č. j. 19 Co 18/2013-141, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 24. ledna 2012, č. j. 67 C 74/2010-99, zamítl žalobu o zaplacení částky 29 148,57 Kč (výrok I.) a úroků z prodlení tam specifikovaných (výrok II.), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 174 754,43 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že jejich výše činí 55 972,08 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podal žalovaný dovolání, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žaloba se zamítá, nebo aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Dovolatel považuje za nesprávné posouzení otázky uznání závazku v obchodněprávních vztazích a požadavků na určitost uznání. Odkazuje-li v té souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1336/2010 (jde o rozhodnutí ze dne 28. dubna 2011), jako na rozhodnutí, od něhož se měl odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlit, není tento odkaz správný, neboť rozhodnutí vychází z odlišného skutkového stavu. Nejvyšší soud se v citovaném rozhodnutí zabýval situací, kdy dlužník vůči pohledávce uplatnil námitky, které po zaplacení části pohledávky již nezopakoval. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že nelze dovozovat, že částečnou úhradou došlo ke konkludentnímu uznání závazku, jestliže dlužník již dříve dal najevo, že zbytek dluhu neuznává. V projednávané věci však odvolací soud zdůraznil, že žalovaný úvěr vyčerpal a po celou dobu neměl námitek ohledně čerpání a splátek úvěru, a podotkl, že úhrady po zesplatnění úvěru byly prováděny jménem žalovaného, s uvedením jeho rodného čísla jako variabilního symbolu a na účet, který byl uveden v jemu doručené upomínce. Úhrady tak byly provedeny podle pokynů daných věřitelkou v upomínce. Uzavřel, že jestliže dlužník po zesplatnění úvěru a po obdržení upomínky s vyčíslením celkové výše dluhu na tento svůj dluh provedl tři úhrady, došlo ke konkludentnímu uznání zbytku dluhu, a počala běžet nová čtyřletá promlčecí doba.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že žalovaný popíral po celou dobu řízení pravost listiny uznání dluhu ze dne 8. února 2007, neboť touto otázkou se odvolací soud vůbec nezabýval (což dovolatel ve své argumentaci dokonce přiznává), tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatel patrně přehlédl, že podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je společným předpokladem přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
Argumentace (včetně odkazu na konkrétní rozsudek Nejvyššího soudu), kterou dovolatel brojí proti závěru, že mu byla doručena upomínka, na základě které následně na svůj dluh plnil, a že to byl žalovaný, kdo zaplatil tři splátky, jimiž došlo k uznání závazku, směřuje proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Dovolatel tak zakládá kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem na odlišném hodnocení v řízení provedených důkazů. Pomíjí, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, in www.usoud.cz ).
Namítá-li dovolatel, že nelze přijmout závěr, že by bylo zcela bez významu, zda platby za žalovaného činila jiná osoba , pak ani na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud naopak vzal za prokázané, že tři zmíněné platby provedl právě žalovaný, když jeho tvrzení, že platby neprovedl, označil za nevěrohodné a účelové.
Pro úplnost lze uvést, že pouhé tvrzení žalovaného, že uznání závazku je projevem vůle, žalovaný však svou vůli směrem k uznání závazku nijak neprojevil, a žalobkyně to nikterak neprokázala , je zcela irelevantní. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 16. července 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uzavřel, že ustanovení § 407 odst. 3 obchodního zákoníku spojuje s částečným plněním závazku (poskytnutým za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek závazku) vznik vyvratitelné domněnky trvání zbytku závazku v době jeho uznání (nešlo-li o závazek promlčený). V procesní rovině vznik vyvratitelné domněnky nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka, jež připouští důkaz opaku, má soud za prokázanou, pokud v řízení nevyšel najevo opak. V rozsudku ze dne 30. dubna 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod číslem 127, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož, založilo-li uznání dluhu vyvratitelnou domněnku, že závazek v době uznání trval, pak v řízení, v němž se věřitel domáhá splnění tohoto závazku, spočívá důkazní břemeno ohledně neexistence závazku na dlužníku. Pozitivní řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno či nikoli, však nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o jejíž existenci platí vyvratitelná domněnka, když akceptace takového názoru by ve své podstatě popírala smysl institutu vyvratitelné domněnky.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť odvolací soud se od judikatury dovolacího soudu, na niž dovolatel odkázal, neodchýlil. Dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti tak není dán.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, poněvadž dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. listopadu 2015

JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu