32 Cdo 5471/2016
Datum rozhodnutí: 07.03.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



32 Cdo 5471/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce G. U. , se sídlem v Brně, Fryčajova 207/69, PSČ 614 00, identifikační číslo osoby 70264015, zastoupeného Mgr. Romanem Verešpejem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 492/18, proti žalovanému D. Z. , se sídlem v Moravských Knínicích, U Sokolovny 43, PSČ 664 34, identifikační číslo osoby 71843965, zastoupenému JUDr. Vladimírem Kristýnem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, o zaplacení 175 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 163/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2016, č. j. 27 Co 322/2015-80, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 6. 5. 2015, č. j. 7 C 163/2014-55, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 175 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), změnil ho ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 49 406 Kč (výrok II.) a dále rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 20 328 Kč (výrok III.).
Podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel však své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., jak mu ukládá § 241a odst. 2 o. s. ř., nedostál. Sice tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže řádně nezdůvodnil svůj odlišný právní závěr a jestliže nesprávně posoudil charakter právního jednání mezi stranami, když postupoval čistě formalisticky a nerespektoval skutečnou vůli stran, nicméně na žádnou jeho judikaturu, s níž by bylo napadené rozhodnutí v rozporu, neodkazuje. Rovněž pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci ze strany odvolacího soudu, že v případě předmětného právního jednání mezi účastníky jde o přistoupení k závazku, ani jeho argumentace, jíž vymezuje dovolací důvod, nemůže založit přípustnost dovolání.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Směřovalo-li dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého výroku a třetího výroku, jimiž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného nahradit žalobci náklady za řízení před soudem prvního stupně ve výši 49 406 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 20 328 Kč, jde ve smyslu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 3. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu