32 Cdo 650/2012
Datum rozhodnutí: 12.03.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




32 Cdo 650/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce K. P. , zastoupeného JUDr. Igorem Honusem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 936/21, proti žalované Smětal s.r.o. , se sídlem v Bystrovanech č.p. 234, PSČ 772 00, identifikační číslo osoby 26833581, zastoupené JUDr. Lenkou Vidovičovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Zámečnická 497/3, o 1 740 375 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci pod sp. zn. 6 Cm 88/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. června 2011, č. j. 4 Cmo 94/2011-211, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil zamítavý rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 18. ledna 2011, č. j. 6 Cm 88/2010-174, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen o. s. ř. ).
Dovolání žalobce není přípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (jak tomu bylo i v souzené věci), může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, když ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil, a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Dovolatel žádnou právní otázku, natož otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., výslovně neformuluje a nalézt ji nelze ani v obsahovém vymezení ohlášených dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., brojí-li proti shodnému závěru soudů obou stupňů o absenci jeho aktivní věcné legitimace kritikou jejich procesního postupu, jímž mu nebylo umožněno řádně uplatňovat svá práva a důsledně prosazovat své zájmy, jestliže nevyhověly jeho žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů a neprovedly všechny jím navržené důkazy.
Dovolatelem tvrzené procesní pochybení, že soud prvního stupně věc projednal v jeho nepřítomnosti, je v dlouhodobě ustálené soudní judikatuře posuzováno jako postup, jímž byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V případě oprávněnosti takové námitky jde po novelizaci občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. s účinností od 1. ledna 2001 o vadu, k jejíž nápravě je určena žaloba pro zmatečnost podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Není přitom rozhodné, zda účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem v odvolacím řízení nebo v řízení před soudem prvního stupně (srov. např. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. května 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 17, ročník 1998, pod číslem 123). Rozhodnutí odvolacího soudu je totiž zmatečností postiženo nejen tehdy, jestliže k odnětí možnosti jednat před soudem došlo v průběhu odvolacího řízení, ale i v situaci, kdy byla účastníku odňata možnost jednat před soudem prvního stupně, avšak odvolací soud nezjednal nápravu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. ledna 2011, sp. zn. 32 Cdo 1053/2010). Dovolací soud sice může přihlédnout ke zmatečnostním vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., avšak pouze za podmínky, že je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Přípustnost dovolání zmatečnostní vada podle procesních pravidel účinných od 1. ledna 2001 založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2006, pod číslem 82).
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohla založit ani kritika dovolatele, že soudy neprovedly řádné dokazování, jestliže mu neumožnily provést všechny důkazy, které by prokázaly oprávněnost jeho žalobního nároku. O tom, které z navrhovaných důkazů budou provedeny, rozhoduje soud (srov. § 120 odst. 1 větu druhou o. s. ř., dále právní závěry například v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 5216/2008, ze dne 22. února 2011, sp. zn. 20 Cdo 1413/2009, ze dne 18. října 2011, sp. zn. 28 Cdo 116/2011, ze dne 14. června 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011 a v jeho rozsudku ze dne 24. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 4892/2010, či z konstantní judikatury Ústavního soudu například jeho nález ze dne 3. listopadu 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 2, ročník 1994, pod číslem 49, dále nález ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 4, ročník 1995, pod číslem 80 a nález ze dne 8. července 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 15, ročník 1999, pod číslem 100). Tyto jeho námitky, i kdyby je bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (t. j. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130 a dále jeho usnesení ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06), a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (i kdyby byly dány), dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. března 2013
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu