32 Cdo 5979/2016
Datum rozhodnutí: 11.04.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 5979/2016 U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně E.L.M. Finance, s.r.o. , se sídlem Třešňová 217, 373 71 Adamov, identifikační číslo osoby 49060279, zastoupené Mgr. Ondřejem Flaškou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, proti žalované TOP HOTELS GROUP a.s., se sídlem v Praze 4 - Chodově, Blažimská 1781/4, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 26443392, zastoupené JUDr. Evou Matyášovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Na Šumavě 2242/4, o zaplacení 77 672 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 246/2008, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2016, č. j. 12 Co 272/2016-233, takto:

Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 3. 2016, č. j. 8 C 246/2008-209, tak, že se řízení nepřerušuje. Podle posouzení odvolacího soudu nebyly naplněny zákonné podmínky pro další přerušení řízení, v němž se žalobkyně domáhá zaplacení 77 672 Kč jako úroku z prodlení z částky 2 500 000 Kč. Odvolací soud zopakoval, že o nároku žalobkyně (v tomto řízení v postavení žalované) na zaplacení částky 2 500 000 Kč vyplývající z faktury číslo 260204 bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2011, č. j. 46 Cm 105/2007-13, tak, že žalovaná nemá právo na vydání bezdůvodného obohacení (mimo jiné též z faktury číslo 260204, na niž plnila částku 2 500 000 Kč), neboť tento nárok neprokázala. Protože se žalovaná do tohoto výroku neodvolala, byl odvolacímu přezkumu podroben pouze výrok o vzájemném návrhu žalobkyně (v původním řízení v postavení žalované) na doplacení ceny díla. Z tohoto pohledu se bude Krajský soud v Praze nově zabývat jen doplatkem částky vyúčtované fakturou číslo 260204, a to za práce, které byly provedeny nad rámec smlouvy o dílo. Podle odvolacího soudu je tak pro řízení o zaplacení úroku z prodlení z částky 2 500 000 Kč zcela nepodstatné, jak bude dále pokračovat řízení u Krajského soudu v Praze o úhradu zůstatku z faktury číslo 260204; další přerušení řízení je tak podle jeho názoru nehospodárné a nelze jej hodnotit jinak než jako snahu žalované o oddálení pro ni nepříznivého rozhodnutí.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. V něm napadá výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na což usuzuje ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jeho zásadní právní význam přisuzuje řešení otázky, koho tíží důkazní břemeno k důvodnosti ceny stavebních prací (díla), není-li stanovena dohodou stran, a dále s tím související otázky, zda je zakotvena v platném právním řádu presumpce důvodnosti této ceny, byla-li cena díla dohodnuta u jeho části. Dovolatelka tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, právní otázka posouzená odvolacím soudem má být řešena jinak , přičemž jeho postupem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu.
Podle mínění dovolatelky není z napadeného rozhodnutí zřejmé, z jakých zjištění odvolací soud vycházel při hodnocení důkazů, uvedl-li, že doplatek ceny vychází z prací, které byly provedeny nad rámec smlouvy o dílo. Podle jejího názoru není v dosud neskončeném řízení u Krajského soudu v Praze postaveno najisto, které práce byly provedeny jednak podle písemné smlouvy a dále podle tvrzené ústní smlouvy, jejíž uzavření nebylo podle jejího mínění v řízení prokázáno. Dovolatelka proto odvolacímu soudu vytýká, že napadeným usnesením neoprávněně předjímá výsledky dokazování ve sporu vedeném u Krajského soudu v Praze.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ).
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud pak má být naplněn poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř. má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého dříve přijatého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež je stejně jako všechna uváděná rozhodnutí veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ).
Uvedenému zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatelka nedostála, uvedla-li, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a že právní otázka posouzená odvolacím soudem má být řešena jinak. Dovolatelka tak popsaným způsobem uvádí souhrnně dva předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují, aniž některý z těchto souhrnně uvedených předpokladů přípustnosti dovolání vymezuje u konkrétních formulovaných otázek hmotného práva. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz ). Nadto je třeba dovolatelce vytknout, že v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání neuvádí žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud při rozhodování odchýlit či od které by se měl odchýlit (posoudit jinak) dovolací soud. Rovněž tak otázku hmotného či procesního práva, jež by byla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013) a s níž by byla spojena přípustnost dovolání, dovolatelka nezformulovala a nelze ji nalézt ani z obsahu dovolání, v němž dovolatelka polemizuje s postupem soudu při hodnocení důkazů.
Dovolatelka patrně přehlédla, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Míní-li dovolatelka, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jsou tyto její výhrady zcela irelevantní, protože podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zcela obecné tvrzení dovolatelky nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby odvolací soud řízení vadou zatížil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015) a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Pokud dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, v dovolání chybí vymezení dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Shora uvedené nedostatky dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 4. 2017

JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu