32 Cdo 649/2008
Datum rozhodnutí: 05.09.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




32 Cdo 649/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně A. P. spol. s r.o., , zastoupené Mgr. M. P., advokátem., proti žalovanému P.F., , zastoupenému JUDr. E. Z., advokátem, o zaplacení 72 304,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 14 C 149/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. září 2007, č.j. 22 Co 2011/2007-102, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 188 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. M. P., advokáta

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. května 2007, č.j. 14 C 149/2006-73, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 72 304,50 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši repro sazby stanovené ČNB zvýšené o 7 procentních bodů platné v každém kalendářním pololetí, v němž je dlužník v prodlení, jdoucím od 19. 7. 2006 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dne 22. 3. 2006 ve smyslu § 652 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) smlouvu o opravě věci, spočívající v přebroušení klikového hřídele automobilu žalovaným pro žalobkyni. Z provedeného dokazování soud zjistil, že žalobkyně klikový hřídel převzala a dne 30. 3. 2006 výsledek opravy reklamovala, neboť hřídel byl nedobroušený. Po další opravě žalobkyně přebroušený hřídel namontovala do vozidla svého zákazníka a po zkušební jízdě se motor automobilu zadřel. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že příčinou zadření motoru bylo nedodržení tolerančního rozsahu přebroušením a drsnost přebroušení, což bránilo řádnému mazání motoru a vedlo k jeho zadření. Soud uzavřel, že pokud byla oprava provedena vadně a vadu nebylo možné odstranit, vzniklo žalobkyni právo na zrušení smlouvy ve smyslu § 665 obč. zák. a právo na náhradu škody podle § 420 obč. zák. Soud s ohledem na § 442 odst. 1 a 2 obč. zák. žalobkyni přiznal na náhradě škody částku ve výši 72 304,50 Kč včetně zákonných úroků z prodlení za nezaplacení včas, spočívající v nákladech na odstranění následků zadřeného motoru, složené z částky 6 250 Kč za dodané díly a 66 054,50 Kč jako částku, kterou žalobkyně musela uhradit svému zákazníkovi na opravu zadřeného motoru.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. září 2007, č.j. 22 Co 2011/2007-102, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalobkyni přiznáno 55 100,70 Kč s příslušenstvím, zatímco ve zbývající části v rozsahu 17 203,80 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze stejných skutkových závěrů jako soud prvního stupně a řízení doplnil o zjištění učiněné z faktury č. D260093 ze dne 12.4.2006. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci dne 22. 3. 2006 uzavřeli smlouvu o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), neboť do smluvního vztahu účastníci vstupovali jako podnikatelé. Ztotožnil se se soudem prvního stupně na splnění všech zákonných podmínek pro náhradu škodu způsobené žalobkyni, avšak za použití § 373 a násl. obch. zák. Odvolací soud odlišně od soudu prvního stupně zhodnotil výši škody, která žalobkyni vznikla v souvislosti s opravou zadřeného motoru, za níž musela zaplatit svému zákazníkovi. Z faktury č. D260093 ze dne 12. 4. 2006 odvolací soud zjistil, že za opravu bylo zaplaceno za 29 hod. po 240 Kč/hod., tj. 6 960 Kč a nikoliv po 380 Kč/hod., tedy 11 020 Kč, jak uvažoval soud prvního stupně. Původně přiznanou částku 66 054,50 Kč, tj. 55 507,98 + 19%DPH, tedy snížil o 4 060 Kč, na 51 448 Kč, co představuje s připočtením 19%DPH ve výši 9 775 Kč částku 61 223 Kč. Odvolací soud odmítl námitku žalovaného k neodůvodněným nákladům žalobkyně na opravu motoru, které účtovala za čtyři ojnice a klikový hřídel, považujíc tato tvrzení za nepřípustná ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř., nebyla-li uplatněna již u soudu prvního stupně. Odvolací soud vzal při určení výše škody v úvahu, že žalobkyně, která mimo jiné podnikala v době převzetí díla v oblasti provádění oprav motorových vozidel, by se měla podílet na odpovědnosti za škodu, k níž došlo zadřením motoru v automobilu zákazníka žalobkyně při zkušební jízdě, jestliže jako osoba odborně způsobilá v oboru podnikání oprav motorových vozidel do automobilu zákazníka namontovala žalovaným vadně přebroušený hřídel, jehož nepřípustná hrubost byla podle znaleckého posudku rozpoznatelná pro automechanika pouhým okem. Spoluodpovědnost žalobkyně na vzniku škody odvolací soud určil ve smyslu § 382 obch. zák. ve výši 10%, proto po odečtu 6 122,30 Kč dospěl ke konečné výši škody za opravu motoru v částce 55 100,70 Kč a ve zbytku žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního významu a je proti němu dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jenž odůvodňuje především zpochybněním skutkových závěrů odvolacího soudu ve spojení s dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí se závěry obou soudů, že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním úkonem žalovaného. Poukazuje přitom na znalecký posudek, z něhož podle něj uvedená příčinná souvislost jednoznačně nevyplývá. Dále namítá, že řízení je postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Domnívá se, že soud provedl neúplné dokazování ohledně výše škody a nedostatečně odůvodnil, proč snížil zjištěnou výši škody o 10%. Neztotožnil se ani s konstatování odvolacího soudu, že námitky žalovaného o neodůvodněných nákladech žalobkyně na opravu motoru, které si účtovala za čtyři ojnice a klikový hřídel, jsou nepřípustnými tvrzeními ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že v dané věci odvolací soud správně ze znaleckého posudku dovodil, že příčinou zadření motoru a vzniku škody bylo nekvalitní provedení díla žalovaným, spočívající v nevyhovujícím přebroušení hřídele, tudíž je přesvědčena, že bylo správně rozhodnuto o povinnosti žalovaného nahradit žalobkyni škodu.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním směřujícím do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 17 203,80 Kč s příslušenstvím.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní vztah mezi podnikateli založený smlouvou o dílo uzavřenou podle obchodního zákoníku.

Pokud tedy nebylo uvedeným měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, je přípustnost dovolání do uvedeného výroku ohledně 17 203,80 Kč z toho důvodu vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Lze tak uzavřít, že dovolání žalovaného v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není v uvedené části, týkající se částky 17 203,80 Kč, tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Mimoto je dovolání žalovaného v tomto rozsahu i zjevně subjektivně nepřípustné. V této souvislosti odkazuje dovolací soud na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, kde Nejvyšší soud, jakož i v dalších svých rozhodnutích, formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 17 203,80 Kč, tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, nenastala v poměrech žalovaného rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma, neboť návrh žalobkyně byl v tomto rozsahu zamítnut. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalovaného (podané tím, kdo k němu není oprávněn) zjevně subjektivně nepřípustné.

Nejvyšší soud proto podané dovolání v tomto rozsahu usnesením odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].

Dovolací soud se dále zabýval dovoláním směřujícím do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o vyhovění žalobě co do částky 55 100,70 Kč s příslušenstvím.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.

Je nutno připomenout, že při dovolávání se přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, případně dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, avšak nemůže jím být důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud proto k dovolacímu důvodu uplatněnému dovolatelem ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. nemohl přihlédnout.

Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu o prokázání příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem žalovaného, je třeba konstatovat, že odvolací soud dospěl k tomuto závěru se zřetelem k obsahu znaleckého posudku, z něhož má za prokázané, že příčinou zadření motoru bylo nedodržení tolerančního rozsahu přebroušením a drsnost přebroušení takto provedené žalovaným, což bránilo řádnému mazání motoru a jeho zadření. Prokázání příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním jednáním je zjištěním skutkovým, nejedná se o právní posouzení, a jak již bylo výše uvedeno, dovolací přezkum se otevírá zásadně jen posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu, ale jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění, či vad řízení (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují. Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení nemohou před dovolacím soudem doznat změny. Dovolací soud je tedy vázán zjištěním, že v dané věci byla prokázána příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním úkonem žalovaného.

Argumentuje-li žalovaný nesprávným právním posouzení věci, ve skutečnosti namítá nesprávné hodnocení důkazu, zejména obsahu znaleckého posudku Ing. B., tato námitka ale nemůže být předmětem dovolacího přezkumu (srov. Bulletin Nejvyššího soudu sešit 2/1994, č. 19, kde Nejvyšší soud přijal závěr, že za nesprávné právní posouzení nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních).

K výtkám dovolatele, že u odvolacího soudu je řízení postiženo vadou, spočívající v nesprávném procesním postupu soudu ohledně hodnocení tvrzení žalovaného podle § 205a odst. 1 o. s. ř. a že odvolací soud provedl neúplné dokazování ohledně výše škody a nedostatečně odůvodnil, proč snížil zjištěnou výši škody o 10%, je namístě připustit, že by řízení mohlo být postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ale je třeba zároveň připomenout, že z důvodu uvedeného v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se však v dané věci nejedná, když dovolatel pouze napadá podle jeho názoru nesprávný konkrétní procesní postup soudu.

Vyšel-li tedy odvolací soud ze zjištění, že jsou naplněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou žalobkyni, nelze dospět k závěru, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem ustanovením § 373 obch. zák., které stanoví, že kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Odvolací soud správně aplikoval i ustanovení § 382 obch. zák., což ani odvolatel nenapadá, podle něhož poškozená strana nemá nárok na náhradu té části škody, jež byla způsobena nesplněním její povinnosti stanovené právními předpisy vydanými za účelem předcházení vzniku škody nebo omezení jejího rozsahu, jestliže soud zjistil, že žalobkyně nesplnila řádně svoji prevenční povinnost ve smyslu tohoto ustanovení, ač tak mohla učinit, jestliže opravy motorových vozidel byly v době vzniku škody předmětem jejího podnikání.

Odvolatel napadá jen určení podílu, ve kterém se žalobkyně měla ve smyslu § 382 obch. zák. na vzniku škody podílet. Z dovolání žalovaného vyplývá jeho přesvědčení, že na vzniku škody v rozsahu 55 100,70 Kč se podílela žalobkyně v rozsahu minimálně z 50%. Připouští tedy, že jeho podíl na škodě v tomto rozsahu je do 50%, tudíž do částky menší než 50 000 Kč.

V případě možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ale není podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., jak výše uvedeno, dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Dovolání žalovaného není tedy ani v této části přípustné, proto je Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. i v této části odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 4 900 Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 988 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 6 188 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.

V Brně dne 5. září 2008

JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á

předsedkyně senátu