32 Cdo 5896/2016
Datum rozhodnutí: 07.03.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



32 Cdo 5896/2016


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně M. S. , zastoupené JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Husitská 344/63, proti žalované Sberbank CZ, a.s., se sídlem v Praze 5, U Trezorky 921/2, PSČ 158 00, identifikační číslo osoby 25083325, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o zaplacení 2 760 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 188/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 55 Co 157/2016-52, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 670 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Pavla Dejla, Ph.D.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky s tvrzením, že žalovaná ji neoprávněně odčerpala z jejího běžného spořicího účtu.
Usnesením ze dne 15. 2. 2016, č. j. 40 C 188/2015-37, Obvodní soud pro Prahu 4 řízení zastavil (výrok I.), rozhodl o vrácení části soudního poplatku žalobkyni (výrok II.) a o nákladech řízení (výrok III.).
Usnesení soudu prvního stupně napadla žalobkyně odvoláním.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, podle nichž žalobkyně totožný nárok uplatnila již v řízení před finančním arbitrem podle zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, který ve věci rozhodl nálezem ze dne 13. 12. 2012, evidenční číslo 3169/2012, registrační číslo 78/PS/2012 tak, že nárok žalobkyně zamítl. Námitky žalobkyně proti tomuto nálezu byly zamítnuty a tento nález byl potvrzen rozhodnutím finančního arbitra ze dne 15. 2. 2013, evidenční číslo 1239/2013, registrační číslo 78/PS/2012. Soud prvního stupně proto podle odvolacího soudu postupoval správně, pokud dospěl k závěru, že projednání věci brání překážka věci rozsouzené, jež představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, a z tohoto důvodu řízení podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o § 237 o. s. ř., majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou, zda finančnímu arbitrovi příslušela pravomoc rozhodovat o jejím návrhu a zda jeho rozhodnutí není nicotné. Odvolací soud podle dovolatelky nezkoumal, zda v právním vztahu založeném smlouvou o běžném spořicím účtu ze dne 9. 5. 2012 dovolatelka skutečně vystupovala jako spotřebitelka, ačkoli, jak uvedla v dovolání, finanční prostředky, které jí byly z tohoto účtu žalovanou odčerpány, sloužily k její podnikatelské činnosti.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu. Dovolatel v rámci svého dispozitivního oprávnění stanoví pro soud závazným způsobem meze, v jejichž rámci požaduje přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, především tím, že označí jeden nebo některé z více výroků v rozhodnutí obsažených. Není-li proto v dovolání uvedeno, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, nebyl v takovém případě vymezen obsah přezkumné činnosti odvolacího soudu po kvantitativní stránce.
Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně dovodil, že dovolání, které nebylo v propadné (prekluzivní) lhůtě (jak ji vymezuje § 240 o. s. ř.) podle § 241b odst. 3 o. s. ř. doplněno o údaj o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, bude dovolacím soudem odmítnuto (srov. například usnesení ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto závěru odchýlit ani v nyní projednávané věci. Z dovolání se přitom podává, že dovolatelka v něm rozsah, ve kterém napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nevymezila.
Dovolání tedy trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům stanoveným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu.
Za situace, kdy zákonná lhůta stanovená v § 241b odst. 3 o. s. ř. k případnému doplnění dovolání již uplynula, stala se tímto marným uplynutím lhůty vada dovolání neodstranitelnou a dovolání trpí vadou, která brání dalšímu pokračování dovolacího řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nad rámec shora uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že (jak zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013) dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Otázka rozhodovací pravomoci finančního arbitra, již dovolatelka Nejvyššímu soudu předestřela, by tedy nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť tuto otázku odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Námitku nedostatku pravomoci finančního arbitra ve věci rozhodnout dovolatelka navíc zakládá na nově tvrzené skutečnosti, že v právním vztahu založeném shora označenou smlouvou o běžném spořicím účtu nevystupovala jako spotřebitelka, s níž však v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř. přichází poprvé až v dovolacím řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 7. 3. 2017

JUDr. Miroslav G a l l u s předseda senátu