32 Cdo 5927/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.



32 Cdo 5927/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně REAL KREDIT a. s. , se sídlem v Uherském Hradišti, Za Olšávkou 365, identifikační číslo osoby 26215411, zastoupené Mgr. Petrem Olbortem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Nad Vývozem 4828, proti žalované Cavour s. r. o. , se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, identifikační číslo osoby 26981327, zastoupené JUDr. Janem Šafrou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, o zaplacení částky 1 089 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 131 C 40/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2016, č. j. 15 Co 821/2015-141, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 15 682 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 22. 7. 2015, č. j. 131 C 40/2014-104, Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu o zaplacení částky 1 089 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 3. 5. 2016, č. j. 15 Co 821/2015-141, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (podle jeho obsahu pouze v rozsahu prvního výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I.), jehož přípustnost dovozuje z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř. ), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva (výklad pojmu přičinění se ve vazbě na vznik nároku zprostředkovatele na provizi) a otázek procesního práva (účinky koncentrace řízení a poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. při neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelkou předložené otázky procesního práva týkající se účinků koncentrace řízení a poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. nesplňují kritéria stanovená v § 237 o. s. ř., neboť na řešení těchto otázek rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti nespočívá. Dovolatelka pomíjí, že podle dikce § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách a v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí).
Úvahy odvolacího soudu o tom, zda a kdy bylo řízení koncentrováno, stejně jako formulace soudu prvního stupně, podle kterých nebyla prokázána činnost dovolatelky v období po prvním čtvrtletí roku 2010, nemají žádný význam, dospěl-li odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) na základě provedeného dokazování (zejména na základě výpovědí svědků Ing. R. H. a Ing. P. T.) ke skutkovému závěru, podle kterého k uzavření zprostředkovávané smlouvy nedošlo na základě činnosti dovolatelky. Za takové situace nelze uvažovat o tom, že dovolatelka měla být poučena o neunesení důkazního břemene a vyzvána k označení dalších důkazů, a stejně tak nelze vytknout odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že neprovedl další dovolatelkou řádně a včas označené důkazy.
Důkazním břemenem (vyplývajícím z § 120 odst. 3 věty druhé o. s. ř.) se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že v řízení nebyla prokázána jeho tvrzení; důsledkem jeho neunesení je účastníkův procesní neúspěch. Účelem tohoto procesního instrumentu je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci nebyla prokázána, tj. kdy výsledky hodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o existenci této skutečnosti, ani o tom, že tato skutečnost nenastala (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 86). Odvolací soud v souzené věci nerozhodl na základě závěru, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno; nedovodil, že se příslušné právně významné skutečnosti nezdařilo prokázat, nýbrž přijal závěr soudu prvního stupně, podle kterého byl prokázán opak toho, co dovolatelka tvrdila.
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Závěr odvolacího soudu, podle kterého soud prvního stupně nebyl povinen provést další dovolatelkou označené důkazy, neboť právně relevantní skutkový stav věci byl spolehlivě zjištěn na základě již provedeného dokazování, je zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008).
Otázku výkladu pojmu přičinění se odvolací soud posoudil taktéž v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vyjádřenou např. právě v dovolatelkou citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu (v rozsudcích ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1593/2000, ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1071/2010, a ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3900/2008, které se sice zabývají výkladem § 774 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, avšak vzhledem k obdobné formulaci ujednání článku 6, odst. 6.1 smlouvy o zprostředkování jsou jejich závěry na danou věc plně použitelné). Vycházel-li totiž odvolací soud ze skutkového závěru, podle kterého mezi činností dovolatelky a uzavřením zprostředkovávané smlouvy není dána příčinná souvislost, je správné jeho právní posouzení, že k uzavření zprostředkovávané smlouvy nedošlo přičiněním dovolatelky, které tak nevznikl nárok na provizi podle článku 6, odst. 6.1 smlouvy o zprostředkování.
Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem v mezích právní otázky vytyčené dovolatelkou správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Namítá-li dovolatelka, že jí nárok na provizi plyne z článku 8, odst. 8.2 smlouvy o zprostředkování, neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Předmětný nedostatek nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v daném rozsahu posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně částečně jako vadné a částečně jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 1. 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu