32 Cdo 592/2015
Datum rozhodnutí: 03.08.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 349 odst. 1 obch. zák.



32 Cdo 592/2015-
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Wüstenrot - stavební spořitelny a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, identifikační číslo osoby 47 11 52 89, zastoupené JUDr. Igorem Nitrianským, advokátem se sídlem v Prachaticích, Kostelní náměstí 16, proti žalovaným 1) Š. H. , zastoupené JUDr. Barbarou Wondreysovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Aviatická 1048/12 a 2) J. M. , o zaplacení částky 87 811,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 14 C 76/2013, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2014, č. j. 23 Co 92/2014-74, ve znění opravného usnesení ze dne 20. srpna 2014, č. j. 23 Co 92/2014-104, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a žalovaná 1) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 29. srpna 2013, č. j. 14 C 76/2013-42, zamítl žalobu o zaplacení částky 87 811,85 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 87 811,85 Kč s příslušenstvím (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí zákonného úroku z prodlení za dobu od 13. července 2012 do 27. července 2012 (druhý výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (třetí výrok) a o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně pouze v rozsahu prvního výroku) podala žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou označila. Důvodnost dovolání shledává ve smyslu § 241a o. s. ř. v nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí toliko, že nesouhlasí s podaným dovoláním a plně se ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozsudku.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Za otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu dovolatelka považuje tu, zda žalobkyně splnila povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně všech rozhodujících skutečností. Na závěru, zda žalobkyně splnila povinnost tvrzení a důkazní povinnost, však rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud se touto procesní otázkou nezabýval a ani zabývat nemusel, neboť z obsahu spisu zjistil - na rozdíl od soudu prvního stupně, který patrně podání žalobkyně přehlédl - že podáním ze dne 24. dubna 2013 (tedy ještě před nařízením prvního jednání ve věci) založeném na č. l. 11 až 15 spisu, žalobkyně doplnila tvrzení uvedená v žalobě a návrh na provedení důkazů. Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Tento předpoklad přípustnosti dovolání není dán.
Ani v případě, kdyby šlo o otázku odvolacím soudem řešenou, nebyl by odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 2268/2011, správný, protože uvedené rozhodnutí se zabývá náležitostmi žaloby podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu, zda je možné vylíčit rozhodné skutečnosti odkazem na údaje obsažené v přílohách žaloby. Naplnění obsahových náležitostí žaloby a splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní jsou odlišné otázky, které není možné směšovat.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil odstoupení žalobkyně od smlouvy o úvěru jako doručené žalované 1) fikcí, přestože tvrdí, že oznámení o odstoupení od smlouvy se nedostalo do sféry její dispozice, jsou dovolatelčiny odkazy na judikaturu dovolacího soudu rovněž nepřiléhavé. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že ač ustanovení § 349 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, hovoří výslovně o doručení odstoupení od smlouvy, je nutno tomu rozumět tak, že není nutné, aby se druhá smluvní strana s obsahem zprávy seznámila, ale postačí, že se příslušná zpráva dostala do její dispoziční oblasti, tedy že jí nic nebránilo se s touto zprávou seznámit. Podle obchodních podmínek žalobkyně zasílá písemnosti na poslední adresu sdělenou dlužníkem. Písemnost je doručena jejím převzetím, přičemž právní účinky doručení nastávají i tehdy, bude-li písemnost poštou vrácena jako nedoručitelná a dlužník svým jednáním nebo opomenutím doručení písemnosti zmařil nebo převzetí písemnosti odmítl, případně se na adrese oznámené věřiteli nezdržuje. Dnem doručení je v těchto případech den prvního neúspěšného pokusu držitele poštovní licence o doručení písemnosti dlužníkovi. Odvolací soud vzal za prokázané, že zásilka obsahující odstoupení od smlouvy byla dne 2. července 2012 uložena na poště, dovolatelce bylo do domovní schránky vhozeno oznámení o uložení zásilky, zásilka však nebyla vyzvednuta a následně byla dne 23. července 2012 vrácena žalobkyni. Cituje-li dovolatelka rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 26 Cdo 441/2012, a ze dne 8. června 2011, sp. zn. 26 Cdo 286/2011, přehlíží, že se týkají doručování výpovědi z nájmu bytu v situaci, kdy postup pro doručování nebyl smluvně upraven. V projednávané věci šlo o doručení odstoupení od smlouvy o úvěru, přičemž strany si v obchodních podmínkách ujednaly speciální postup pro doručování písemností dlužníkovi. Závěr odvolacího soudu o platnosti, natož o existenci ujednání o doručování přitom dovolatelka nezpochybnila. Citovanou judikaturu tedy nelze v projednávané věci aplikovat, neboť vychází z odlišného skutkového základu.
Uvádí-li dovolatelka k otázce doručení odstoupení od smlouvy další judikaturu Nejvyššího soudu (tedy rozsudek ze dne 15. ledna 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003, rozsudek ze dne 12. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 1469/2004, usnesení ze dne 26. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 625/2005, rozsudek ze dne 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, a rozsudek ze dne 16. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004), je dovolání v této části vnitřně rozporné, poněvadž tato rozhodnutí jsou založena na závěru, že není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem úkonu (doručované zásilky), ale postačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit, např. jestliže měl možnost na základě oznámení vyzvednout si uloženou zásilku na poště.
Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán, neboť odvolací soud se při řešení otázek předestřených dovolatelkou od judikatury dovolacího soudu, kterou označila, neodchýlil. Nejvyššímu soudu ani nejsou známy judikatorní závěry, od nichž by se odvolací soud odchýlil.
Zpochybňuje-li dovolatelka správnost posouzení otázky, zda byly splněny zákonné a smluvní podmínky pro odstoupení od smlouvy, pak k této otázce neuvedla, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. uplatňuje. Přípustnost dovolání k této otázce žádným způsobem nevymezila. To, že dovolatelka má jiný názor na právní závěry odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení. Přitom závěr odvolacího soudu kritizuje především prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů. Tímto způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., není možné úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka, že odvolací soud se nezabýval posouzením přiměřenosti lhůty určené žalobkyní v odstoupení od smlouvy ke splacení dlužné částky. Dovolatelka v souvislosti s touto námitkou neformulovala žádnou otázku procesního či hmotného práva, která by měla být řešena, a především nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti podle ustanovení § 237 o. s. ř. Kromě toho je námitka zjevně účelová, protože dovolatelka dluh za dobu téměř dvou let od odstoupení od smlouvy do rozhodnutí odvolacího soudu neuhradila.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. srpna 2015
JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu