32 Cdo 5969/2016
Datum rozhodnutí: 09.05.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014




32 Cdo 5969/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně TERMONTA PRAHA a.s. , se sídlem v Praze 10, Třebohostická 46/11, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 47116234, zastoupené JUDr. Markem Pavlovským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, proti žalované PROTOM Strakonice, s.r.o. , se sídlem ve Strakonicích I, Písecká 290, PSČ 386 01, identifikační číslo osoby 43841252, zastoupené Mgr. Janem Hoškem, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Sokolovská 980, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 144/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 2016, č. j. 22 Co 2269/2014-174, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím představující část ceny díla a smluvní pokuty, na něž jí měl vzniknout nárok na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobkyní jako zhotovitelkou a žalovanou jako objednatelkou dne 24. 1. 2012. Žalobkyně tvrdila, že dílo řádně provedla a dne 9. 5. 2012 je předala do užívání žalované, která je tentýž den předala do užívání společnosti Pražská teplárenská a.s. Téhož dne bylo odborem výstavby vydáno předčasné povolení k užívání díla předávací stanice tepla v bytovém domě Z.
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 23. 9. 2014, č. j. 7 C 144/2014-79, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi (výrok II.).
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 24. 1. 2012 smlouvu o dílo č. V/90/0013/12 podle ustanovení § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), na jejímž základě se žalobkyně zavázala zhotovit pro žalovanou dílo Technologická část předávací stanice v ulici Z., P. Ch. . Soud prvního stupně vzal rovněž za prokázané, že generálním investorem předávací stanice byla společnost B.D.S. spol. s r.o., pro kterou stavbu realizovala společnost Pátá stavební CZ , a.s., pro niž dílo realizovala žalovaná prostřednictvím žalobkyně.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve shora uvedené smlouvě o dílo sjednaly účastnice okamžik vzniku práva na zaplacení kupní ceny díla nikoli ve vazbě na provedení díla, nýbrž ve vazbě na předání předmětu díla (čl. 5.1.1 této smlouvy). Ze skutkových zjištění podle soudu prvního stupně vyplynulo, že dílo nebylo řádně předáno a převzato, neboť za žalovanou dílo nepřevzala osoba, jež by k tomu byla oprávněna. Žalobkyni tedy nevznikl nárok na zaplacení ceny díla, neboť nenastala splatnost ceny díla. Protože žalovaná neporušila svou povinnost zaplatit cenu díla, nedostala se do prodlení a nevznikla jí ani povinnost zaplatit smluvní pokutu.
Žalobkyně podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud tak učinil poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí (zrušující usnesení ze dne 3. 2. 2015, č. j. 22 Co 2269/2014-114) zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2446/2015.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení ceny díla, neboť nedošlo k jeho převzetí žalovanou. Podle odvolacího soudu nebyl V. Z. jako zaměstnanec žalované a stavební dozor oprávněn za žalovanou ve věci převzetí předmětu díla jednat a podepsat předávací protokol, ani nebyl k převzetí díla žalovanou zmocněn. Nedostatek takového oprávnění musel být podle odvolacího soudu žalobkyni zřejmý již ze znění předmětné smlouvy o dílo, z níž jeho oprávnění k převzetí díla nevyplývalo; naopak ve věcech technických byl podle smlouvy oprávněn za žalovanou jednat a podepisovat výrobní ředitel F. P. Písemné zmocnění k převzetí díla žalobkyni nebylo předloženo. Odvolací soud uzavřel, že z těchto důvodů nelze aplikovat § 15 odst. 2 obch. zák. Ze stejných důvodů a vzhledem k § 33 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ) odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalobkyně, že zápisem ze dne 7. 6. 2012 žalovaná ve smyslu § 33 odst. 2 obč. zák. dodatečně schválila překročení oprávnění V. Z. dílo dne 9. 5. 2012 bez plné moci převzít.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že při svém rozhodování vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 251/2005, a pominul jeho usnesení ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1409/2005, z něhož lze podle ní dovodit, že i osoba stavbyvedoucího je vzhledem k obsahu výkonu této činnosti oprávněna dílo převzít. Odvolací soud rovněž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 5187/2007, ale přehlédl rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. 2 Cmo 242/99, podle něhož chováním objednatele, který dílo jako řádně dokončené a bez vad předal svému dalšímu odběrateli a který také bez námitek následně převzal od zhotovitele fakturu, jejíž vystavení se podle smlouvy vázalo na dokončení díla, je prokázáno, že k převzetí díla objednatelem došlo.
Podle dovolatelky je předávací protokol ze dne 9. 5. 2012 schopen vyvolat předpokládané právní účinky i přesto, že je podepsán osobou odlišnou od osoby uvedené ve smlouvě o dílo. Na jednání dne 7. 6. 2012 došlo k následnému potvrzení předání díla ke dni 9. 5. 2012, o čemž podle dovolatelky svědčí i obsah zápisu z tohoto jednání. V této souvislosti dovolatelka poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1883/2003, a jeho usnesení ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2923/2015. Odkázal-li odvolací soud v této otázce na § 33 odst. 3 obč. zák., pak podle dovolatelky pominul, že dovolatelka o nedostatku plné moci nevěděla a domnívala se, že V. Z. je k převzetí díla oprávněn.
Dovolatelka dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Odo 2081/2007, namítá, že odvolací soud pochybil, neboť nepostupoval podle § 266 obch. zák. a nezabýval se úmyslem jednajících osob, který podle ní směřoval k tomu, aby dílo mohlo být předáno a užíváno. O vůli všech zúčastněných dílo předat a převzít podle dovolatelky jednoznačně svědčí i předávací protokol ze dne 9. 5. 2012 a zápis z jednání ze dne 7. 6. 2012.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách).
Z obsahu dovolání je patrné, že u otázek zda bylo dílo předáno, převzal-li je za objednatele stavbyvedoucí v plné moci, ač tato plná moc nebyla doložena, a zda lze dílo považovat za předané, když předání díla bylo mezi objednatelem a zhotovitelem následně výslovně písemně potvrzeno , spatřuje dovolatelka předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. v tom, že jsou tyto otázky dovolacím soudem rozhodovány rozdílně.
Tento předpoklad přípustnosti dovolání však naplněn nebyl, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 251/2005, a rozsudek ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1409/2005), na něž dovolatelka s tvrzením, že si navzájem odporují, odkázala, neřeší rozdílně tutéž otázku, jak se dovolatelka mylně domnívá. Proč na nyní projednávanou věc nedopadají závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1409/2005, správně vysvětlil ve svém rozhodnutí (str. 11) již soud prvního stupně, když uvedl, že v odkazované věci byla (na rozdíl od nyní projednávané věci) osoba stavbyvedoucího přímo ze smlouvy o dílo oprávněna jednat ve věcech technických a jednalo se o posouzení, zda byla oprávněna podepisovat smluvní dodatky. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že odvolací soud ve svém rozhodnutí neoznačil V. Z. jako stavbyvedoucího, nýbrž jako zaměstnance žalované a stavební dozor.
Předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. spočívající v tom, že určitá právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nemůže být naplněn ani tím, že Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 11. 1. 2000, sp. zn. 2 Cmo 242/99, zaujal v otázce předání a převzetí díla odlišný právní názor, než jaký je vyjádřen v odkazované judikatuře Nejvyššího soudu a v jeho předcházejícím zrušujícím usnesení ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2446/2015.
Z dovolání se dále podává, že v otázkách dodatečného schválení právního úkonu a výkladu právního úkonu podle úmyslu jednající osoby zakládá dovolatelka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. na tom, že mají být dovolacím soudem posouzeny jinak.
V této části dovolání trpí vadou, neboť dovolatelka nedostála své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., jak jí ukládá § 241a odst. 2 o. s. ř.
Označila-li totiž dovolatelka u těchto otázek jako předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. skutečnost, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak , patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání § 237 o. s. ř. nestanoví. Žádost dovolatelky, aby sporná právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak . Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v tomto ustanovení, tj. má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak , míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím.
Nejvyšší soud zdůraznil například již v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř. I kdyby však dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v § 237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); to však dovolatelka neučinila neoznačila žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by řešilo právní otázku, jež by měla být dle dovolatelky posouzena jinak. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem založit přípustnost dovolání nemůže a Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit se od své ustálené rozhodovací praxe.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolatelka přehlédla argumentaci odvolacího soudu o nedůvodnosti námitky dodatečného schválení překročení oprávnění V. Z., podle níž jí nebyla předložena plná moc a z textu předmětné smlouvy o dílo jí muselo být zřejmé, že V. Z. není k převzetí díla oprávněn. Výhrada dovolatelky, že o nedostatku plné moci nevěděla, směřuje nikoli proti právnímu posouzení odvolacího soudu, ale proti jeho skutkovým zjištěním (podle nichž o nedostatku oprávnění a plné moci věděla) a je s nimi v rozporu. Dovolací přezkum je však podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak její skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015, a ze dne 6. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1171/2016).
I kdyby dovolatelka zamýšlela u otázky výkladu právního úkonu podle úmyslu jednající osoby uplatnit první ze čtyř předpokladů přípustnosti zakotvených v § 237 o. s. ř., nemohla by tato otázka založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím řešení od dovolatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Odo 2081/2007, neodchýlil. Dovolatelka u této otázky pomíjí, že pouhý úmysl jednající osoby nepůsobí perfekci právního úkonu a nenahrazuje hmotněprávní předpoklad jeho vzniku a účinnosti.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudem prvního stupně, a v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.) již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 5. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu