32 Cdo 56/2013
Datum rozhodnutí: 26.02.2014
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012



32 Cdo 56/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce JUDr. V. I. , zastoupeného JUDr. Josefem Kulhavým, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 1830/44, proti žalované UNITED BUSINESS a.s. , se sídlem v Brně, Bohunická 519/24, PSČ 619 00, identifikační číslo osoby 26 22 29 90, zastoupené JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, o zaplacení částky 6,050.440,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 27/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2011, č. j. 3 Cmo 209/2011-480, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 33.240,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou soudu dne 3. června 2004 se žalobce, advokát, domáhal zaplacení částky 6,050.440,- Kč s příslušenstvím jako odměny mandatáře z mandátní smlouvy uzavřené 30. října 2000 s právní předchůdkyní žalované společností ODKOLEK a.s. (dále též jen společnost ), jako mandantem (dále jen smlouva ), v níž byla dohodnuta odměna podle počtu hodin v sazbě 2.500,- Kč/hod. právní pomoci, ve znění dodatku ke smlouvě ze dne 14. března 2002 (dále jen dodatek ), kterým bylo změněno ujednání o odměně tak, že mandatáři dále náleží za poskytování právní pomoci v soudním sporu vedeném pod sp. zn. 9 C 248/2000 u Obvodního soudu pro Prahu 9 a ve věci postoupené části pohledávky ve výši cca 120,000.000,- Kč požadované postupníkem po mandantovi, která bezprostředně souvisí s uvedeným právním sporem, ještě jednorázová smluvní odměna ve výši 5,000.000,- Kč. Vyplacení této odměny bylo dohodnuto po nabytí právní moci rozsudku, jímž bude v plném rozsahu zamítnuta žaloba v uvedeném soudním sporu, s ohledem na skutečnost, že úspěšným ukončením soudního sporu vedeného pod sp. zn. 9 C 248/2000 bude odvráceno reálné nebezpečí vzniku dalšího soudního sporu o částku cca 120,000.000,- Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2011, č. j. 42 Cm 27/2009-419 (poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 4345/2008, zrušil předchozí rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2008, č. j. 3 Cmo 451/2007-203, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2007, č. j. 34 Cm 117/2004-160, ve výroku I., kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 6,050,440 Kč s příslušenstvím, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil se závazným právním názorem k dalšímu řízení), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna uhradit žalobci částku 6,050.440,- Kč s úrokem z prodlení uvedeným ve výroku (výrok I.), žalobci uložil zaplatit žalované částku 2,653.849,- Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným (výrok II.), zamítl vzájemný návrh žalované co do částky 5,285.944,- Kč s uvedeným úrokem z prodlení (výrok III.), žalované dále uložil zaplatit náklady řízení (výrok IV.) a zamítl návrh na spojení řízení s řízením vedeným u tamějšího soudu pod sp. zn. 59 Cm 120/2009 (výrok V.).
V souladu se závěry Nejvyššího soudu obsaženými ve zrušujícím rozsudku se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda bylo prokázáno reálné existující odvrácení dalšího soudního sporu, v jaké výši, dále posouzením, zda sjednaná odměna byla přiměřená a v souladu se zásadami poctivého obchodního styku. K tomu provedl výslechy svědků Ing. J. B., člena představenstva společnosti RAMILL a.s., mateřské společnosti vůči společnosti ODKOLEK a.s., JUDr. E. Č., ředitelky právního a organizačního odboru společnosti, Ing. M. T., akcionáře a člena představenstva společnosti RAMILL a.s., a Ing. A. K., dále provedl mimo dalších listin důkaz prohlášením předsedy představenstva společnosti J. J. a místopředsedy představenstva společnosti M. M. Po provedeném dokazování a s ohledem na výsledek řízení a obsah rozsudku ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 248/2000 a na průběh a výsledek řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 152/2003 dospěl k závěru, že nárok žalobce není v rozporu s dobrými mravy, ani se zásadami poctivého obchodního styku. Odměna mandatáře byla sjednána ve výši cca desetiny částky, jejíž vymáhání soudní cestou společnosti podle provedených důkazů hrozilo. Na odměně soud prvního stupně považoval za oprávněnou částku 5,000.000,- Kč sníženou o částku 49.560,- Kč představující náhradu nákladů řízení ve věci sp. zn. 9 C 248/2000, kterou již žalobce obdržel, a dále o částku 81.000,- Kč, jež byla žalobci uhrazena za odpracované hodiny; celkem tedy 4,869.440,- Kč. Zabývaje se vzájemným návrhem žalované soud prvního stupně uzavřel, že žalovanou bylo žalobci na základě již vydaných rozhodnutí soudů důvodně uhrazeno 5,285.944,- Kč, ve zbylé části nárok žalobce po právu nebyl a žalované tedy náleží částka již žalobci zaplacená ve výši 2,653.849,- Kč zpět, neboť jde o bezdůvodné obohacení žalobce podle ustanovení § 451 občanského zákoníku.
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem odmítl odvolání žalobce proti výroku V., rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil, ve výroku IV. jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud považoval za správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně včetně závěru o platnosti mandátní smlouvy i jejího dodatku, jak z pohledu určitosti a srozumitelnosti sjednané smluvní odměny, tak z pohledu přiměřenosti této smluvní odměny při respektování zásad poctivého obchodního styku, přičemž soud prvního stupně se vypořádal i s otázkou, zda bylo prokázáno reálné existující odvrácení dalšího soudního sporu a zda byla odměna mandatáře přiměřená.
Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání, shledávajíc je přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a namítajíc, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňujíc dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Za zásadně právně významnou považuje dovolatelka otázku, zda pro posouzení odměny advokáta, jež byla sjednána v závislosti na úspěchu ve sporu, je z hlediska jejího souladu s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem podstatný výlučně předmět sporu bez ohledu na další okolnosti případu a rozsah poskytovaných služeb. Soudům obou stupňů vytýká, že zcela ignorovaly závazný závěr Nejvyššího soudu o tom, že je třeba zkoumat existenci reálného nebezpečí vzniku dalšího soudního sporu a do jaké míry se žalobce přičinil nebo mohl přičinit k odvrácení takového nebezpečí. Soudy obou stupňů tyto skutečnosti nezkoumaly a přiměřenost odměny vyvodily toliko z výše částky uplatněné třetí osobou vůči právní předchůdkyni dovolatelky a jejich závěry jsou tak nepřezkoumatelné a nesrozumitelné.
Dovolatelka je přesvědčena, že v době uzavření dodatku k mandátní smlouvě nehrozilo společnosti žádné reálné nebezpečí související s původními spory, z něhož by mohla plynout platební povinnost v řádech desítek milionů korun. Žalobce nevyvinul žádnou činnost směřující k mimosoudnímu vyřešení dané záležitosti, ani jím zvolená procesní obrana v prvním původním sporu nepřesvědčila protistranu o tom, že její nároky uplatňované proti společnosti nejsou po právu. Okolnost, že druhý původní spor skončil odmítnutím žaloby pro neodstranění vad žaloby, nelze v žádném případě přičítat k dobru žalobce a dovozovat, že snad žalobce odvrátil reálné nebezpečí vzniku dalšího soudního sporu o částku cca 120,000.000,- Kč.
Dovolatelka setrvává na názoru, že ujednání o odměně je neplatné pro rozpor s dobrými mravy a s poctivým obchodním stykem, a to pro zcela nestandardní okamžik, kdy bylo sjednáno (až po roce zastupování ve sporu a po vynesení zamítavého rozsudku soudu prvního stupně v původním sporu), pro neodůvodněnost sjednání tzv. podílové odměny podle článku 10 odst. 5 pravidel profesní etiky advokátů, navíc v nepřiměřené výši v nepoměru k hodnotě a složitosti věci. Zdůrazňuje, že ve věci tvrzené pohledávky ve výši 120,000.000,- Kč žalobce poskytl pouze právní pomoc v podobě přípravy a převzetí právního zastoupení a sepisu jednostránkového vyjádření k otázce věcné nepříslušnosti soudu.
Podle názoru dovolatelky se soudy obou stupňů řádně nevypořádaly s jejími námitkami ohledně neplatnosti smlouvy pro nedostatek oprávnění A. P. jednat v rozhodné době za společnost. Z toho důvodu je neplatný i dodatek ke smlouvě. Vzhledem k tomu, že žalobce dlouhodobě zastupoval společnosti propojené se společností ODKOLEK a.s., musel vědět o obsazenosti jejích orgánů a nemůže se dovolávat zápisu v obchodním rejstříku.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil, zároveň zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání zamítnout.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s čl. II, bodem 7. přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé by mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význm.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejich řešení zpochybnila.
Považuje-li dovolatelka za zásadně právně významnou otázku, zda pro posouzení odměny advokáta, jež byla sjednána v závislosti na úspěchu ve sporu, je z hlediska jejího souladu s dobrými mravy a poctivým obchodním stykem podstatný výlučně předmět sporu bez ohledu na další okolnosti případu a rozsah poskytnutých služeb, pak takto formulovaná otázka neodpovídá kritériím určeným ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř. a prostřednictvím této otázky dovolatelka nečiní nic jiného, než že kritizuje správnost pro ni nepříznivého právního posouzení věci odvolacím soudem.
Námitkami, že odvolací soud se nezabýval existencí reálného nebezpečí vzniku soudního sporu a do jaké míry se žalobce přičinil k odvrácení takového nebezpečí, jaká byla skutečná výše hrozícího sporu či zda žalobce věděl, že došlo ke změně obsazení představenstva společnosti, zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu včetně hodnocení důkazů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže založit, neboť podle výslovného znění ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. se k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Otázkou charakteru pravidel profesní etiky advokátů, z nichž dovolatelka rovněž dovozuje nepřiměřenost výše sjednané odměny, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 19. června 2003, sp. zn. 33 Odo 506/2001, in www.nsoud.cz , v němž uzavřel, že pravidla profesní etiky advokátů jsou stavovským předpisem a zakládají vztah mezi advokátem a Českou advokátní komorou, zejména kárnou odpovědnost advokáta v případě porušení pravidel. Jakožto stavovský předpis však pravidla nejsou závazná pro jiné osoby. Jednání v rozporu s těmito pravidly proto nelze považovat za právní úkon v rozporu se zákonem.
Namítá-li dovolatelka, že soudy obou stupňů se neřídily závazným právním názorem Nejvyššího soudu obsaženým ve zrušujícím rozsudku ze dne 27. ledna 2009, sp. zn. 23 Cdo 4345/2008, ohledně nároku na přiznání odměny, pak uložil-li Nejvyšší soud soudu prvního stupně rozhodnout o věci teprve poté, až posoudí reálné existující odvrácení nebezpečí dalšího soudního sporu ve výši 120,000.000,- Kč, soudy nižších stupňů v souzené věci postupovaly způsobem, jenž tomuto závěru odpovídá, přičemž zkoumaly vše potřebné k přijetí závěru o oprávněnosti nároku žalobce.
Jelikož dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají [s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, k němuž došlo - s účinností od 7. května 2013 - nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12] ze sazby mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 32.940,- Kč podle § 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální částky 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. února 2014
JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu