32 Cdo 5789/2016
Datum rozhodnutí: 24.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 89a o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



32 Cdo 5789/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, proti žalované Raiffeisenbank a. s. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 49240901, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o zaplacení částek 31 716,18 EUR s příslušenstvím a 118 136,47 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 314/2014, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2016, č. j. 91 Co 323/2015-52, takto:

Dovolání se odmítá .

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 8. 9. 2015, č. j. 16 C 314/2014-37, kterým Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl námitku místní nepříslušnosti soudu vznesenou žalovanou.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s odkazem na ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. splněny nejsou, neboť na řešení otázky předložené dovolatelkou jakožto právní otázky dovolacím soudem neřešené napadené rozhodnutí nespočívá, tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
Dovolatelka předestírá k posouzení otázku posouzení právních účinků postoupení pohledávky a všech práv, povinností a závazků s touto pohledávkou souvisejících na účinnost ujednání o místní příslušnosti ve smyslu ustanovení § 89a o. s. ř., tj. zda je postupitel pohledávky i poté, co došlo k platnému a účinnému postoupení pohledávky na třetí osobu, a tedy žalovaný přestal být účastníkem příslušného smluvního vztahu, vázán prorogační doložkou . Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že otázka předložená dovolatelkou nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, neboť napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že posuzovaná prorogační doložka je platná, z procesního hlediska použitelná pro určení místní příslušnosti, a námitka nedostatku pasivní legitimace není otázkou předběžnou, ale otázkou, kterou se soud může zabývat až v souvislosti s rozhodnutím ve věci samé. Závěr o platnosti prorogační doložky dovolatelka nezpochybnila. Ve svém dovolání se zaměřila na tvrzení, že není ve věci pasivně legitimovaná, protože již není účastníkem smlouvy; touto otázkou se však odvolací soud nezabýval, na řešení této otázky své rozhodnutí nezaložil.
Pro úplnost lze dodat, že otázkou, zda změnou v osobě věřitele v důsledku postoupení pohledávky je dotčena místní příslušnost soudu určená dohodou podle § 89a o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia dne 13. 2. 2008 při projednání usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2005, sp. zn. 20 Co 412/2005, v němž Městský soud v Praze vyslovil závěr, že smyslem dohody o místní příslušnosti v obchodních věcech je sjednání právní jistoty pro obě smluvní strany o místě soudu, který jako soud příslušný bude rozhodovat případný budoucí spor účastníků. Dohoda o místní příslušnosti podle § 89a o. s. ř. má účinky ryze procesní a její obsah není dotčen změnou v osobě věřitele. Toto rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu přijato a jako rozhodnutí sjednocující rozhodovací praxi soudů bylo uveřejněno pod číslem 56/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V usnesení ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 823/2014, Nejvyšší soud dovodil, že vyplývá-li osvědčení podmínek pro určení místní příslušnosti z listin, soud se nezabývá jejich platností či účinností, neboť tyto otázky jsou již předmětem řízení o věci samé. Pokud účastník řízení tvrdí, že není ve věci pasivně legitimován, není tato otázka předmětem zkoumání podmínek řízení předcházejícího projednání věci. V projednávané věci byly okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti podle § 89a o. s. ř. zřejmé z listiny připojené k žalobě, konkrétně ze smlouvy o syndikovaném úvěru, a soudy obou stupňů se jí zabývaly, přičemž dovolatelka, jak již bylo uvedeno, platnost prorogační doložky nezpochybnila.
Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 1. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu