32 Cdo 5517/2007
Datum rozhodnutí: 05.03.2009
Dotčené předpisy:





32 Cdo 5517/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobce M. K., proti žalované L. P., zastoupené JUDr. D. B., advokátkou, o obnovu řízení o zaplacení 200.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 7 C 180/2003, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 9. srpna 2007, č. j. 60 Co 249/2007-44, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 9. srpna 2007, č. j. 60 Co 249/2007-44, potvrdil usnesení ze dne 6. března 2007, č. j. 7 C 180/2003-23, jímž Okresní soud v Uherském Hradišti zamítl návrh žalované na obnovu řízení a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).


Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že odvolatelkou (žalovanou) uváděné skutečnosti nejsou způsobilými důvody pro povolení obnovy řízení ve smyslu § 228 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Odvolací soud se tak neztotožnil s názorem žalované, spatřovala-li naplnění zákonného důvodu pro povolení obnovy řízení v tom, že z důvodu svého pobytu v cizině nemohla v původním řízení vznést námitku promlčení a uplatnit důkazy, jelikož v něm byla zastoupena opatrovníkem, který v případě vědomosti mohl tvrdit potřebné skutečnosti a navrhnout důkazy. Kromě toho uvedl, že námitka promlčení je hmotně právní námitkou, kterou však nelze považovat za skutečnost, rozhodnutí či důkaz ve smyslu shora cit. právní normy, přičemž v případě odvolatelkou předložených listinných důkazů (smlouvy o sdružení a jedné strany uznání dluhu bez podpisu účastníků) nespatřuje ani zřejmou souvislost s předmětem původního řízení.


Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná podle § 238 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 237 o. s. ř. dovoláním, namítajíc, že nalézací řízení neproběhlo procesně v pořádku a bez vad. Uvádí, že důkazy nemohla opatrovníkovi předložit již proto, poněvadž o něm vůbec nevěděla. Kromě toho poukazuje na to, že se ve spisu nachází (kromě odvolacím soudem uváděných listin) i dohoda o finančním vyrovnání z důvodu převzetí dluhu, v níž jsou stanoveny termíny a výše částek, které měla vůči žalobci vyrovnat a že i kdyby nebyly v nalézacím řízení vzaty v úvahu další skutečnosti a důkazy, jistě by vznesla námitku promlčení, k níž by byl povinen soud přihlédnout. Podle dovolatelky je tak zřejmé, že soudem ustanovený opatrovník neučinil nic, aby pro ni přivodil příznivější stav ve věci. Proto se domáhá zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu a vydání rozhodnutí, jímž bude obnova řízení povolena.


Ve vyjádření k dovolání se žalobce s rozhodnutím odvolacího soudu zcela ztotožnil a podání žalované označil za účelové, jelikož žalovaná nepředložila žádné důkazy, které by správnost rozhodnutí soudů vyvrátily.


Dovolání v této věci není přípustné.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon zde v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. připouští.


Ustanovení § 238 odst. 1 písm. b), § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů.


Podle ustanovení § 238 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení [odstavec 1 písm. a)]. Ustanovení § 237 o. s. ř. platí obdobně [odstavec 2].


Ustanovení § 238 o. s. ř. tak vymezuje přípustnost dovolání proti usnesením vyjmenovaným v jeho odstavci 1 za shodných podmínek jako ty, jež jsou uvedeny v § 237 o. s. ř. (včetně omezení, jež plynou z ustanovení § 237 odst. 2 o. s. ř.).


Dle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,


a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,


b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,


c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé .


Z ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s dikcí § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pak plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení nebo o zamítnutí žaloby na obnovu řízení (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 270/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 172). Nicméně, přesto, že podmínka, aby šlo o usnesení ve věci samé , v posuzovaném případě splněna je, chybí další předpoklady formulované ustanovením § 237 odst. 1 o. s. ř. Dovolání není přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., protože usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím [písmeno a)] a usnesení ze dne 6. března 2007 je prvním rozhodnutím soudu prvního stupně v dané věci [písmeno b)].


Podmínka přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není splněna, jelikož napadené rozhodnutí není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Dovolatelka žádnou otázku zásadního právního významu nepředestřela a dovolací soud neshledal ze strany odvolacího soudu v aplikaci a výkladu ustanovení § 228 odst. 1 o. s. ř., které vymezuje taxativně důvody obnovy řízení, žádné pochybení. Za situace, kdy dovolací soud neshledal z obsahu uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Skutečnost, že odvolací soud žalovanou nepřesně poučil nepoučil ji o tom, že dovolání není přípustné, ledaže na základě dovolání podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím v poučení označeného soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam - přípustnost dovolání nezakládá; měla (ve shodě s ustanovením § 240 odst. 3 o. s. ř.) jen ten následek, že dovolatelce uběhla lhůta pro podání dovolání až uplynutím čtyř měsíců od doručení rozhodnutí (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).


Tento závěr s sebou nese konečné posouzení podaného dovolání jako nepřípustného; Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 5. března 2009


JUDr. Miroslav Gallus


předseda senátu