32 Cdo 5534/2016
Datum rozhodnutí: 04.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb., § 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.



32 Cdo 5534/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně HALY.biz s. r. o. , se sídlem v Hradci Králové, Akademika Heyrovského 1178/6, identifikační číslo osoby 27544168, zastoupené Mgr. Janem Urbanem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Haškova 1714/3, proti žalovanému P. R. , podnikateli se sídlem v Uničově, Bratří Čapků 819, identifikační číslo osoby 15480135, zastoupenému JUDr. Otto Hradilem, advokátem se sídlem v Uničově, Olomoucká 226, o zaplacení částky 1 081 380,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci pod sp. zn. 19 Cm 121/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 2016, č. j. 5 Cmo 87/2016-323, takto:

Dovolání se odmítá.
O d ů v o d n ě n í:

Rozsudkem ze dne 4. 2. 2016, č. j. 19 Cm 121/2012-289, Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozhodl mezitímním rozsudkem o žalobě o zaplacení 1 081 380,46 Kč s příslušenstvím tak, že základ nároku je dán.
Rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 5 Cmo 87/2016-323, Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, maje za to, že v napadeném rozhodnutí odvolací soud posoudil otázku spoluzavinění poškozeného na vzniku škody a vlivu vyšší moci odchylně od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a že nastolená právní otázka má být v dovolacím řízení posouzena jinak než v napadeném rozhodnutí . Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., jako je tomu v této věci, je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu). K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013).
Dovolatel v rozporu se shora citovanými závěry neuvádí žádná rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se měl odvolací soud při řešení otázky spoluzavinění poškozeného na vzniku škody a vlivu vyšší moci odchýlit. Tento nedostatek nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Přípustnost dovolání nezakládá námitka, podle které odvolací soud nepostupoval podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 609/2002, neboť nepromítl zjištěná porušení ze strany žalobkyně do právního vyhodnocení vlivu spoluzavinění poškozeného na vzniku škody, s případným vyloučením náhrady škody či existencí důvodů vyloučení odpovědnosti . Odvolací soud totiž závěry rozsudku sp. zn. 29 Odo 609/2002 zcela respektoval, když jako jedinou příčinu vzniku škody spatřoval v porušení povinnosti dovolatele zajistit stavbu zavětrováním. Tuto povinnost odvolací soud považoval za všeobecně známou při předcházení vzniku škody . Podle odvolacího soudu poryv větru zřícení konstrukce pouze inicioval, ke zborcení konstrukce mohlo při nezavětrování dojít i z jiných, méně zjevných, vnějších příčin. Dovolatel dílo prováděl bez montážní dokumentace, na jejímž předložení před započetím díla důsledně netrval. Obdržel-li od žalobkyně pokyny pro provedení díla nevhodné, měl na jejich nevhodnost žalobkyni upozornit, což však neučinil. Ze všech těchto důvodů odvolací soud uzavřel, že dovolatel způsobil žalobkyni škodu, na jejímž vzniku se žalobkyně nijak nepodílela, tj. vypořádal se s dovolatelem tvrzeným spoluzaviněním poškozené na vzniku škody a též s případným vyloučením náhrady škody či s existencí důvodů vyloučení odpovědnosti.
Uvádí-li dovolatel, že nastolená právní otázka má být v dovolacím řízení posouzena jinak než v napadeném rozhodnutí , nejde o vymezení předpokladu přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak , míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatel uplatnil čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v § 237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť ač zastoupen advokátem, neuvedl žádnou judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odklonit.
Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci soudy nižších stupňů nemůže založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. ledna 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu