32 Cdo 702/2011
Datum rozhodnutí: 28.11.2012
Dotčené předpisy: § 118a o. s. ř., § 35 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.08.1998, § 37 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.08.1998, § 151b obč. zák. ve znění do 31.08.1998, § 151f obč. zák. ve znění do 31.08.1998




32 Cdo 702/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Montego Bay Financial Limited , se sídlem 306 Victoria House, Victoria, Mahé, Seychelská republika, registrační číslo 014190, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, proti žalovaným 1) S. K. , a 2) M.E. , zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze-Karlíně, Sokolovská 5/49, o zaplacení částky 1,178.149,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 1303/2000, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. května 2010, č. j. 9 Cmo 302/2009-171, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 4. května 2010, č. j. 9 Cmo 302/2009-171, jímž Vrchní soud v Praze rozhodl o nákladech řízení, se odmítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
III. Žalobkyně a druhá žalovaná nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou doručenou soudu dne 12. července 2000 se původní žalobkyně Agrobanka Praha, a. s. v likvidaci (dále jen banka ) domáhala zaplacení žalované částky jako dluhu z úvěru poskytnutého prvnímu žalovanému. Závazek dlužníka byl zajištěn zástavním právem k nemovitostem založeným smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem v podílovém spoluvlastnictví žalovaných uzavřenou mezi žalovanými a bankou dne 25. ledna 1993 (dále jen zástavní smlouva či smlouva ).
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 27. května 2009, č. j. 26 Cm 1303/2000-133, uložil prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 1,178.149,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši a z částek uvedených ve výroku (výrok I.), vůči druhé žalované žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně (proti výrokům I. a III.) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil druhé žalované zaplatit žalobkyni částku 1,178.149,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši a z částek uvedených ve výroku s tím, že žalobkyně je oprávněna domáhat se uspokojení pouze z výtěžku zpeněžení zastavené jedné ideální poloviny nemovitostí specifikovaných ve výroku, přičemž plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného (první výrok), žalobkyni zavázal k úhradě soudního poplatku (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (třetí výrok).
Předmětem přezkumu odvolacím soudem byla otázka platnosti zástavní smlouvy, resp. oprávněnosti nároku žalobkyně vůči druhé žalované jako zástavní dlužnici, když soud prvního stupně hodnotil smlouvu jako neplatnou pro neurčité označení zástavce a tím i vymezení povinností žalovaných.
Odvolací soud opakoval důkaz zástavní smlouvou, z níž zjistil, že byla uzavřena mezi bankou a zástavci označenými jmény, adresou a rodnými čísly obou žalovaných, že smlouva obsahuje prohlášení účastníků smlouvy na straně zástavce o tom, že jsou spoluvlastníky tam uvedených nemovitostí v ceně určené znalcem (830.789,- Kč) a dále, že nemovitosti dávají do zástavy zástavnímu věřiteli jako zajištění úvěru ve výši 600.000,- Kč se současným označením smlouvy o úvěru a jejich účastníků. S odkazem na výkladová pravidla obsažená v ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) a též na ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci této smlouvy označení jako zástavce , první žalovaný a druhá žalovaná, vyjádřili jednoznačně vůli zřídit k nemovitostem v jejich podílovém spoluvlastnictví zástavní právo k zajištění pohledávky prvního žalovaného ze smlouvy o úvěru. Byť je v textu smlouvy pro označení zástavce uvedeno jednotné číslo, z úvodu smlouvy a dalšího textu je zřejmé, že zástavcem jsou oba žalovaní jako spoluvlastníci zástavy a že všechny ve smlouvě uvedené povinnosti zástavce se vztahují na oba žalované. Nejde o projev neurčitý, naopak bylo postaveno najisto, že vůlí žalovaných bylo zřídit zástavní právo pro účel ve smlouvě stanovený, přičemž tato vůle není v rozporu s jazykovým vyjádřením. Označení zástavce v jednotném čísle, ačkoli jde o dvě osoby, spoluvlastníky, považoval odvolací soud za terminologickou zkratku, která neurčitost smlouvy nezakládá.
Odvolací soud uzavřel, že druhá žalovaná je proto jako zástavní dlužnice povinna strpět výkon zástavního práva na zaplacení jedné poloviny ceny nemovitosti, pro účely zaplacení dlužné jistiny úvěru ve prospěch žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti prvnímu a třetímu výroku, podala druhá žalovaná dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a co do důvodu na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., namítajíc, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vadu řízení spatřuje dovolatelka v nesplnění poučovací povinnosti soudu. Uvádí, že účastníci byli jen paušálně a zcela nekonkrétně poučeni s odkazem na ustanovení § 5 o. s. ř. na počátku jednání, a to ještě před přednesením návrhů stran. Dovolatelka však nebyla poučena o tom, že odvolací soud dospěl k jinému právnímu názoru než soud prvního stupně, totiž že nepovažuje smlouvu za neplatnou. Odvolací soud měl dovolatelku upozornit, že jí tvrzené skutečnosti a důkazy nejsou dostačující k prokázání jejích tvrzení a že neunesení důkazního břemene může mít za následek vydání pro ni nepříznivého rozhodnutí. Soud tak dle jejího názoru porušil základní zásadu předvídatelnosti postupu soudu v řízení a předvídatelnosti rozhodnutí.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s jejími námitkami, které uvedla před soudem prvního stupně a kterými se soud prvního stupně nezabýval z důvodu jiného závěru ohledně platnosti zástavní smlouvy. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o nákladech řízení. V této části není dovolání přípustné, když z ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. jeho přípustnost dovodit nelze (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, jsa jím v zásadě vázán, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zkoumal též z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), zda řízení netrpí zmatečnostmi uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud z obsahu spisu neshledal. Dovolací soud však neshledal ani vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tvrzené dovolatelkou.
Vytýkaných procesních pochybení, jimiž mělo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces, se odvolací soud nedopustil. V řízení před soudy nižších stupňů nenastala žádná z procesních situací, na něž míří poučovací povinnost soudu ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř.; rozhodnutí soudu není založeno na závěru, že druhá žalovaná neunesla břemeno tvrzení či důkazní břemeno [tj. nesplnila povinnost tvrzení či důkazní povinnost - srov. § 101 odst. 1 písm. a) a b), § 120 odst. 1 a odst. 3 větu druhou o. s. ř.]. Jestliže odvolací soud dospěl výkladem zástavní smlouvy k opačnému závěru než soud prvního stupně, nešlo z jeho strany ke změně právního náhledu na věc (srov. § 118a odst. 2 o. s. ř. a např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 2425/2004, uveřejněného pod č. C 3413 Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek CD-3), natož pak takové, jež by si vyžadovala doplnění skutkových tvrzení. Nelze tedy dospět k závěru, že odvolací soud porušil poučovací povinnost stanovenou v § 118a a § 213b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. a že jeho rozhodnutí bylo pro dovolatelku nepředvídatelné, resp. překvapivé (že dovolatelka mohla být zaskočena jeho právním posouzením věci). Od počátku řízení se soudy zabývaly tím, zda žalobkyně má právo na plnění proti druhé žalované z titulu zástavního práva, které předpokládá posouzení platnosti zástavní smlouvy. V projednávané věci nevedl odlišný právní názor odvolacího soudu k potřebě doplnit skutková tvrzení a ostatně ani dovolatelka netvrdí, jaké skutečnosti by doplnila, jestliže by jí byl znám právní názor odvolacího soudu.
Další vadu řízení spatřuje dovolatelka v tom, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jejími námitkami. Nejvyšší soud předesílá, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, uveřejněné na webových stránkách Ústavního soudu). Námitky, kterými se odvolací soud nezabýval, dovolatelka specifikuje pouze tak, že se týkaly nedostatku finančních prostředků a pochybení banky v polovině 90. let v souvislosti s eventuálním prodejem nemovitosti. Z obsahu spisu vyplývá, že dovolatelka při jednání před soudem prvního stupně dne 22. května 2009 uvedla, že banka nepodnikla žádné kroky k prodeji nemovitosti, i když k němu mohlo dojít již v roce 1995, a že v současnosti nemá z čeho dluh zaplatit. Pochybení banky spatřovala v tom, že pokud by tato konala od poloviny 90. let, věc již mohla být dávno vyřízena (srov. č. l. 118-119 spisu). Nejvyšší soud nepovažuje neposouzení těchto námitek odvolacím soudem za vadu řízení, která by mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, s tím, že dovolatelka patrně přehlédla, že z ustanovení § 151f obč. zák., v rozhodném znění, se podává, že není-li zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může se zástavní věřitel domáhat uspokojení ze zástavy, a to i tehdy, když zajištěná pohledávka je promlčena. Je tedy pouze věcí věřitele, jaký způsob uspokojení své pohledávky zvolí a kdy svůj nárok uplatní.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku ve věci samé, zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když druhá žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2012

JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu