32 Cdo 699/2011
Datum rozhodnutí: 20.11.2012
Dotčené předpisy: § 114b odst. 1 o. s. ř., § 114b odst. 5 o. s. ř., § 153a odst. 3 o. s. ř., § 79 odst. 1 o. s. ř., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




32 Cdo 699/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně EUROPART CZ s.r.o. , se sídlem v Praze 8, Dolní Chabry, Dopraváků 723/1, PSČ 184 00, identifikační číslo osoby 25 26 65 01, zastoupené JUDr. Pavlem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Pardubicích, Dražkovice 181, proti žalované "MIMO, veřejné obchodní společnosti" , se sídlem v Praze 6, Horoměřická 2316/4, PSČ 160 00, identifikační číslo osoby 40 76 23 51, zastoupené JUDr. Miloslavem Vaňhou, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 54/1716, o zaplacení částky 561.490,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 30/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2010, č. j. 2 Cmo 78/2010-54, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované potvrdil rozsudek pro uznání vydaný podle ustanovení § 153a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) ze dne 30. října 2009, č. j. 41 Cm 30/2009-26, jímž Městský soud v Praze uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 561.490,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku a náhradu nákladů řízení (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly v dané věci splněny. Soud prvního stupně vyzval žalovanou v souladu s ustanovením § 114b odst. 1 a odst. 5 o. s. ř. usnesením ze dne 9. září 2009, č. j. 41 Cm 30/2009-21, doručeným žalované dne 25. září 2009, k podání písemného vyjádření k žalobě ve lhůtě třiceti dnů od doručení usnesení a současně ji poučil o následcích nesplnění výzvy. Žalovaná se k výzvě soudu prvního stupně v určené lhůtě nevyjádřila, učinila tak až podáním ze dne 30. října 2009, doručeným soudu dne 2. listopadu 2009. K námitce žalované o nesprávném závěru soudu prvního stupně ohledně data doručení výzvy k vyjádření odvolací soud doplnil dokazování listinami založenými ve spise, a to žádostí soudu prvního stupně adresovanou České poště, s.p. (dále jen pošta ) ze dne 30. listopadu 2009 o sdělení skutečností týkajících se doručení zásilky žalované, upřesněním této žádosti a odpovědí pošty ze dne 17. února 2010, v níž pošta potvrdila, že uvedená zásilka byla žalované doručena dne 25. září 2009, dále kopií doručovací karty, z níž odvolací soud zjistil shodné datum doručení a že zásilku převzala Slavíková a karta je opatřena otiskem razítka žalované.
Po doplnění dokazování považoval odvolací soud za prokázané, že zásilka obsahující výzvu k vyjádření dle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. byla žalované doručena do vlastních rukou dne 25. září 2009. Jestliže se žalovaná ve stanovené lhůtě nevyjádřila ani nesdělila, že jí ve vyjádření brání důležité důvody, ačkoli byla v tomto směru soudem prvního stupně poučena, podmínky pro vydání rozsudku pro uznání byly splněny. Námitky žalované týkající se věci samé přitom odvolacím důvodem podle ustanovení § 205b o. s. ř. být nemohou, neboť soud o věci rozhoduje na základě fikce uznání nároku žalovanou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tvrdíc, že jsou dány dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že žalobkyně uplatňuje nárok nemající oporu ve smlouvě, kterou by uzavřel některý ze společníků dovolatelky, a že soud postupoval nesprávně, vydal-li ve věci platební rozkaz, ač nebylo ze žalobních tvrzení vůbec zřejmé, zda žalovaná je pasivně věcně legitimována. Má za to, že v listinách předložených žalobkyní k důkazu jsou závažné nesrovnalosti, např. doklady s podpisy cizích osob, které měly údajně za dovolatelku jednat, jsou na jednotlivých listinách velmi odlišné, a byly deklarovány odběry zboží jiné právnické osoby, která je sice sesterskou společností dovolatelky, ale se sídlem ve Slovenské republice. Z toho dovozuje, že pro vydání rozsudku pro zmeškání chyběl věcný předpoklad .
Soudu prvního stupně dovolatelka vytýká, že vycházel při posouzení rozhodného data doručení výzvy z doručenky, která datum doručení neobsahovala, a není tak zřejmé, z čeho dovodil, že jí byla výzva skutečně doručena. Jestliže následně odvolací soud provedl důkaz potvrzením pošty o datu doručení zásilky, kterým bylo doručení prokázáno, nemohlo to nic změnit na tom, že řízení je postiženo vadou.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby bylo odmítnuto.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, když ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. V úvahu tak přichází přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně, jejichž řešení zpochybnila.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé při splnění kritérií uvedených v § 237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.
Otázkou náležitostí žaloby podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., a tedy i žaloby, o níž bylo rozhodnuto rozsudkem pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., se Nejvyšší soud opakovaně zabýval ve svých rozhodnutích a dovodil, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. se rozumí údaje, které jsou nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2002, pod číslem 209, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, usnesení ze dne 21. května 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v témže časopise číslo 1, ročník 1998, pod číslem 4, usnesení ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, uveřejněné rovněž v časopise Soudní judikatura číslo 17, ročník 1998, pod číslem 119 a další).
Vylíčení rozhodujících skutečností pak může mít - zprostředkovaně - původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a na kterou v textu žaloby výslovně odkáže (shodně uzavřel Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 370/96 a dále v rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35).
Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že z obsahu žaloby, jejího doplnění podáním ze dne 20. srpna 2009 (srov. č. l. 19-20 spisu) a z listin k ní připojených je zřejmé, že žalobkyně uplatňuje nárok na zaplacení kupní ceny ve výši 561.490,- Kč spolu s úroky z prodlení za zboží dodané žalované k jejím ústním a telefonickým objednávkám. Odvolací soud postupoval v souladu s výše uvedenými závěry, považoval-li žalobní tvrzení za dostatečná, obsahující základní skutková tvrzení nezbytná pro vymezení skutku, jenž je předmětem řízení.
Výkladem ustanovení § 114b o. s. ř., konkrétně otázkou postupu soudu, který rozhodl o věci rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy se žalovaný po výzvě podle § 114b o. s. ř. bez vážného důvodu ve věci nevyjádřil ve stanovené lhůtě, se Nejvyšší soud již zabýval v řadě svých rozhodnutí a dovodil, že v případě, kdy rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání nároku, jsou formálními podmínkami pro vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§ 114b o. s. ř.). Jsou-li tyto předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o některou z věcí vypočtených v § 120 odst. 2 o. s. ř. a zda nejde o řízení, které je podle § 118b odst. 1 o. s. ř. koncentrováno ze zákona. V odvolacím řízení jsou vyloučeny ty odvolací důvody, které míří do správnosti a úplnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2136/2004, ze dne 1. prosince 2004, sp. zn. 26 Cdo 272/2004, a ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, jež jsou veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). V usneseních ze dne 20. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 1878/2002, ze dne 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 390/2003, a ze dne 13. října 2004, sp. zn. 26 Cdo 2136/2004 (in www.nsoud.cz), Nejvyšší soud dovodil, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování, a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný uznává nárok, který je proti němu žalobou uplatňován (§ 114b odst. 5 o. s. ř.), je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání (která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného). Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku. Z uvedeného je zřejmé, že námitky žalované zpochybňující věrohodnost žalobkyní předložených důkazů, jsou bez významu.
Otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nevymezuje dovolatelka ani prostřednictvím námitky, že nebylo dostatečně prokázáno doručení výzvy k vyjádření se k žalobě [podřaditelné pod dovolací důvod vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Prostřednictvím této námitky nemůže být přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena, jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a dále ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, které je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách). V usnesení ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10 (uveřejněném též na webových stránkách Ústavního soudu) pak Ústavní soud dovodil, že podmínkou přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. u tvrzené vady řízení je, aby právní otázka procesní povahy byla v dovolání zřetelně formulována.
Doplnila-li dovolatelka podstatným způsobem dovolání podáním datovaným 10. března 2011, které bylo podáno k poštovní přepravě v pátek 11. března 2011, stalo se tak po uplynutí dovolací lhůty (dnem 10. března 2011) a dovolací soud k nově uplatněným námitkám nemohl přihlédnout (srov. ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2010, sp. zn. 23 Cdo 216/2008 (jenž je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), není přiléhavý, neboť v něm se dovolací soud zabýval předpoklady vydání rozsudku pro zmeškání podle ustanovení § 153b o. s. ř.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a vznikla jí tak povinnost hradit žalobkyni její náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobkyni sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení § 3 odst. 1 bodu 6, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty (ve výši 2.060,- Kč), a činí celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 20. listopadu 2012

JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu