32 Cdo 5681/2015
Datum rozhodnutí: 18.01.2016
Dotčené předpisy: § 243c odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 218 písm. b) o. s. ř.



32 Cdo 5681/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Home Care Services & Supplies, s. r. o. , se sídlem v Praze 6 Břevnově, Patočkova 1471/77, PSČ 169 00, identifikační číslo osoby 25610619, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, PSČ 500 03, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze Vinohradech, Orlická 2020/4, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 41197518, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem, se sídlem v Praze 2 Vinohradech, Záhřebská 154/30, PSČ 120 00, o určení neplatnosti výpovědi a o určení trvání smluvního vztahu účastníků, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 C 125/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. srpna 2015, č. j. 10 Co 57/2015-539, takto:

I. Dovolání se odmítá .

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
O d ů v o d n ě n í :
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalované změnil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. července 2014, č. j. 8 C 125/2010-480, ve vyhovujícím výroku pod bodem II, jímž bylo určeno, že smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče číslo 7U59H002 uzavřená mezi účastníky dne 29. ledna 2008 trvá, tak, že žalobu na určení trvání této smlouvy zamítl. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Dovolání žalované, z jehož obsahu je zřejmé, že směřuje proti rozsudku odvolacího soudu toliko v rozsahu jeho výroku o věci samé, není přípustné, neboť není splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání [§ 243c odst. 3 věta první a § 218 písm. b) o. s. ř.].
Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (z rozhodnutí Nejvyššího soudu k tomu srov. např. usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, usnesení ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, a z pozdější doby např. usnesení ze dne 30. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. prosince 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na http://www.nsoud.cz ).
Z hlediska posouzení subjektivní přípustnosti dovolání lze přitom existenci případné újmy na právech účastníka posuzovat jen z procesního hlediska, nikoliv podle hmotného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2001 sp. zn. 33 Odo 258/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 3312/2010).
V situaci, kdy napadeným výrokem byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve prospěch dovolatelky, neboť otázka existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení byla odvolacím soudem vyřešena v souladu s právním názorem prosazovaným v dovolatelčině odvolání (důvodností žaloby se pak již odvolací soud v souladu s logikou věci a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nezabýval), nelze dospět k závěru, že tímto rozhodnutím byla žalované způsobena újma na jejích právech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2015, sp. zn. 33 Cdo 4326/2015), která by zrušením či změnou napadeného rozhodnutí mohla být odstraněna, a podmínka subjektivní přípustnosti dovolání tedy není splněna.
K argumentaci dovolatelky, podle níž odvolací soud pochybil, jestliže nepodrobil odvolacímu přezkumu též odvoláním nenapadený (podle mínění dovolatelky závislý) výrok soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o určení neplatnosti výpovědi smlouvy, lze nad rámec uvedeného uvést, že chybějící (ať již domněle či skutečně) výrok odvolacího soudu dovolacímu přezkumu podrobit nelze (srov. k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 18. ledna 2016 JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu