32 Cdo 5781/2016
Datum rozhodnutí: 09.05.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



32 Cdo 5781/2016

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Hypoteční banky, a.s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 13584324, proti žalované M. S. K. , zastoupené Mgr. Danielem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, o zaplacení 1 662 010,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 231/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2016, č. j. 35 Co 116/2016-331, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení žalované částky z titulu pohledávky ze smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru. Podáními doručenými soudu prvního stupně dne 20. 6. 2014 a dne 14. 7. 2015 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 47 611,42 Kč s příslušenstvím a co do úroků z prodlení vyčíslených ke dni podání žaloby.
Rozsudkem ze dne 4. 12. 2015, č. j. 13 C 231/2013-303, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 2. 2016, č. j. 13 C 231/2013-322, Obvodní soud pro Prahu 5 žalobě co do částky 1 614 399,53 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok I.), co do částky 47 611,42 Kč s příslušenstvím a vyčísleného úroku z prodlení ke dni 14. 7. 2015 řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení napadla žalovaná odvoláním.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, že žalobkyně se na základě smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 11. 2. 2010 ve znění dodatku ze dne 12. 2. 2010 zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše 1 800 000 Kč, který žalovaná ve výši 1 662 010,95 Kč vyčerpala. Výzvou ze dne 17. 12. 2012 žalobkyně úvěr okamžitě zesplatnila, neboť žalovaná nehradila splátky řádně a včas.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná souhlasila se zněním obchodních podmínek žalobkyně (byla s nimi seznámena, což stvrdila svým podpisem, a současně se zavázala seznámit se s obsahem případných změn obchodních podmínek, pokud k nim dojde) a že rozhodnutí žalobkyně o tom, že úvěr nebude možno dočerpat a bude zesplatněn, bylo učiněno v návaznosti na neplnění povinností žalovanou. Výzvy k úhradě splátek po splatnosti včetně výzvy předcházející zesplatnění úvěru byly žalované zaslány na adresu uvedenou v úvěrové smlouvě, tedy v souladu s ujednáním účastnic.
Tvrzení, že dlužnou částku byla za žalovanou ochotna uhradit třetí osoba (nadační fond), bylo podle odvolacího soudu vyvráceno provedeným dokazováním a otázka formálních náležitostí zmocnění matky žalované či R. P. při jednání se žalobkyní je pro posouzení věci nerozhodná. Rovněž není významné, kdy žalobkyně akceptovala plnou moc pro matku žalované, neboť žalovaná netvrdila, že za ni její matka měla dluh uhradit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka odvolacímu soudu s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1242/2008, vytýká, že nesprávně posoudil otázku prodlení žalobkyně jako věřitelky. Uvedla, že žalobkyně byla podle § 332 odst. 1 obchodního zákoníku povinna přijmout plnění nabídnuté jí třetí osobou namísto dovolatelky a porušením této povinnosti se dostala do prodlení. Na schůzce konané dne 24. 1. 2013 dala dovolatelka žalobkyni najevo, že R. P. má zmocnění k jednání se žalobkyní, avšak žalobkyně odmítla poskytnout součinnost a bez předložení plné moci s ním odmítala jednat. Podle dovolatelky přitom sama žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 23. 11. 2015 připustila, že byla povinna poskytnout náležitou součinnost, neboť uvedla, že bez řádné identifikace by nemohla finanční prostředky od třetí osoby přijmout.
Podle dovolatelky byl důvodem její neschopnosti plnit své závazky právě nedostatek součinnosti ze strany žalobkyně při dočerpání úvěru, jejž se zavázala dovolatelce poskytnout až do výše 1 800 000 Kč. K dočerpání úvěru nedošlo v důsledku zdravotního stavu dovolatelky a neochoty žalobkyně komunikovat s její matkou, a to i přesto, že žalobkyni byla předložena plná moc. Dovolatelka tak byla nucena použít finanční prostředky připravené k hrazení splátek úvěru na úhradu stavebních prací, které měly být původně hrazeny zbývající (nedočerpanou) částí úvěru. Prodlení dovolatelky tedy způsobila svým jednáním žalobkyně, která pak úvěr zesplatnila.
Dovolatelka dále namítá, že soud prvního stupně k těmto skutečnostem při svém rozhodování nepřihlížel a neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl důkazy, které dovolatelka navrhla k jejich prokázání (výslech matky a sestry dovolatelky). Soud prvního stupně neprovedení těchto důkazů řádně nezdůvodnil a odvolací soud podle dovolatelky pochybil, pokud neshledal rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelným a v rozporu se soudním spisem odůvodnil své rozhodnutí tím, že dovolatelka žádné důkazní návrhy k prokázání svých tvrzení neučinila. V této souvislosti dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách).
Požadavku na vymezení jí uplatněné přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., tak jak jí ukládá § 241a odst. 2 o. s. ř., dovolatelka dostála pouze u otázky týkající se prodlení věřitele a otázky neunesení důkazního břemene, neboť pouze u nich odkázala na judikaturu dovolacího soudu, od které se měl podle jejího názoru odvolací soud při svém rozhodování odchýlit. U ostatních otázek dovolatelka tomuto požadavku nedostála na žádná rozhodnutí dovolacího soudu neodkázala.
Dovolatelka však stran otázek prodlení věřitele a neunesení důkazního břemene, řešených v odkazovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, pomíjí, že podle dikce § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Tyto otázky nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud je neřešil a na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o tom, že úvěr byl zesplatněn a dlužná částka nebyla zaplacena, nikoli na tom, že dovolatelka neunesla důkazní břemeno, a proto muselo být rozhodnuto v její neprospěch.
Pokud dovolatelka odvolacímu soudu vytýká vady řízení, jsou tyto její námitky irelevantní, neboť podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ani tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních odvolacího soudu nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015) a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace § 238a o. s. ř., jímž je upravena přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudem prvního stupně, a v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výroku o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.) již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 5. 2017

JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu