32 Cdo 614/2007
Datum rozhodnutí: 23.01.2008
Dotčené předpisy:





32 Cdo 614/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně A. spol. s r. o., zast. advokátkou proti žalované O. V. s. r. o., zast. advokátkou, o zaplacení částky 379.501,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 24/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. července 2006, č. j. 6 Cmo 72/2006-52, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.525,- Kč k rukám její zástupkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. listopadu 2005 č.j. 33 Cm 24/2005-35 uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni částku 379.501,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), ve výroku II. rozhodl soud o nákladech řízení. Soud prvního stupně rozhodnutí odůvodnil tím, že platebním rozkazem ze dne 15. 7. 2005, č.j. 33 Cm 24/2005-10, žalovanou vyzval, aby se pro případ, že podá proti platebnímu rozkazu odpor, vyjádřila dle § 114b občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) k žalobě, která jí byla doručena společně s platebním rozkazem, a to do 30 dnů ode dne podání odporu. Současně soud poučil žalovanou o následcích nesplnění výzvy, tj. jestliže se bez vážného důvodu ve stanovené době nevyjádří, a soudu nesdělí vážný důvod, který jí v tom brání, bude se mít za to, že žalovaná nárok uznává. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná podala proti platebnímu rozkazu odpor, avšak vyjádření k žalobě, které mělo být soudu doručeno nejpozději do 8. 9. 2005, ve stanovené době nepodala. Za této situace soud prvního stupně postupoval podle § 153a odst. 3 o. s. ř. a rozhodl rozsudkem pro uznání, neboť v daném případě nastala fikce uznání žalobou uplatněného nároku.


Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně k odvolání žalované potvrdil (výrok I.), ve výroku II. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně v souladu s § 114b odst. 1 o. s. ř. uložil žalované povinnost, aby se vyjádřila ve věci, a to tak, že buď žalobou uplatněný nárok uznává, anebo aby vylíčila rozhodné skutečnosti, na nichž staví svoji obranu. Jelikož žalované byla výzva podle § 114b odst. 1 o. s. ř. doručena do vlastních rukou spolu s platebním rozkazem dne 27. 7. 2005, a protože se žalovaná ve lhůtě 30 dnů od podání odporu, který dala na poštu dne 5. 8. 2005 a soudu byl doručen 8. 8. 2005, nevyjádřila, nastala zákonná fikce uznání nároku uplatněného žalobou.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, opírajíc je co do přípustnosti o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).


Dovolatelka namítá, že soudy se při svém rozhodování neřídily čl. 1 odst.1, čl. 2 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3, čl. 4, čl. 15, čl. 90, čl. 95, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a ustanoveními § 1, § 3, § 114a odst. 2 písm. a), 114b odst. 1 a 2, § 152 odst. 1, § 167 odst. 1, § 172 odst. 1 a § 202 odst. 1 písm. j) o. s. ř. Podle dovolatelky je zřejmé, že soud je oprávněn učinit výzvu podle §114b odst. 1 a 2 o. s. ř. formou usnesení, nikoliv formou platebního rozkazu. Výzvu, kterou v daném případě soud prvního stupně učinil ve shora citovaném platebním rozkazu pak lze považovat za výzvu podle § 114a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nikoliv za výzvu podle §114b odst. 1 a 2 o. s. ř. Jelikož žalovaná nebyla řádně vyzvána ve smyslu §114b odst. 1 a 2 o. s. ř, nebyly v dané věci splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.


Dovolatelka navrhuje zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalobkyně ve svém vyjádření navrhuje dovolání zamítnout s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu v obdobné věci.


Dovolání není přípustné.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Jak vyplývá z obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně a výroku rozsudku soudu odvolacího, je rozsudek odvolacího soudu ve věci samé rozsudkem potvrzujícím; dovolání proti němu proto není z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.


Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci.


Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu) nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem.


Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě Nejvyšší soud neshledává. Námitce dovolatelky, že výzva soudu podle § 114b o. s. ř. obsažená v platebním rozkazu ze dne 15. 7. 2005, č.j. 33 Cm 24/2005-10, neměla požadovanou formu, nelze přisvědčit, neboť usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. může být obsaženo ve výroku platebního rozkazu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2003, sp. zn. 32 Odo 616/2003, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56/2005, číslo sešitu 7/2005). Nejvyšší soud odůvodnil toto rozhodnutí mimo jiné tím, že pokud soud prvního stupně ve výroku platebního rozkazu uložil žalovanému povinnost podat vyjádření podle ustanovení § 114b o. s. ř., pak forma rozhodnutí nemění nic na tom, že zmíněná část rozhodnutí má povahu usnesení, bez ohledu na formální označení. Jak dále vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 28 Cdo 1555/2003, může být výzva podle § 114b odst. 1 o. s. ř. pojata do výroku rozhodnutí označeného jako platební rozkaz, za předpokladu, že je vydána podmíněně, pro případ, že žalovaný podá proti platebnímu rozkazu odpor, a pokud jinak odpovídá znění § 114b o. s. ř. V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že úkon soudu jímž soud vyzývá podle § 114b odst. 1 o. s. ř. žalovaného, nepochybně nepředstavuje meritorní usnesení, v důsledku toho může být vydáno, aniž by obsahovalo odůvodnění. Nejvyšší soud rovněž formuloval a odůvodnil závěr (srov. též usnesení ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 30 Cdo 2602/2004, publikované ve Sbírce civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H. BECK pod číslem RNs C 4072/2007, číslo sešitu CD 1/2007), že platební rozkaz a usnesení podle § 114b odst. 2 o. s. ř. je třeba žalovanému doručit jednou zásilkou, popřípadě obě tato rozhodnutí musí být pojata do jedné listiny, což v daném případě soud prvního stupně dodržel.


Poněvadž Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu dovolatelkou uplatněných dovolacích námitek a jejich obsahového vymezení zásadně právně významným neshledal, dovolání žalované, které není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání bylo odmítnuto a proto je dovolatelka povinna nahradit žalobkyni náklady řízení o dovolání, spočívající v nákladech právního zastoupení za 1 úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 3 odst. 1 bod 6., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.(advokátní tarif) v částce 11.225,- Kč a za 1 paušál hotových výloh v částce 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy celkem 11.525,- Kč.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


Nesplní-li žalovaná to, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat soudního výkonu rozhodnutí.


V Brně dne 23. ledna 2008


JUDr. František Faldyna, CSc.


předseda senátu