32 Cdo 5762/2016
Datum rozhodnutí: 09.05.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



32 Cdo 5762/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Pražské plynárenské, a.s. , se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Národní 37, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 60193492, zastoupené JUDr. Alešem Doubkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1047/26, proti žalované Velvarské 41 s.r.o. , se sídlem v Praze 4 - Michli, Mezipolí 1299/11, PSČ 141 00, identifikační číslo osoby 27954820, zastoupené Mgr. Helenou Hejskovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, o zaplacení 370 823 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 361/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016, č. j. 70 Co 92/2016-202, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 245 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Aleše Doubka.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení žalované částky představující cenu zemního plynu, který od ní žalovaná odebrala v období od 21. 3. 2011 do 20. 3. 2012.
Rozsudkem ze dne 15. 10. 2015, č. j. 40 C 361/2014-158, Obvodní soud pro Prahu 4 žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně účastnice uzavřely dne 1. 2. 2008 smlouvu o sdružených službách dodávky a odběru zemního plynu. Žalobkyně vystavila žalované dne 20. 4. 2012 fakturu č. 1212122719 na částku 535 895 Kč za období od 21. 3. 2011 do 20. 3. 2012. Žalovaná s vyúčtováním nesouhlasila a podala proti němu reklamaci, na jejímž částku základě došlo k úřednímu přezkoušení plynoměru se závěrem, že je bez závad. Žalovaná vyúčtovanou neuznala, dne 7. 12. 2012 však souhlasila s její částečnou úhradou s podmínkou, že do výsledku kontrolního odečtu po roce od osazení nového plynoměru nebude neuhrazená sporná částka upomínána. Dne 25. 10. 2013 došlo na jednání účastnic, z něhož byl sepsán protokol, k posouzení spotřeby plynu za období 21. 3. 2009 až 20. 7. 2012 a přepočtu spotřeby podle nového plynoměru s tím, že původně vyčíslená spotřeba bude snížena o 10 387 m 3 . Účastnice se dohodly, že žalobkyně vystaví nový daňový doklad a žalovaná vzniklý nedoplatek uhradí. Nový daňový doklad (faktura č. 3214107295 ze dne 4. 2. 2014) byl žalované doručen dne 10. 2. 2014 a podle soudu prvního stupně výše fakturované částky koresponduje s průměrnou roční spotřebou plynu žalovanou od roku 2008 do roku 2015.
Soud prvního stupně uzavřel, že jednatel žalované byl při jednání se žalobkyní dne 25. 10. 2013 seznámen se závazkem, k jehož úhradě se zavázal, a jeho jednání posoudil jako uznání dluhu podle § 323 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák.), přičemž po osazení nového a přezkoušení původního plynoměru a po přepočtu spotřeby zůstala se zohledněním provedených úhrad nezaplacena částka 370 283 Kč.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalovaná odvoláním.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výrok první) a zrušil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok druhý).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, ale neztotožnil se s jeho závěrem, že obsahem protokolu o jednání ze dne 25. 10. 2013 je uznání dluhu. Ze souhlasu jednatele žalované se způsobem vyřízení reklamace, jenž je obsahem předmětné listiny, nelze podle odvolacího soudu uzavřít, že se jedná o uznání dluhu co do jeho důvodu a výše. Odvolací soud však dospěl k závěru, že žalobní nárok je opodstatněný, neboť vyúčtování za období, jež je předmětem řízení, bylo vystaveno na základě reálného odečtu z měřícího zařízení umístěného na běžně nepřístupném místě uvnitř domu a za uzamykatelnými dveřmi. Podle odvolacího soudu bylo chybou žalované, že vyúčtování za předchozí období nekonfrontovala se skutečně naměřenými údaji, a je logické, že pokud tak neučinila a žalobkyně provedla odečet až v souvislosti s vyúčtováním za předmětné období, došlo k nakumulování spotřeby za období předcházející. Dohoda účastnic ze dne 25. 10. 2013 o ponížení skutečné spotřeby o 10 387 m 3 byla podle odvolacího soudu projevem dobré vůle žalobkyně a je v souladu s § 9 odst. 11 vyhlášky č. 108/2011 Sb., o měření plynu a o způsobu stanovení náhrady škody při neoprávněném odběru, neoprávněné dodávce, neoprávněném uskladňování, neoprávněné přepravě nebo neoprávněné distribuci plynu (dále jen vyhláška o měření plynu ).
Proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka formulovala dvě otázky procesního práva, při jejichž řešení se podle ní odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a sice zda je odvolací soud povinen seznámit účastníky se svým právním názorem, odlišným od právního názoru soudu prvního stupně a názoru účastníků, a umožnit jim se k němu vyjádřit a zda je povinen odůvodnit své rozhodnutí takovým způsobem, z něhož je zřejmé, jak ke svým závěrům došel, a to včetně odůvodnění, proč podřadil skutková zjištění pod konkrétní právní posouzení .
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka rovněž v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Jsou jimi podle ní otázky, zda lze odběr plynu na základě řádně uzavřené smlouvy, aniž by byly naplněny další podmínky uvedené v § 74 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen energetický zákon ), považovat za neoprávněný odběr plynu; zda lze protokol z reklamačního jednání podle § 13 a § 16 vyhlášky č. 545/2006 Sb., o kvalitě dodávek plynu a souvisejících služeb v plynárenství (dále jen vyhláška o kvalitě dodávek plynu ), jehož předmětem je způsob vyřízení reklamace, považovat za dohodu o náhradě škody za neoprávněný odběr plynu ve smyslu § 9 odst. 11 vyhlášky o měření plynu; zda takovou dohodu o náhradě škody za neoprávněný odběr plynu může bez dalšího (zejména bez řádného zmocnění) uzavřít dodavatel plynu namísto provozovatele distribuční soustavy; a zda lze bez naplnění základních náležitostí jako je určitost, oprávnění subjektu k uzavření dohody a projev vůle subjektů považovat protokol z reklamačního řízení podle § 13 a § 16 vyhlášky o kvalitě dodávek plynu za dohodu o náhradě škody za neoprávněný odběr plynu ve smyslu § 9 odst. 11 vyhlášky o měření plynu.
Odvolací soud podle dovolatelky porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť potvrdil rozsudek soudu prvního stupně na základě právního názoru odlišného od názoru soudu prvního stupně, aniž by před vydáním rozhodnutí seznámil účastníky se svým právním názorem a umožnil jim se k němu vyjádřit, přednést jemu odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy. Řízení před odvolacím soudem tak podle dovolatelky trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. Dovolatelka v této souvislosti odkázala na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu, mezi nimi i na rozsudek ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006.
Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že z jeho rozhodnutí nevyplývá, na jakém základě dospěl k závěru, že protokol ze dne 25. 10. 2013 je dohodou o náhradě škody, a nejsou z něj zřejmé úvahy, jimiž se řídil při aplikaci § 9 odst. 11 vyhlášky o měření plynu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatelky nepřezkoumatelné, neboť z něj není zřejmé, jak dospěl ke svým závěrům a proč podřadil skutková zjištění pod ustanovení konkrétních právních předpisů, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006, či ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2090/2013.
Dovolatelka namítá, že na skutkový stav nelze aplikovat § 9 odst. 11 vyhlášky o měření plynu. Odebraný plyn byl dodáván na základě řádně uzavřené smlouvy o sdružených dodávkách a odběru zemního plynu, podle níž byla žalobkyně povinna zajistit provádění odpočtů minimálně jednou za 18 měsíců, k čemuž však z důvodů na straně žalobkyně v rozporu se smlouvou nedocházelo (spotřeba dovolatelky byla stanovována odhadem). Podle dovolatelky nejsou naplněny zákonné podmínky pro to, aby bylo možno takový odběr plynu posuzovat jako neoprávněný, pokud ze strany žalované (odběratelky) nedošlo k porušení žádné povinnosti a nebyly naplněny předpoklady uvedené v § 74 energetického zákona.
Nesprávného právního posouzení se podle dovolatelky odvolací soud dopustil i tím, že posoudil protokol o reklamaci ze dne 25. 10. 2013 jako dohodu o náhradě škody za neoprávněný odběr podle § 9 odst. 11 vyhlášky o měření plynu, neboť taková dohoda může být uzavřena pouze v případě neoprávněného odběru, o nějž se však nejednalo existence neoprávněného odběru nebyla osvědčena.
Dovolatelka dále namítá, že i kdyby byly splněny podmínky pro uzavření takové dohody, musela by tato dohoda splňovat náležitosti, jež v nyní projednávané věci splněny nebyly. Žalobkyně nebyla subjektem oprávněným uzavřít tuto dohodu, neboť není provozovatelem distribuční soustavy, a ani neexistuje projev vůle k jejímu uzavření v protokolu o reklamaci je výslovně vyjádřeno, že je vyřízením reklamace podle § 13 a § 16 vyhlášky o kvalitě dodávek plynu, přičemž z něj není zřejmé, zda měl být neoprávněně odebrán všechen plyn v letech 2009 až 2012, nebo pouze plyn, jehož odběr nebyl vyúčtován v rámci řádného zúčtovacího období.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Procesní otázky předestřené dovolatelkou nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť tyto otázky odvolací soud neřešil a na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Dovolatelka stran těchto otázky pomíjí, že společným předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Pokud dovolatelka odvolacímu soudu vytýká vady řízení, jsou tyto její námitky irelevantní, neboť podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ani tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních odvolacího soudu nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015, která jsou, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách) a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemohla založit ani žádná z otázek hmotného práva, jež dovolatelka formulovala, neboť ani tyto otázky odvolací soud neřešil a na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. již cit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Odvolací soud vyšel při svém rozhodování ze skutečnosti, že měřící zařízení, umístěné na běžně nepřístupném místě uvnitř domu a za uzamykatelnými dveřmi, bylo shledáno bez závad, došlo k nakumulování spotřeb za předcházející období, vyúčtování bylo vystaveno na základě reálného odečtu a jednatel žalované souhlasil se způsobem řešení reklamace, včetně ponížení spotřeby o 10 387 m 3 .
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace § 238a o. s. ř., jímž je upravena přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 9. 5. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu