32 Cdo 5585/2016
Datum rozhodnutí: 01.02.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 5585/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobců a) INSTOP společnosti s ručením omezeným , se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 60/158, PSČ 466 02, identifikační číslo osoby 18383564, b) T. K. , se sídlem v Rádlu 323, PSČ 468 03, identifikační číslo osoby 60258853, c) J. K. , se sídlem v Rádlu 323, PSČ 468 03, identifikační číslo osoby 47280646, všech zastoupených Mgr. Ivetou Čaňkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, proti žalovanému P. P. , podnikateli se sídlem v Jablonci nad Nisou - Proseči nad Nisou, Prosečská 35, PSČ 468 04, identifikační číslo osoby 15684547, zastoupenému JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem v Rumburku, U Jiskry 114/1, o zaplacení 256 897,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci pod sp. zn. 39 Cm 100/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2015, č. j. 4 Cmo 23/2015-233, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům b) a c) k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 445 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupkyně Mgr. Ivety Čaňkové.
III. Žalobkyně a) a žalovaný nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil vyhovující (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 19. 8. 2014, č. j. 39 Cm 100/2010-206 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Jako dovolací důvod dovolatel označil nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud podle něj nesprávně posoudil otázku, zda zhotovitel díla sjednaného smlouvou podle obchodního zákoníku odpovídá objednateli za vady díla vzniklé použitím nevhodných věcí, jestliže nemohla být tato nevhodnost objektivně zjištěna před provedením díla a jeho uvedením do provozu.
Jak je zřejmé z obsahu dovolání, dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že své právní závěry nezaložil na jiném skutkovém základě (a sice, že použití nevhodných věcí nemohlo být objektivně zjištěno před provedením díla a jeho uvedením do provozu). Ve skutečnosti tedy dovolatel nespatřuje nesprávnost řešení jím předestřené otázky odvolacím soudem v rovině právní, nýbrž v tom, že odvolací soud při jejím posouzení vyšel z nesprávných skutkových zjištění.
Dovolatel však ve své argumentaci k této otázce pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od l. 1. 2013 nelze v žádném ohledu zpochybnit. Dovolací přezkum je § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky či kritika hodnocení důkazů nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Dovolání tedy postrádá vymezení ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. způsobem uvedeným v § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť argumentace, s níž dovolatel napadá právní závěry odvolacího soudu prostřednictvím předestření vlastní verze skutkových okolností, dovolací důvod nesprávného právního posouzení naplnit nemůže.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení.
Směřovalo-li dovolání proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech mezi žalovaným a žalobci a) a b) za řízení před soudem prvního stupně, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K tomuto rozhodnutí chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení a té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti dovolatele zaplatit České republice náklady řízení před soudem prvního stupně, není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť jak výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči žalobcům b) a c) byl dovolatel zavázán za řízení před odvolacím soudem, tak výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byl dovolatel zavázán vůči státu za řízení před soudem prvního stupně, nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 1. 2. 2017

JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu