32 Cdo 612/2012
Datum rozhodnutí: 12.03.2013
Dotčené předpisy: § 132 o. s. ř.




32 Cdo 612/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. Z. S. , zastoupeného JUDr. Jaromírem Bayerem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Jeremiášova 1705/18, proti žalovanému M. F. , zastoupenému JUDr. Stanislavem Flaškou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, o zaplacení 5 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 897/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2011, č. j. 12 Cmo 129/2011-227, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. října 2011, č. j. 12 Cmo 129/2011-227, v rozsahu měnícího výroku ve věci samé, se zamítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 83 429,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Stanislava Flašky.
O d ů v o d n ě n í :

Podle obsahu spisu se žalobce domáhal podanou žalobou po žalovaném zaplacení žalované částky jako smluvní pokuty, která byla sjednána v dodatku č. 1 ke smlouvě o sdružení pro případ porušení jakékoliv smluvní povinnosti ze strany každého účastníka (člena) sdružení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. června 2010, č. j. 13 Cm 897/2006-149, uložil žalovanému zaplatit žalobci 5 000 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit České republice na soudním poplatku 200 000 Kč.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, podle něhož byla uzavřena mezi účastníky dne 2. července 2003 smlouva o sdružení, jejímž předmětem byla realizace projektu odminování zaminovaných území v republice Ch. Ve smlouvě si strany dohodly své vzájemné povinnosti tak, že pro realizaci projektu žalobce poskytne know-how a žalovaný finanční prostředky. V dodatku č. 1 ze dne 20. srpna 2003 byla dohodnuta konkrétní výše finančních prostředků, které poskytne žalovaný na realizaci projektu a na úhradu nezbytných nákladů, a dále byla sjednána smluvní pokuta ve výši 5 000 000 Kč za porušení jakékoliv smluvní povinnosti. Ze zápisu ze schůze sdružení ze dne 16. července 2003 soud zjistil, že se žalovaný zavázal poskytnout na založení a řádný chod firmy vklad 250 000 až 350 000 EUR a byla dohodnuta smluvní pokuta 2 000 000 až 5 000 000 Kč. Podle názoru soudu prvního stupně se žalovanému nepodařilo prokázat tvrzení, že čisté papíry, které podepsal, byly následně využity k vyhotovení uvedeného zápisu ze schůze sdružení a dodatku ke smlouvě.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ze strany žalovaného došlo k porušení povinnosti poskytnout finanční prostředky potřebné k realizaci projektu, a proto vzniklo žalobci právo na zaplacení smluvní pokuty, kterou si účastníci platně sjednali a jejíhož zaplacení se v řízení domáhá.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé tak, že žalobu o zaplacení 5 000 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), změnil ho ve výroku o nákladech řízení tak, že se žalovanému neukládá povinnost zaplatit České republice na soudním poplatku 200 000 Kč (výrok II.), a rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o uzavření smlouvy o sdružení, neztotožnil se však již s jeho zjištěními, podle nichž k ní byl mezi účastníky sjednán a podepsán dodatek č. 1 ze dne 20. srpna 2003, jenž měl vycházet z ujednání ze schůze sdružení, obsažených v zápisu ze dne 16. července 2003. K obraně žalovaného, že dodatek nepodepsal a že k vyhotovení listin, o něž žalobce opřel žalobní nárok, žalobce použil žalovaným podepsané prázdné listy papíru, na které byl dodatečně dopsán text bez vědomí žalovaného, odvolací soud opakoval dokazování dodatkem č. 1 a zápisem ze schůze sdružení, z nichž zjistil tytéž údaje jako soud prvního stupně. Dále si vyžádal trestní spis specifikovaný v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž další zjištění prováděl z úředních záznamů o výpovědích svědků L. N. a M. B., jakož i ze znaleckého posudku, vypracovaného Kriminalistickým ústavem Praha pro potřeby trestního řízení za účelem zjištění časové posloupnosti vyhotovení textu a podpisu mimo jiné na listinách Dodatek č. 1 ze dne 20. srpna 2003 a Zápis ze schůze sdružení ze dne 16. července 2003. Odvolací soud v této souvislosti uvedl, že podle závěrů posudku byly ruční podpisy M. F. vyhotoveny současně, čímž došlo k protlačení podpisů, neboť při podpisu ležely listiny na sobě.
Uvedeným zjištěním kriminalistického ústavu vzal odvolací soud za prokázané, že ruční podpisy M. F. na listinách Dodatek č. 1 ze dne 20. srpna 2003 a Zápis ze schůze sdružení ze dne 16. července 2003 byly vyhotoveny v jiném časovém období než text na nich uvedený. Tato zjištění, která podporují i výpovědi uvedených svědků, svědčí podle odvolacího soudu o pravdivosti tvrzení M. F., že podepsal čisté papíry, na nichž byl bez jeho vědomí a vůle takové úkony činit dodatečně vyhotoven text listin Dodatek č. 1 ze dne 20. srpna 2003 a Zápis ze schůze sdružení ze dne 16. července 2003. Podle názoru odvolacího soudu tak v těchto listinách není vyjádřena vůle žalovaného k dohodě o uvedených údajích. Z tohoto důvodu jde o nepravdivé listiny, a proto jimi nelze úspěšně prokazovat oprávněnost žalobního nároku. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neprokázal existenci právního důvodu, na jehož základě se v řízení domáhá zaplacení smluvní pokuty. Proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech výrocích napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v naplnění ohlášených dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ).
Dovolatel namítá, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný dodatek č. 1 ke smlouvě o sdružení nepodepsal a tudíž není ujednáním o smluvní pokutě vázán, je nesprávný a nemá ani oporu v provedeném dokazování. Podle jeho názoru nebylo jak uvedl odvolací soud posudkem kriminalistického ústavu prokázáno, že ruční podpisy žalovaného na dodatku č. 1 a zápisu ze schůze sdružení byly vyhotoveny v jiném časovém období než je text na nich uvedený. Poukazuje na skutečnosti v posudku, které svědčí o opaku a které jednoznačně vyvrací tvrzení žalovaného, že žalobci podepisoval jen čisté papíry. Z uvedeného posudku podle dovolatele naopak nepochybně vyplývá, že tištěný text na zkoumaných listinách předcházel ručně vepsané podpisy, což potvrzuje i zjištění, že zkoumané listiny byly žalovaným podepsány celkem třemi různými kuličkovými pery.
Rozporovaný závěr odvolacího soudu nepodporuje podle dovolatele ani závěr znaleckého posudku, že dodatek č. 1 a zápis ze schůze sdružení podepsal žalovaný současně, neboť tato skutečnost podle jeho mínění prokazuje jen to, že uvedené listiny byly v době podpisu na sobě a byly podepsány skupinově shodným psacím prostředkem, tedy že mohlo dojít k jejich podpisu zároveň. To však podle dovolatele ještě nezpůsobuje neplatnost těchto listin. V této souvislosti dovolatel uvádí, že tento závěr odvolacího soudu nikdy nezpochybňoval, když poukazuje na běžnou praxi vyhotovit například zápis ze schůze sdružení dodatečně, případně podepsat ho se souhlasem všech zúčastněných zpětně k datu konání schůze.
Dovolatel dále popisuje, že samotná smlouva o sdružení předpokládala konkretizaci finanční účasti žalovaného formou dodatku ke smlouvě a že sám žalovaný nikdy netvrdil a neprokazoval, že by činnost sdružení měla skončit ihned po sepsání smlouvy a že by tak nebyl ekonomický důvod pro sepisování dodatku předpokládaného smlouvou. Poukazuje rovněž na to, že vyhotovení dodatku ke smlouvě o sdružení bylo zcela v souladu s očekávaným postupem a vývojem spolupráce primárně zakotvené ve smlouvě a že žalovaný v předmětné době, tj. v době podpisu dodatku ke smlouvě o sdružení jednal se žalobcem zcela ve shodě, což bylo prokazováno čestnými prohlášeními svědků navržených žalobcem.
Podle dovolatele posoudil správně věc soud prvního stupně, když navíc podle jeho názoru i v případě dodatečného vtištění textu do předmětných listin argumentace žalovaného ještě neprokazuje, že žalovaný nevyslovil se zněním tohoto textu souhlas.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný s rozhodnutím odvolacího soudu zcela ztotožňuje. Opětovně popírá, že by se jakýmkoli způsobem písemně zavázal k poskytnutí finančního vkladu ve výši 250 000 až 350 000 EUR, jakož i k zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 000 000 Kč v případě porušení tohoto závazku. Žalovaný poukazuje i na další soudní spory mezi týmiž účastníky, které vyzněly v jeho prospěch a v nichž se žalobce opíral o falešné doklady. Navrhuje dovolání zamítnout s tím, že mu bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel výslovně v dovolání uvádí, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Vzhledem k tomu, že dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud dovolání žalobce v rozsahu směřujícím proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení usnesením odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Ve zbývajícím rozsahu je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
I když dovolatel uvedl, že dovolání podává i z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tento dovolací důvod v dovolání obsahově nijak nevymezuje. Veškeré dovolací námitky lze podřadit pod druhý jím ohlášený dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Brojí-li dovolatel proti právnímu závěru odvolacího soudu, že žalovaný není ujednáním o smluvní pokutě vázán, neboť k uzavření dodatku ke smlouvě o sdružení nedošlo, zakládá svůj odlišný právní názor pouze na právním posouzení odlišného skutkového základu věci.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popřípadě procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za svá) skutková zjištění a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.
Jak již bylo shora uvedeno, dovolatel v dovolání předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci, aniž vymezuje, které skutečnosti zjištěné odvolacím soudem z provedených důkazů nevyplývají, resp. které skutečnosti, vyplývající z provedených důkazů nebo jinak vyšlé v řízení najevo, odvolací soud pominul. Své výhrady tak dovolatel soustřeďuje do kritiky hodnocení důkazů odvolacím soudem.
Dovolací soud žádný logický rozpor v hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu neshledává. Za tohoto stavu nelze jak činí dovolatel polemizovat se závěrem odvolacího soudu, že mu žalovaný podepsal čisté papíry, na kterých byl dodatečně vyhotoven text dodatku č. 1 ze dne 20. srpna 2003 a zápisu ze schůze sdružení ze dne 16. července 2003, a to bez vědomí a vůle žalovaného takové úkony činit.
Charakter dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř., způsobilého zpochybnit skutkové zjištění odvolacího soudu, nemohou mít ani tvrzení dovolatele, uváděné na podporu skutkové verze, totiž že vyhotovení dodatku ke smlouvě o sdružení tak bylo zcela v souladu s očekávaným postupem a vývojem spolupráce primárně zakotvené ve smlouvě o sdružení a že žalovaný v předmětné době, tj. podpisu dodatku ke smlouvě o sdružení ze dne 2. července 2003 jednal se žalobcem zcela ve shodě.
Nejvyšší soud uzavřel, že k naplnění uplatněného dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. nedošlo.
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud dále z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.) zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud zjistil, že řízení bylo vadou zatíženo.
Tvrdil-li žalobce v bodu IV. žaloby, že Žalovaný smluvené podmínky, jak tyto vyplývají ze Smlouvy o sdružení ze dne 2. července 2003 a Dodatku č. 1 k této smlouvě ze dne 20. srpna 2003 nedodržel a záměr nebyl realizován , takže Vzhledem k této skutečnosti je povinen žalovaný uhradit žalobci smluvní pokutu ve výši 5 000 000 Kč, aniž by nějakým způsobem konkretizoval povinnost, za jejíž porušení se smluvní pokuty domáhá, trpí žaloba neurčitostí ohledně vymezení povinnosti, za jejíž porušení je smluvní pokuta nárokována. Za této situace bylo zcela na místě, aby soud prvního stupně postupem podle § 43 o. s. ř. vyzval žalobce k odstranění vad podání. I když tak soud prvního stupně neučinil a vadu žaloby ponechal bez povšimnutí i odvolací soud, neměla tato vada s ohledem na skutkové a právní posouzení věci za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že k uzavření dodatku č. 1 ke smlouvě o sdružení a tím i ke sjednání nárokované smluvní pokuty nedošlo, nemělo chybějící označení konkrétního porušení povinnosti v žalobě na rozhodnutí odvolacího soudu žádný vliv.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu směřujícím proti měnícímu výroku ve věci samé pro nedůvodnost zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalovanému náklady jeho právního zastoupení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 68 650 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 64/2012 Sb. s účinností od 1. března 2012, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 14 479,50 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 12. března 2013

JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu