32 Cdo 690/2009
Datum rozhodnutí: 16.11.2010
Dotčené předpisy: § 524 obč. zák.







32

Cdo 690/2009


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyň
a)

Eiger Asset Management AG
, se sídlem Alfred Escher-Strasse 9, 8002 Curych, Švýcarská konfederace, identifikační číslo CH-020.3.024.556-4, zastoupené Mgr. Janem Rudolfem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 34, PSČ 110 00,
b)

Československé obchodní banky, a.s.
, se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo 00 00 13 50 a
c)

CDV-2, LTD.
, se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, Londýn EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 4434554, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Elišky Peškové 15, PSČ 150 00, proti žalovanému
JUDr. P. N.
, zastoupenému Mgr. Davidem Cagašem, advokátem, se sídlem v Ostravě 10, Jaklovecká 18, PSČ 710 00, o zaplacení částky 2.029.051,64 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 112/1996, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2008, č. j. 2 Cmo 7/2007-273, takto:


I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2008, č. j. 2 Cmo 7/2007-273,
se odmítá.

II. Dovolání proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. března 2008, č. j. 2 Cmo 7/2007-273,
se zamítá
.

III. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.




O d ů v o d n ě n í :

Žalobou doručenou soudu 23. února 1995 se právní předchůdkyně žalobkyň, jíž byla Investiční a Poštovní banka, akciová společnost (dále jen IPB ), domáhala po žalovaném zaplacení částky 2,432.048,- Kč, představující nezaplacené úroky z úvěru poskytnutého žalovanému ve výši 13,500.000,- Kč podle smlouvy o úvěru z 16. října 1992 za od 19. října 1992 do 17. října 1993, které byly dále úročeny a dosáhly ke dni 15. února 1995 uvedené výše.

Žalovaný se zaplacením žalované částky nesouhlasil a poukazoval zejména na nedostatek aktivní legitimace žalobkyň v řízení s ohledem na neplatnost smluv, jimiž byla pohledávka postupována.

Usnesením ze dne 1. dubna 2003, č. j. 10 Cm 112/96-98, soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 107a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) o vstupu společnosti IPB Group Holding, a. s. v likvidaci (dále jen IPB GH ) do řízení na místo dosavadní žalobkyně a usnesením ze dne 23. června 2003, č. j. 10 Cm 112/96-104, o vstupu žalobkyně a) do řízení na místo této společnosti. Usnesením ze dne 26. srpna 2005, č. j. 10 Cm 112/96-173, bylo řízení na základě zpětvzetí žaloby žalobkyní a) zastaveno do částky 46.002,36 Kč. Usnesením ze dne 13. října 2005, č. j. 10 Cm 112/96-185, soud prvního stupně připustil, aby na místo žalobkyně a) vstoupila do řízení ohledně částky 1.046.316,21 Kč žalobkyně b). Posléze usnesením ze dne 20. ledna 2006, č. j. 10 Cm 112/96-193, připustil, aby do řízení ohledně částky 130.976,95 Kč vstoupila na místo žalobkyně b) žalobkyně c). Usnesením vyhlášeným na jednání dne 23. května 2006 bylo řízení o žalobě žalobkyně b) co do částky 356.994,- Kč v důsledku zpětvzetí žaloby zastaveno.

Rozsudkem ze dne 30. června 2006, č. j. 10 Cm 112/1996-231, soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) částku 1,053.747,77 Kč a žalobkyni b) částku 558.345,26 Kč (výrok I.), žalobu žalobkyně a) zamítl v částce 285.981,66 Kč (výrok II.) a žalobu žalobkyně c) v celém rozsahu (výrok III.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. a V.), když dospěl k závěru, že žaloba žalobkyně a) je důvodná co do základu, protože došlo k platnému postoupení jí požadované části pohledávky z IPB postupně na společnost SEKURA Holdings Limited (dále jen Sekura ), NIPB, a. s. (po změně obchodní firmy imAGe Alpha, a. s., dále jen imAGe ) a na žalobkyni a), nikoliv však co do výše, protože žalobkyně a) požadovala po žalovaném i zaplacení úroků z úroků z úvěru, tedy plnění, jež účastníky smlouvy o úvěru nebylo sjednáno, částkou odpovídající zamítavému výroku. Žalobu žalobkyně c) zamítl, protože smlouvu ze dne 30. září 2003, jíž byla tato část pohledávky žalobkyní b) postoupena žalobkyni c), shledal neplatnou pro neurčitost.

K odvolání žalobkyně c) a žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem označeným v záhlaví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., ve výroku III. ohledně částky 8.502,98 Kč a ve výroku IV. (první výrok), ve zbývající části výrok III. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni c) částku 122.473,97 Kč (druhý výrok). Třetím a čtvrtým výrokem rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i jeho právní závěr, podle něhož došlo k platnému postoupení pohledávek na žalobkyni a) a že rovněž žalobkyně b) je v řízení aktivně legitimována jako právní nástupkyně IPB na základě smlouvy o prodeji podniku z 19. června 2000. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená podle ustanovení § 524 občanského zákoníku mezi žalobkyní b) a žalobkyní c) je určitá a tedy platná, protože jejím předmětem jsou pohledávky evidované na účtu žalovaného č. 410800 sestávající z úroků ve výši 122.473,97 Kč a sankčních úroků a penále ve výši 8.502,98 Kč, přičemž předmětem řízení jsou pouze úroky z úvěru a nikoliv jiné nároky. Žalobkyni c) tak náleží částka odpovídající výši postoupeného úroku, tj. 122.473,97 Kč.

Proti prvnímu výroku (podle obsahu dovolání s výjimkou té části, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. o zamítnutí žaloby do částky 8.502,98 Kč) a druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do přípustnosti u prvního výroku na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a u druhého výroku na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatel má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé má zásadní právní význam, protože řeší otázku požadavků na určitost smlouvy o převodu části pohledávky, dosud dovolacím soudem neřešenou, a jde navíc o specifickou situaci související se sekuritizací pohledávek původního žalobce na fondy na Kajmanských ostrovech . Namítá, že smlouvy, jimiž byla postupována část pohledávky, kterou nyní uplatňuje žalobkyně a), jsou neplatné pro neurčitost, když postupovaná pohledávka v nich nebyla jednoznačně specifikována. Na tom nemůže nic změnit ani dohoda o narovnání z 30. října 2001, protože nedošlo-li k postoupení pohledávek pro neplatnost postupních smluv, nelze toto vlastnictví založit pouze na základě této smlouvy. IPB GH se tedy nestala věřitelkou pohledávky, kterou dále postoupila žalobkyni a), jež tak není v řízení aktivně legitimována. Neplatnými smlouvami byla postupována celá pohledávka, proto se žalobkyně b) nemohla stát ani na základě smlouvy o prodeji podniku uzavřené s IPB věřitelkou části pohledávky a nemohla její část postoupit žalobkyni c). Smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi žalobkyní b) a žalobkyní c) je neplatná i pro neurčitost, když v ní není postupovaná část pohledávky dostatečně specifikována.

K měnícímu výroku rozsudku dovolatel namítá, že žalobkyně b) se nestala věřitelkou části pohledávky, jejíhož zaplacení se v řízení domáhá, protože celá pohledávka IPB byla postoupena smlouvou uzavřenou mezi IPB a S., a kromě toho, že sama není v řízení aktivně legitimována, nemohla žádnou část této pohledávky postoupit na žalobkyni c), která tak rovněž není v řízení aktivně legitimována. Smlouva o postoupení pohledávky, na jejímž základě měla žalobkyně c) nabýt svůj nárok, je nadto neplatná pro neurčitost vzhledem k nedostatečné specifikaci příslušenství.

Žalobkyně a) a c) považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné, žalobkyně b) se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.

Je tomu tak proto, že dovolatelem zpochybněný právní závěr, který odvolací soud učinil při posouzení platnosti smluv o postoupení pohledávek a smlouvy o prodeji podniku, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Závěr odvolacího soudu není rozporný s hmotným právem (ustanoveními § 524 a § 37 obč. zák. a § 477 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku) ani judikaturou dovolacího soudu. V rozsudku ze dne 25. října 2005, sp. zn. 29 Odo 654/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2006, pod číslem 78 a v usnesení ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 775/2004, uveřejněném v témže časopise č. 12, ročník 2006, pod číslem 171, Nejvyšší soud uzavřel, že pohledávka je - bez ohledu na údaje, které byly k její specifikaci užity - dostatečně vymezena tehdy, je-li zjistitelné, o jakou pohledávku jde a není-li ji možno zaměnit s pohledávkou jinou. S tímto závěrem je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.

Zmiňuje-li dovolatel v dovolání specifickou situaci souvisící s převodem pohledávek na Kajmanské ostrovy , nelze z formulace této části dovolání ani z dalšího obsahu zjistit, co tím zamýšlel, a zda jde vůbec o dovolací námitku.

Jelikož dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.

Dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; není však důvodné.

Nejvyšší soud, jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem a jeho obsahovým vymezením (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu co do správnosti právního posouzení věci.

Žalovaný namítá, že žalobkyně b) není věřitelkou pohledávky, kterou po něm vymáhá, protože předchozími neplatnými právními úkony byla postupována celá pohledávka IPB. Ze závěrů odvolacího soudu však vyplývá opak, totiž že postupována byla pouze pohledávka na úvěrovém účtu č. 410851. Pohledávky na účtu č. 349368 ve výši 914.939,23 Kč a na účtu č. 410800 ve výši 130.976,95 Kč tedy zůstaly v majetku IPB a na žalobkyni b) přešly na základě smlouvy o prodeji podniku z 19. června 2000. Byla-li tedy žalobkyně b) věřitelkou pohledávky ve výši 130.976,95 Kč evidované na účtu žalovaného č. 410800, nic jí nebránilo, aby tuto pohledávku postoupila smlouvou uzavřenou 27. února 2004 žalobkyni c). I v této smlouvě je postupovaná pohledávka dostatečně specifikována označením dlužníka, právním titulem a přesnou výší.

Nelze tedy akceptovat žádnou ze žalovaným vznesených dovolacích námitek proti druhému výroku napadeného rozhodnutí. Žalovaný si nadto ve své argumentaci protiřečí, protože byly-li by neplatné pro neurčitost právní úkony, na jejichž základě nabyla část pohledávky žalobkyně a), znamenalo by to, že celá pohledávka zůstala v majetku IPB a přešla tedy na žalobkyni b) smlouvou o prodeji podniku z 19. června 2000.

Protože dovolání žalovaného proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu není důvodné a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejich existenci přihlíží u přípustného dovolání z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), dovolání v tomto rozsahu zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto a vznikla mu tak povinnost zaplatit žalobkyním náhradu jejích nákladů řízení. Žalobkyni b) však podle obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly. Žalovaný by měl s ohledem na výše uvedená ustanovení nahradit náklady dovolacího řízení žalobkyním a) a c), které se k dovolání vyjádřily prostřednictvím svých zástupců. Dovolací soud však dospěl k závěru, že jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele, pro které náhrada nákladů řízení nemusí být přiznána (§ 150 o. s. ř.) Žalovaný je osobou omezenou ve způsobilosti k právním úkonům, je nemajetný, odkázaný jen na invalidní důchod. Nepřiznání náhrady nákladů řízení se naopak nedotkne majetkové sféry žalobkyň a) a c). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 16. listopadu 2010


JUDr. Hana G a j d z i o k o v á

předsedkyně senátu