32 Cdo 669/2015
Datum rozhodnutí: 20.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 135 odst. 2 o. s. ř., § 159a o. s. ř., § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 242 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 487 obch. zák., § 6 odst. 3 předpisu č. 92/1991Sb. ve znění do 12.08.1993, § 153 odst. 2 o. s. ř., § 10 odst. 3 předpisu č. 92/1991Sb. ve znění od 13.08.1993




32 Cdo 669/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně Česká republika Ministerstvo financí , se sídlem v Praze, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, proti žalované SKALKA Kardašova Řečice spol. s r. o., se sídlem v Kardašově Řečici, Palackého 362, PSČ 378 21, identifikační číslo osoby 48202525, zastoupené JUDr. Jiřím Drahotou, advokátem, se sídlem v Jindřichově Hradci, Štítného 126, PSČ 377 01, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované F. Č , o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 24/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 2012, č. j. 7 Co 858/2012-349, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 10. 2012, č. j. 7 Co 858/2012-361, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 9. 2012, č. j. 7 Co 858/2012-349, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 10. 2012, č. j. 7 Co 858/2012-361, v měnícím výroku o věci samé se zamítá.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žalovaná a vedlejší účastník na straně žalované jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300,- Kč, a to společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem v prvním výroku potvrdil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 31. 1. 2012, č. j. 6 C 24/2011-263, ve výroku o věci samé pod bodem I, jímž bylo žalované uloženo vyklidit a předat žalobkyni pozemky parc. č. st. 298, st. 533/1, st. 533/2, st. 893/1, st. 895, st. 896/3 a parc. č. 4301 a stavby bez č. p./č. ev. na pozemcích parc. č. st. 298, st. 533/1, st. 533/2, st. 893/1, st. 893/2, st. 893/3, st. 895, st. 896/1, st. 896/2 a st. 896/3, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Jindřichův Hradec, na listu vlastnictví č. 16 pro obec a katastrální území K. Ř. Druhým výrokem zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku ve věci samé pod bodem II týkající se pozemků parc. č. st. 256, parc. č. 118, 332/1, 332/4 a 332/5, domu na pozemku parc. č. st. 256 a stavby ev. č. 103, zapsaných tamtéž, a řízení v této části zastavil. Třetím výrokem rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části zamítavého výroku pod bodem II změnil tak, že žalované uložil vyklidit pozemky parc. č. st. 299, st. 301, st. 302, st. 489/1, st. 897, st. 898, st. 899, st. 900, st. 901/1, st. 902 a st. 1018, a stavby bez č. p./č. ev. na pozemcích parc. č. st. 299, st. 301, st. 302, st. 489/1, st. 897, st. 898, st. 899, st. 900, st. 901/1, st. 901/2, st. 902 a st. 1018, zapsaných v katastru nemovitostí tamtéž. Ve výrocích čtvrtém, pátém, šestém a sedmém pak rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž byl schválen privatizační projekt státního podniku KOH-I-NOOR HARDTMUTH České Budějovice přímým prodejem provozu SKALKA závodu 4 Kardašova Řečice, s tím, že realizace bude provedena vrácením majetku oprávněným osobám a dokoupením zbytku privatizované jednotky přímým prodejem předpokládanému kupci F. Č. Na základě privatizačního projektu byl privatizovaný majetek převeden na Fond národního majetku (dále jen FNM ) a ten dne 1. 7. 1992 uzavřel s oprávněnými osobami dohodu o vydání a převodu majetku podle schváleného privatizačního projektu č. 3638 (dále též jen dohoda ), jíž byl majetek převáděn na fyzické osoby, jež jsou v textu smlouvy dále označeny jako rodina S. [E. A., J. V. (správně W.), J. Č., A. M. aj. K.], rodina V. (doc. Ing. E. K., CSc., a V. Š.) a N. Š. Na takto označené subjekty se převádí konkrétně vymezený majetek nemovitosti (díl I a VII dohody). Podle článku VIII dohody přechází vlastnictví k movitým věcem, jiným právům a jiným majetkovým hodnotám, které slouží provozování podniku, jakož i závazky, související se státním podnikem . Dohoda dále odkazuje na účetní evidenci státního podniku KOH-I-NOOR HARDTMUTH ke dni 31. 12. 1991. Kupní cena byla stanovena částkou 5 185 000 Kč jako rozdíl hodnoty majetku privatizované jednotky a výše restitučního nároku (článek VII) a měla být upřesněna podle účetní závěrky k datu podpisu smlouvy. Z dohody vyplývá, že v rámci rodiny S. , pokud jde o nabytí nemovitostí, nabývá E. A. podíl 4/12, J. W. podíl 4/12, J. Č. podíl 2/12, A. M. podíl 1/12 aj. K. podíl 1/12, v rámci rodiny V. , pokud jde o nemovitosti, nabývá doc. Ing. E. K., CSc., podíl 1/2 a V. Š. podíl 1/2, a u nemovitostí nabývaných společně jsou stanoveny podíly u E. A. 4/24, u J. W. 4/24, u J. Č. podíl 2/24, u A. M. 1/24, u J. K. 1/24, u doc. Ing. E. K., CSc., 6/24 a u V. Š. 6/24.
Dohoda nebyla zapsána do katastru nemovitostí; katastrální úřad zápis odmítl z důvodů závažných nedostatků - označení nemovitostí v dohodě neodpovídalo tehdejšímu stavu evidence nemovitostí, například části některých převáděných pozemků vlastnicky náležely jiným subjektům, nebyla dodržena kombinace vlastnických a spoluvlastnických podílů na nemovitostech a jejich příslušenství a součástech, v dohodě nejsou vůbec obsaženy stavby bez č. p./č. ev. na pozemcích parc. č. st. 298, st. 299, st. 489/1, st. 533/2, st. 898, st. 899 a st. 900, atd. Jako vlastník nemovitostí je v katastru nemovitostí, po zrušení FNM ke dni 1. 1. 2006, vedena Česká republika s právem hospodaření pro Ministerstvo financí. Nemovitosti, jež jsou součástí areálu provozu SKALKA, užívá od svého vzniku, tj. od 1. 1. 1993, žalovaná, jejímiž společníky jsou i F. Č., J. W. a E. A.
Odvolací soud vyšel v prvé řadě z toho, že otázkou platnosti dohody se již soudy zabývaly a dospěly k závěru o její neplatnosti, pokud jde o privatizační část; v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 450/96, v němž se FNM domáhal proti oprávněným osobám, s výjimkou N. Š., zaplacení částky 3 550 014 Kč z titulu úhrady kupní ceny privatizovaného majetku, oprávněné osoby navrhovaly zamítnutí žaloby z důvodu neplatnosti této dohody a Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 17. 5. 2001, č. j. 1 Cmo 72/2000-104, dospěl k závěru o neplatnosti dohody v její privatizační části pro neurčitost podle § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen obč. zák. ). Podle jeho závěrů v dohodě přes zjevný úmysl převodce převést na oprávněné osoby část podniku nebyla ani tato část podniku charakterizována v dohodě a vymezena takovým způsobem, aby nemohla být zaměněna za jinou část podniku, a dále označení převáděných nemovitostí nesplňuje požadavky předpisů o katastru nemovitostí, u věcí movitých a u závazků není specifikace žádná a obecný odkaz na účetnictví, které není součástí dohody, je nedostačující.
Odvolací soud konstatoval, že k obdobným závěrům dospěl též soud prvního stupně, se závěry soudu prvního stupně o neplatnosti dohody se ztotožnil a odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí. Dodal k tomu, že dohoda byla uzavřena s cílem naplnit privatizační rozhodnutí vlády, tedy jako jeden celek, důvody neplatnosti části dohody (restituční nebo privatizační) dopadají podle § 41 obč. zák. na celou dohodu. Uzavřel, že žalobkyně vlastnické právo k nemovitostem nepozbyla, má tudíž právo domáhat se jeho ochrany žalobou na vyklizení, a že žalované nesvědčí k užívání nemovitostí právní důvod, odvozuje-li jej od vlastnictví oprávněných osob.
Důvodem, proč soud prvního stupně žalobu stran některých nemovitostí zamítl, byl závěr, že žalovaná tyto nemovitosti neužívá. Žalobkyně vzala v průběhu odvolacího řízení ohledně části těchto nemovitostí žalobu zpět s odůvodněním, že se ujala jejich držby, odvolací soud proto v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Ve vztahu ke zbývající části těchto nemovitostí vzal za prokázané, že se nacházejí uvnitř oploceného areálu žalované, přístupného přes vrátnici, a usoudil, že není podstatné, zda žalovaná tyto nemovitosti též fakticky užívá, nýbrž postačuje, že je má ve své držbě a kontroluje přístup k nim. Oproti soudu prvního stupně proto shledal žalobu důvodnou též v této části.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně ve všech jeho výrocích, podala žalovaná dovolání, jež co do přípustnosti opírá o § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a co do důvodnosti o dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíc, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka zdůrazňuje, že hospodaří na části předmětných nemovitostí na základě zmocnění osob, v jejichž prospěch svědčí rozhodnutí vlády o privatizaci vydané podle privatizačního projektu a dohoda o vydání a převodu majetku. Má za nepochybné, že předmětem privatizace byla část podniku, která je v privatizačním projektu přesně definována, a že restituenti nabyli tento majetek smlouvou o převodu části podniku. Odkazuje na závěry přijaté v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/2009, a argumentuje, že nelze s odstupem dvaceti let hledat malicherné důvody pro neplatnost privatizačních právních úkonů, zejména když to byl právní předchůdce žalobkyně, kdo se po dobu 17 let domáhal platnosti privatizačního řízení a úhrady kupní ceny. Akcentuje ochranu práv nabyvatelů ve sporu se státem, který se dovolává neplatnosti smlouvy, ačkoliv to byl on, kdo smlouvu vypracoval, a snaží se tedy získat výhodu z chyby, které se měl sám dopustit. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1198/98 (takové rozhodnutí neexistuje), sp. zn. 35 Odo 653/2004, sp. zn. 29 Odo 314/2001 a sp. zn. Rv I 306/39 (jde ve skutečnosti o rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR) argumentuje, že v případě převodu části podniku není nutno přecházející majetkové hodnoty a závazky ve smlouvě zmiňovat a identifikovat, pokud je dostatečně vymezena samostatná část podniku, a že k přechodu vlastnictví k nemovitostem dojde i tehdy, pokud ve smlouvě nebyly uvedeny vůbec, jsou-li součástí převáděné části podniku. Prosazuje názor, žerozhoduje-li soud o části podniku jakožto věci hromadné, musí o ní rozhodovat jako o celku a nemůže z ní vytrhovat jednotlivé položky. Poukazuje na to, že součástí privatizované části státního podniku byla také práva a povinnosti, např. z pracovních smluv, byly převzaty závazky vůči třetím osobám, které byly splněny, a předmětem privatizace byly i věci movité včetně zásob, a namítá, že pokud by na základě napadeného rozhodnutí mělo dojít k vydání nemovitého majetku, zbývající podstatná část privatizovaného majetku by zůstala nevyřešena. Má proto za to, že nelze rozhodovat pouze o části podniku jako věci hromadné, aniž by bylo rozhodnuto o privatizaci jako celku, a že soud měl nejprve jako předběžnou otázku vyřešit platnost celého privatizačního projektu a teprve následně rozhodovat o povinnosti vyklidit nemovitosti. Tvrdí, že lze vyhledat skutečný rozsah nemovitostí, které byly předmětem privatizace, a odstranit tak nedostatek smlouvy spočívající v nepřesnostech označení parcel.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení (zřejmě soudu prvního stupně).
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Zpochybňuje existenci zmocnění dovolatelky k hospodaření na předmětných nemovitostech, poukazuje na to, že dohoda byla v řízení o zaplacení kupní ceny privatizovaného majetku shledána neplatnou pro neurčitost, a tvrdí, že dovolatelka sama v onom sporu ve svém vyjádření tento závěr prosazovala.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále též jen o. s. ř. ).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen tehdy, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání proti prvnímu, potvrzujícímu výroku napadeného rozhodnutí není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož o situaci předjímanou v tomto ustanovení se v souzené věci nejedná (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak), může tedy být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. 12. 2012), tj. tehdy, dospěje-li dovolací soud jsa při tom vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Dovolatelka otázku, pro jejíž řešení by mělo být napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku zásadně právně významným, neformuluje, z obsahového vymezení uplatněného dovolacího důvodu je však zřejmé, že zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o tom, že dohoda je pro neurčitost neplatná podle § 37 obč. zák., a to výlučně ve vztahu k vymezení předmětu převodu.
Je třeba předeslat, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 5. 2001, č. j. 1 Cmo 72/2000-104, jímž byla zamítnuta žaloba vůči oprávněným osobám (s výjimkou jedné, vůči níž bylo řízení po zpětvzetí žaloby zastaveno), není rozhodnutím, jímž by byla pro souzenou věc vyřešena předběžná otázka ve smyslu § 135 odst. 2 věty druhé a § 159a odst. 1, 3 o. s. ř.; otázka platnosti dohody byla totiž řešena nikoliv v jeho výroku (v něm bylo rozhodnuto o neexistenci žalobou uplatněného nároku na zaplacení ceny), nýbrž rovněž jen jako otázka předběžná (srov. k tomu např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, a judikaturu v něm citovanou). Bylo tedy povinností soudů v souzené věci zkoumat platnost dohody samostatně, čehož se tyto soudy zhostily, byť odvolací soud toliko odkazem na závěry soudu prvního stupně. Bez významu však ono rozhodnutí, založené na závěru o neplatnosti dohody pro neurčitost, v souzené věci není; Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, uveřejněném pod číslem 120/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v procesní situaci do jisté míry obdobné akcentoval požadavek na celkovou harmonii soudních rozhodnutí podmiňující důvěru v právo. V poměrech souzené věci by takovému požadavku nebylo učiněno zadost v případě, že by v ní soudy posoudily předběžnou otázku platnosti dohody jinak, než jak tuto otázku jako předběžnou posoudil soud ve sporu o zaplacení ceny, aniž tu byly pro jiné její posouzení skutečně pádné důvody, zejména jiná skutková zjištění o příslušných právně významných skutečnostech (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4004/2011 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4505/2014).
Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, založil závěr o neplatnosti dohody pro neurčitost na třech důvodech, z nichž každý by obstál sám o sobě, předně že je neurčitě vymezen předmět vydání a převodu, dále že není z dohody patrno, co který jednotlivý z osmi nabyvatelů nabývá, případně zda nabývají některé z věcí či práv nebo všechno do podílového spoluvlastnictví a v jakých spoluvlastnických podílech, a konečně že dohoda postrádá údaj o tom, co jsou jednotliví nabyvatelé povinni zaplatit na kupní cenu.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro věc samu. Tento předpoklad nesplňuje situace, kdy řešení příslušné právní otázky se nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhé straně sporu nezměněno. Spočívá-li proto rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek prvního stupně, na posouzení více právních otázek, není dovolání věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nebo to, že řešení této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je - podle posledně označeného ustanovení - nepřípustné jako celek (srov. k tomu obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).
Jestliže dovolatelka nenapadla správnost právních závěrů odvolacího soudu o neurčitosti ujednání v otázce, co má ten který z nabyvatelů podle dohody obdržet a co má oproti tomu FNM zaplatit, pak se uvedené závěry uplatní též v souzené věci. I kdyby Nejvyšší soud polemiku dovolatelky s posouzením ujednání o předmětu vydání a převodu jako neurčitého shledal důvodnou, na výsledku dovolacího přezkumu by to nemohlo ničeho změnit; k posouzení dohody jako neplatné pro neurčitost postačí dovolatelkou nezpochybněné závěry o neurčitosti uvedených ostatních ujednání.
Dovoláním nebyl zpochybněn ani závěr odvolacího soudu, že restituční část a privatizační část dohody nelze od sebe oddělit, neplatnost jedné této části má tedy za následek neplatnost celé dohody.
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, pro něž by bylo měnící rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v této části podle § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V části, v níž směřuje proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, jenž si přes své přičlenění k rozhodnutí ve věci samé, pro něž je předepsána forma rozsudku, z pohledu formy zachovává povahu usnesení (srov. § 167 odst. 2 o. s. ř. a k jeho výkladu např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 55/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přichází v úvahu přípustnost dovolání podle § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ovšem pouze za předpokladu, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka v tomto ohledu žádnou otázku zásadního právního významu neformulovala a ani její dovolací argumentace k tomuto výroku v žádném ohledu nesměřuje (odvolacímu soudu se v tomto směru nic nevytýká). Za tohoto stavu k závěru o zásadním významu tohoto výroku rozhodnutí po právní stránce a tedy o přípustnosti dovolání proti němu dospět nelze.
Dovolání není přípustné ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení (srov. k tomu závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněného pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, vyjma měnícího výroku o věci samé, podle § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
V části, v níž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé, je dovolání vzhledem k § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné. I ve vztahu k ní, byť až v rovině dovolacího přezkumu, se však projeví důsledky jeho mezí vytýčených obsahem dovolání. Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Nejvyšší soud je tedy při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). V souzené věci proto není otevřeno dovolacímu přezkumu dovoláním nezpochybněné řešení otázky určitosti ujednání o tom, co má který z nabyvatelů na základě dohody obdržet a co má za to zaplatit. Pak by ovšem přezkum správnosti právního posouzení v otázce určitosti ujednání o předmětu dohody nemohl vést k jinému než pouze akademickému závěru; i kdyby Nejvyšší soud shledal argumentaci dovolatelky opodstatněnou, nemohl by dovolání vyhovět, neboť k tomu, aby rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku obstálo, jsou zcela postačující zbývající, dovoláním nezpochybněné důvody neplatnosti dohody.
Nicméně nad rámec uvedeného lze pro úplnost dodat, že dovolatelčina argumentace právní úpravou smlouvy o prodeji části podniku zakotvenou v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeném k 1. 1. 2014 (dále též jen obch. zák. ), a k ní vztaženými judikatorními závěry Nejvyššího soudu by beztak nemohla obstát.
Nejvyšší soud vyložil již v rozsudku ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 715/2005, že při posouzení smlouvy o převodu majetku státu na kupujícího postupem podle zákona č. 92/1991 Sb. je sice třeba v prvé řadě vyhodnotit, zda smlouva byla uzavřena v souladu s ustanoveními § 12 odst. 2 písm. b), § 14 odst. 1 a §§ 15 až 20 tohoto speciálního zákona, v případě však, kdy je takto převáděným majetkem podnik, uplatní se i posouzení smlouvy podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku o prodeji podniku (§ 476 a násl.). K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudcích ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010, a ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1352/2012.
Podle závěrů soudů nižších stupňů byl podle schváleného privatizačního projektu předmětem privatizace provoz SKALKA, tedy skutečně (za předpokladu, že šlo o samostatnou organizační složku) část podniku ve smyslu § 6 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 12. 8. 1993, a § 487 obch. zák. Povaze části podniku jako věci hromadné však neodpovídá již v privatizačním projektu vyjádřený záměr realizovat privatizaci vrácením majetku oprávněným osobám a dokoupením zbytku privatizované jednotky přímým prodejem F. Č. . Především se však dovolatelkou prosazované právní posouzení, podle něhož předmětem dohody o vydání a převodu majetku byla část podniku jakožto věc hromadná, zcela zjevně neslučuje právě s obsahem této dohody, s tou jeho částí, jejíž smysl je cestou výkladu seznatelný.
Komentářová literatura a rozhodovací praxe soudů shodně chápe věc hromadnou jako soubor jinak samostatných věcí, jejichž spojení a vnitřní vazby sledují společný účel, takže tvoří určitý hospodářský celek a v právním styku tvoří jediný předmět občanskoprávních vztahů, neboť je s nimi nakládáno jako s jediným celkem (srov. např. Fiala, J., Kindl, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. I. díl. 1. vydání. Praha : Walters Kluwer, 2009. 346 s., obdobně Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, 582 s., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014). Účelem konstrukce hromadné věci je usnadnění právních dispozic se soubory věcí [srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 1924, sp. zn. Rv I 1139/24, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu (1919-1948) Vážný, pod číslem 4085, ročník 1924, podle něhož význam hromadné věci vyčerpává se tím, že užívajíce souborného označení můžeme se obejíti bez výpočtu individuálních věcí, majících sdíleti společný osud právní ]. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, pak definuje hromadnou věc v § 501 tak, že soubor jednotlivých věcí náležejících téže osobě, považovaný za jeden předmět a jako takový nesoucí společné označení, pokládá se za celek a tvoří hromadnou věc.
Závod SKALKA jako část podniku, jejímž vlastníkem se pro účely privatizace stal FNM, věcí hromadnou byl a jako takový mohl být jako celek, jako jediný předmět občanskoprávních vztahů sui generis, také privatizován, tj. jako celek převeden na jinou osobu, popřípadě na více osob. Předmětnou dohodou, tak jak byla pojata, se to ale stát nemohlo.
V rámci privatizace měly být v souladu s § 47 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 12. 8. 1993, vypořádány restituční nároky tří skupin oprávněných osob (rodina S., rodina V. a N. Š.), z nichž každá měla samostatný restituční nárok k určité konkrétní části nemovitostí náležejících do provozu SKALKA, jak je zřejmé z článků I až VI dohody (z její restituční části ), vyjma parcely st. 901, označené v článku I jako společná. Z článku X bodů 1, 2 a 4 dohody lze v kontextu dohody, ve spojení s obsahem článků I a V, usoudit, že na jejím základě mělo být s těmito nemovitostmi naloženo odděleně tak, že budou vydány příslušným oprávněným osobám podle jednotlivých skupin, v jejich rámci do podílového spoluvlastnictví v podílech tam uvedených (kromě N. Š. ovšem, která byla v příslušné skupině jedinou oprávněnou osobou). I podle článku VII, který měl zřejmě řešit převod nemovitostí, k nimž se restituční nároky nevztahovaly (a spolu s článkem VIII tak představoval privatizační část ), však měly některé ze staveb připadnout do podílového spoluvlastnictví jen oprávněným osobám z rodiny S. a některé zase jen oprávněným osobám z rodiny V.
V dohodě se tak zcela evidentně s jejím předmětem nenakládalo jako s věcí hromadnou, jako s jedním jediným předmětem právních vztahů, a to nejen v jejím celku, nýbrž ani v její čistě privatizační (nerestituční) části. Kdyby byla předmětem vydání a převodu část podniku, nepřicházelo by v úvahu jiné nabytí více osobami než nabytí této části podniku jako celku do spoluvlastnictví všech těchto osob. To by pak platilo rovněž v tom případě, že by měla být smlouvou o prodeji části podniku jen privatizační část dohody.
V námitce, podle níž rozhoduje-li soud o části podniku jakožto věci hromadné, musí o ní rozhodovat jako o celku, dovolatelka především opomíjí, že soudy, které jsou vázány žalobou (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), rozhodovaly v souzené věci toliko o požadovaném vyklizení pozemků a otázku platnosti dohody posuzovaly pouze jako otázku předběžnou pro účely posouzení věcné legitimace žalobkyně a existence užívacího titulu žalované, nehledě na to, že (jak shora dovozeno) v dohodě se s předmětem vydání a převodu ani s předmětem samotného převodu jako s částí podniku nenakládalo.
K výhradě, že soud měl nejprve jako předběžnou otázku vyřešit platnost celého privatizačního projektu, Nejvyšší soud odkazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, v níž vysvětlil, že privatizační projekt je pouze podkladem pro rozhodnutí o privatizaci a že nejen privatizační projekt, byť schválený vládou, ale ani rozhodnutí o privatizaci nejsou právní skutečností, zakládající práva a povinnosti třetích osob k privatizovanému majetku, proto se také výslovně stanoví v § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném od 13. 8. 1993, že rozhodnutí o privatizaci nepodléhá přezkoumání soudu. Právní skutečností zakládající přechod vlastnického práva k věcem z privatizovaného majetku na nabyvatele je teprve smlouva či vklad do obchodní společnosti, popř. příklep ve veřejné dražbě (srov. např. rozsudky ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1239/2006, a ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 29 Odo 1501/2006). Přezkoumávání platnosti smluv o vydání a převodu majetku uzavřených podle § 47 zákona č. 92/1991 Sb. na rozdíl od přezkoumávání privatizačních projektů a rozhodnutí o privatizaci ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. neodporuje (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 1998, sp. zn. IV. ÚS 350/97, uveřejněné pod číslem 58/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4003/2007, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1293/08).
Požadavek zesílené ochrany vlastnického práva osob nabývajících majetek od státu v procesu privatizace a jednajících v důvěře ve správnost rozhodovací činnosti orgánů státu (princip ochrany dobré víry jednotlivce v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci), akcentovaný v nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, uveřejněném pod číslem 103/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v rámci posouzení souladu námitky promlčení uplatněné státem s dobrými mravy, nelze chápat jako nástroj, jehož prostřednictvím lze na právní úkon neplatný pro neurčitost nahlížet jako na platný, tj. takový, jenž zakládá právní vztah (srov. § 34 obč. zák.); vždyť důsledkem neurčitosti je právě stav, kdy není zřejmé, jaký právní vztah (o jakém konkrétním obsahu) měl být právním úkonem podle vůle jednajícího založen. K výhradě, že tu stát usiluje o prospěch z neplatnosti prvního úkonu, kterou sám způsobil, pak dlužno uvést, že to byli právě nabyvatelé (většina z nich), kteří platnost dohody jako první zpochybnili, a stát naopak (neúspěšně) v řízení o zaplacení kupní ceny prosazoval názor o její platnosti. Žaloba státu na vyklizení nemovitostí byla až reakcí na výsledek řízení, v němž mu nebylo přiznáno právo na plnění z dohody pro její neplatnost. Takový postup je logický a nelze v něm spatřovat nic nemravného. Jestliže oprávněné osoby (zamýšlení nabyvatelé) prosadily závěr o neplatnosti smlouvy, v důsledku čehož z ní pro ně nevyplývají žádné závazky, pak nemohou legitimně očekávat splnění závazku, který měl z takové smlouvy vyplynout pro druhou smluvní stranu. To se pak nutně vztahuje též na osoby, které svá práva odvozují od práv oprávněných osob.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích námitek (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.) správné a dovoláním neuplatněné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), k nimž dovolací soud v případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud dovolání žalované proti měnícímu výroku napadeného rozhodnutí, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 , § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni, jež byla v dovolacím řízení úspěšná, náklady dovolacího řízení vznikly, neboť byla v části dovolacího řízení zastoupena advokátem, který za ni podal vyjádření k dovolání, avšak z pohledu judikatury Ústavního soudu (srov. např. nálezy ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3191/10, a ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, dostupné na http://www.nalus.cz ) je možné státu přiznat náhradu nákladů řízení, jež mu vznikly tím, že se nechal zastupovat advokátem, pouze v případech mimořádně složitých, jinak je třeba předpokládat, že stát se svými dostatečně odborně vybavenými organizačními složkami je způsobilý hájit svá práva sám. Podmínka mimořádné složitosti (vzhledem k dostupné judikatuře) v souzené věci splněna není a náklady žalobkyně na zastoupení advokátem tudíž nelze považovat za účelně vynaložené. Nejvyšší soud proto žalované přiznal pouze náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle § 137 odst. 1 o. s. ř. za obdobného použití § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) [k tomu srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13].
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 20. 2. 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu