32 Cdo 546/2013
Datum rozhodnutí: 05.05.2014
Dotčené předpisy: § 548 odst. 1 obch. zák.




32 Cdo 546/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně STAPE, spol. s r.o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 999/40, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 47118598, zastoupené JUDr. Annou Horákovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Žitná 1633/47, proti žalované E. P., zastoupené JUDr. Richardem Gürlichem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1597/19, o zaplacení 433 498 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 330/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2011, č. j. 12 Co 31/2011-241, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2011, č. j. 12 Co 31/2011-241, v části prvního výroku, v níž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. ledna 2010, č. j. 10 C 330/2008-188, tak, že bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 106 109 Kč s s 8% úrokem z prodlení z této částky od 9. dubna 2001 do zaplacení, a ve druhém výroku o nákladech řízení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 (v pořadí třetím ve věci) rozsudkem ze dne 15. ledna 2010, č. j. 10 C 330/2008-188, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení 433 498 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 327 389 Kč od 21. listopadu 2000 do zaplacení a s 8% úrokem z prodlení z částky 106 109 Kč od 9. dubna 2001 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. dubna 2008, č. j. 32 Odo 1477/2006-142, zrušil jeho (v pořadí druhý ve věci) rozsudek ze dne 8. dubna 2005, č. j. 10 C 202/2002-94, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 433 498 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení (a dále rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2006, č. j. 28 Co 482/2005-121, v potvrzujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 433 498 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) a věc mu v tomto rozsahu vrátil se závazným právním názorem k otázce nároku na zaplacení doplatku ceny díla k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně, jsa vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu, že mezi účastnicemi došlo k odchylné dohodě od dispozitivní právní úpravy obsažené v ustanoveních §§ 548 odst. 1 a 554 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ), kterou soudy obou stupňů při rozhodování o nároku na doplatek ceny díla nevzaly v potaz, přisvědčil na základě zjištěného skutkového stavu argumentaci žalované, že nebyly splněny podmínky, které si účastnice sjednaly pro splatnost doplatku ceny díla ve výši 863 498 Kč včetně daně z přidané hodnoty (dále též jen DPH ) v dodatku č. 2 ke smlouvě o dílo. Podle zjištění soudu byla sjednaná záloha ve výši 430 000 Kč ze strany žalované žalobkyni uhrazena, přičemž zbývající část ceny díla měla být zaplacena tak, že žalovaná bude provádět úhrady na základě soupisu zhotovitelem (žalobkyní) provedených prací, jež bude potvrzen odpovědnými zástupci obou smluvních stran, za dohodnuté časové období jeden měsíc, respektive čtrnáct dní, za skutečně provedenou práci, a doplatek smluvní ceny ve výši 10 % z částky 863 498 Kč měl být uhrazen do čtrnácti dnů po předání a převzetí díla bez vad a nedodělků a kompletně vyklizeného staveniště. Žalobkyně však podle názoru soudu nepředložila žádný důkaz o tom, že podmínky sjednané v dodatku č. 2 ke smlouvě splnila, když soupis provedených prací k faktuře ze dne 31. července 2000 neobsahuje podpis objednatele. Pokud zástupkyně žalované fakturu převzala, nelze z této skutečnosti dovodit, že provedené práce byly objednatelem odsouhlaseny. Ke konečné faktuře ze dne 26. září 2000 soud uvedl, že ani tato faktura a k ní připojený soupis provedených prací nejsou za objednatele potvrzeny, přičemž obě uvedené faktury nebyly vystaveny na žalovanou, nýbrž na její zástupkyni. Vzhledem k tomu, že podle ujednání v dodatku č. 2 měla být konečná faktura vystavena na částku 86 350 Kč, tj. na 10 % doplatku ceny sjednané dodatkem č. 2, lze podle soudu dovodit dohodu účastnic o tom, že odsouhlasení všech provedených prací bude provedeno před vystavením konečné faktury.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 433 498 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 327 389 Kč od 21. listopadu 2000 do zaplacení a s 8% úrokem z prodlení z částky 106 109 Kč od 9. dubna 2001 do zaplacení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však již s právními závěry, které soud prvního stupně z takto zjištěného stavu dovodil.
Odvolací soud soudu prvního stupně vytkl, že při posuzování odchylné úpravy splatnosti ceny díla sjednané v dodatku č. 2 ke smlouvě o dílo zcela pominul, že smluvní strany si sjednaly dvě odlišné podmínky pro zaplacení ceny díla. Zatímco v bodu 1. článku IV. byla splatnost ceny díla vázána na skutečně provedenou a oběma stranami odsouhlasenou práci na díle, v bodu 5. téhož článku byla sjednána splatnost tzv. zádržného. K těmto skutečnostem je třeba podle odvolacího soudu přihlížet při posuzování nároků žalobkyně na zaplacení částek 327 389 Kč vyúčtované fakturou č. 200049/00 ze dne 31. července 2000 a 125 381 Kč vyúčtované fakturou č. 200059/00 ze dne 26. září 2000. Opomenout přitom nelze ani ujednání smluvních stran v bodu 5. článku V., v němž žalovaná pověřila prováděním stavebního a autorského dozoru Ing. M. ze společnosti ATELIER RENO, kterého současně zmocnila mimo jiné k tomu, aby odsouhlasoval soupisy provedených prací a dodávek, které budou po odsouhlasení sloužit jako podklad k dílčím soupisům provedených prací, jednotlivým protokolům či konečné faktuře.
Zatímco soud prvního stupně konstatoval, že faktura ze dne 31. července 2000 vystavená na částku 327 389 Kč je opatřena nečitelným podpisem a dovětkem souhlasím a dále podpisem P. v kolonce převzal, odvolací soud zjistil, že v případě nečitelného podpisu jde o podpis Ing. M. Nedílnou součástí této faktury je soupis provedených prací za období od 28. června do 31. července 2000, který je podepsán jednatelem žalobkyně V. P. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně zjistil, že faktura byla vystavena na E. P., a nikoli na žalovanou jako objednatele díla. Dospěl-li však k závěru, že nebyly splněny podmínky pro zaplacení fakturované částky dle ujednání bodu 1. článku IV. dodatku č. 2 ke smlouvě, neboť podle podpisů na faktuře nedošlo k odsouhlasení fakturovaných prací osobami k tomu oprávněnými a faktura byla navíc vystavena na osobu odlišnou od objednatele díla, právně pochybil. Odvolací soud uvedl, že Ing. M. byl podle ujednání v článku V. bodu 5. dodatku č. 2 smlouvy žalovanou zmocněn za ni odsouhlasovat práce provedené žalobkyní. Vzhledem k tomu, že předmětná faktura je opatřena podpisem Ing. M. s dovětkem souhlasím a její součástí je seznam prací provedených žalobkyní ve sjednaném fakturačním období, který je opatřen podpisem osoby oprávněné jednat za žalobkyni ve věcech smlouvy, nelze než uzavřít, že vyjádření technického dozoru investora Ing. M. se vztahuje právě k tomuto soupisu a potvrzuje správnost v něm uvedených údajů, neboť jinak by připodepsání faktury technickým dozorem investora postrádalo jakýkoli smysl. Podpis E. P. na faktuře pak svědčí podle odvolacího soudu o tom, že se faktura dostala do dispozice žalované jako investora díla, neboť dle smlouvy byla E. P. žalovanou zmocněna ji ve věcech smlouvy zastupovat, což také činila. O tom, že práce vyúčtované fakturou ze dne 31. července 2000 byly žalovanou odsouhlaseny, svědčí podle odvolacího soudu i zápis ve stavebním deníku z kontrolního dne stavby konaného 5. září 2000, jehož se podle podpisů zúčastnili zástupce žalobkyně, Ing. M. a E. P. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že v uvedeném zápisu je také konstatováno, že investor uhradí fakturu č. 200049/00 na částku 327 389 Kč, přičemž tento závazek byl potvrzen ze strany investora podpisem E. P. Podle odvolacího soudu je tak zřejmé, že žalovaná si byla vědoma své povinnosti uvedenou fakturu zaplatit. Odvolací soud uzavřel, že nárok žalobkyně na zaplacení částky 327 389 Kč vyúčtované fakturou ze dne 31. července 2000 je důvodný, neboť došlo ke splnění podmínek splatnosti, které si účastnice sjednaly pro doplatek ceny díla v bodu 1. článku V. dodatku č. 2 ke smlouvě.
Odvolací soud se neztotožnil ani se závěrem soudu prvního stupně, že nedošlo ke splnění podmínek sjednaných účastnicemi pro splatnost částky vyúčtované fakturou ze dne 26. září 2000 v článku V. bodu 1. dodatku ke smlouvě. Soud prvního stupně sice vyšel podle odvolacího soudu ze správného zjištění, že uvedená faktura stejně jako k ní připojené soupisy provedených prací nejsou opatřeny podpisy osob oprávněných za smluvní strany jednat, nicméně zcela pominul zápisy ve stavebním deníku, zejména ze dne 5. září 2000 a skutečnosti, které z něho vyplývají. Ze zápisu z uvedeného data podle odvolacího soudu vyplývá, že tohoto dne se uskutečnilo tzv. předpřejímací řízení podle článku V. bodu 4. dodatku č. 2, podle něhož byl objednatel povinen se zúčastnit na výzvu zhotovitele před dokončením díla tohoto řízení a na něm písemně označit vady a nedodělky předmětu díla. Účelem uvedeného ujednání podle odvolacího soudu bylo, aby ze strany investora byly včas vytčeny všechny zjevné vady a nedodělky tak, aby je bylo možné ze strany dodavatele do sjednaného termínu předání díla odstranit, případně aby se smluvní strany mohly dohodnout na jejich jiném řešení a dílo mohlo být bez zbytečné prodlevy předáno investorovi. Podle zjištění odvolacího soudu však v uvedeném zápisu nebyly vytknuty žádné vady a žalovaná nepředložila a nenavrhla v řízení žádný důkaz o tom, že by vady a nedodělky písemně vytkla v době do 13. září 2000, jak bylo dohodnuto v zápisu, a ani kdykoli později. Podle znaleckého posudku, který si nechala žalovaná zpracovat, sice dílo mělo vady, nešlo však o vady, které by bránily užívání díla, a proto nemohly být důvodem pro to, aby žalovaná dílo nepřevzala. Podle odvolacího soudu žalovaná nejenže nedostála své povinnosti sjednané v bodu 4. článku V. dodatku č. 2, ale navíc tím, že vady nevytkla a nedala tak žalobkyni možnost k jejich případnému odstranění, nýbrž je nechala odstranit jinou osobou, zmařila tak dosažení účelu smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi. Odvolací soud, byť si vědom názoru vyjádřeného Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ve věci, dospěl k závěru, že za této situace nelze splatnost zbývající části sjednané ceny díla, která je v převážné většině tvořena zádržným, posuzovat dle smluvních ujednání v dodatku č. 2, nýbrž dle § 548 odst. 1 ve spojení s § 554 odst. 1 obch. zák. Uzavřel, že žalobkyně dílo řádně dokončila, a proto jí vznikl nárok na doplacení zbývající ceny díla.
Odvolací soud ještě zdůraznil, že i v případě posuzování nároku žalobkyně na doplacení sjednané ceny díla z faktury ze dne 26. září 2000 podle ujednání účastnic v dodatku č. 2 smlouvy o dílo by žalobkyně měla nárok na zaplacení zádržného ve výši 10 % sjednané ceny díla včetně DPH, tj. částky 86 349 Kč, neboť byly splněny podmínky sjednané v článku IV. bodu 5. dodatku. Dílo bylo dokončeno, přičemž žalovaná neprokázala, že v souladu s tímto dodatkem reklamovala vady a nedodělky, a dle zápisů ve stavebním deníku, jejichž správnost žalovaná nezpochybnila, bylo i staveniště vyklizeno.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ). Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a postižení řízení vadou při provádění dokazování.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu a že se opakovaně důsledně nezabýval naplněním podmínek, které byly sjednány pro nárok žalobkyně na zaplacení ceny díla. Dovolatelka, citujíc ujednání v článku IV. bodech 1. a 5. dodatku č. 2, poukazuje na to, že mezi účastnicemi byly zcela jasně vymezeny podmínky, za nichž dojde ze strany žalované k jednotlivým úhradám ceny díla. Jak správně dovodil soud prvního stupně, tyto sjednané podmínky však nebyly naplněny, neboť soupisy provedených prací nebyly potvrzeny smluvními stranami.
Dovolatelka rozporuje názor odvolacího soudu, podle něhož byl Ing. M. oprávněn odsouhlasovat za žalovanou soupis provedených prací. Takový závěr je podle jejího mínění v rozporu s ujednáním v článku V. bodu 5. dodatku č. 2, které odvolací soud zcela pominul a z jehož textace dovolatelka dovozuje, že Ing. M. mohl odsouhlasovat soupisy provedených prací pouze ve vztahu k její osobě. Pokud by toto odsouhlasení mělo mít účinky i ve vztahu k žalobkyni jako zhotovitelce, muselo by mu předcházet odsouhlasení dovolatelkou. Tak tomu však v případě faktury ze dne 31. července 2000 nebylo, a proto nedošlo k naplnění podmínek pro nárok na zaplacení vyúčtované částky.
Dovolatelka se rovněž neztotožňuje se závěry, které odvolací soud dovodil ze zápisu ze dne 5. září 2000 ve stavebním deníku. Poukazuje na funkci stavebního deníku jako stavební dokumentace pro stavební účely, přičemž tvrdí, že pro smluvní vztah účastnic je bez významu, jelikož jim nemůže stanovovat nová práva a povinnosti. A to tím spíše, že jak smlouva o dílo, tak dodatek č. 2 zcela jasně stanovují způsob, jak budou prováděny její změny, na což dovolatelka v průběhu řízení poukazovala. Mezi účastnicemi bylo v článku VIII. bodu 1. smlouvy sjednáno, že jakékoli dodatky a změny smlouvy budou prováděny formou číslovaných dodatků potvrzených oběma smluvními stranami, což bylo i v praxi realizováno. Z uvedeného dovozuje, že zápis ve stavebním deníku nelze považovat za změnu smlouvy a pro vznik nároku na zaplacení ceny díla je vyžadováno naplnění podmínek uvedených v dodatku č. 2, tj. soupis provedených prací potvrzený oběma smluvními stranami, a proto jakýkoli zápis ve stavebním deníku je v tomto směru bezpředmětný. Dovozuje-li proto odvolací soud povinnost zaplatit žalovanou částku ze stavebního deníku, věc nesprávně právně posoudil.
Dovolatelka se kriticky vyjadřuje i k závěru odvolacího soudu o nároku žalobkyně na doplacení ceny díla dle faktury ze dne 26. září 2000. Obdobně jako v případě faktury ze dne 31. července 2000 poukazuje na právní nezávaznost zápisů ve stavebním deníku a na dohodnutý způsob pro provádění změn smlouvy. Pokud jí proto byly v zápise ve stavebním deníku ze dne 5. září 2000 stanoveny povinnosti předat nejpozději do 11. září 2000 soupis vad a nedodělků a žalobkyni předat dílo dne 13. září 2000, aniž však byl současně dodržen smluvně stanovený postup pro změnu smlouvy o dílo, je třeba takové ujednání ve stavebním deníku považovat za neplatné a nesplnění uvedených povinností jí nelze přičítat k tíži. Dovolatelka nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu, že dne 5. září 2000 se uskutečnilo tzv. předpřejímací řízení, a proto byla povinna v zápisu označit vady a nedodělky. Podle jejího mínění o žádné předpřejímací řízení nešlo, přičemž opačný názor opírá o ujednání v článku V. bodu 4. dodatku č. 2, podle něhož mělo být takové řízení provedeno týden před skutečným dokončením díla.
Dovolatelka považuje za nepřijatelné, že se odvolací soud zcela očividně neřídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu, jestliže na zjištěný skutkový stav aplikoval právní úpravu obsaženou v obchodním zákoníku a zcela ignoroval odchylnou úpravu, kterou si účastnice sjednaly pro vznik práva na zaplacení ceny díla. Ačkoli bylo v článku IV. bodu 5. dodatku č. 2 výslovně dohodnuto, že za dokončené se považuje dílo bez vad a nedodělků, odvolací soud uzavřel, že žalobkyně dílo řádně dokončila a dovolatelkou prokázané vady nemohly být důvodem pro nepřevzetí díla. Dovolatelka zdůrazňuje, že postup zvolený odvolacím soudem by byl možný pouze za situace, že by příslušné smluvní ujednání bylo neplatné. K takovému závěru však odvolací soud nedošel.
Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud právně pochybil, dospěl-li k závěru o nároku žalobkyně na sjednané zádržné. Tvrdí, že ani ze sjednaných podmínek nebyla pro jeho výplatu dosud splněna. Dohodnuté předpřejímací řízení se neuskutečnilo, dílo nebylo dokončeno bez vad a nedodělků, přičemž nedošlo ani ke splnění ujednání, podle něhož měl být o předání a převzetí dokončeného díla pořízen zápis. Skutečnost, že dílo trpí vadami, bylo přitom v řízení prokázáno.
V další části dovolání dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že zatížil řízení vadou, neboť pochybil při provádění dokazování. Uvedl-li odvolací soud v odůvodnění rozsudku, že ve svém rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž dokazování jakkoli doplňoval, neodpovídá to podle dovolatelky skutečnosti. Odvolací soud totiž na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že v případě nečitelného podpisu na faktuře ze dne 31. července 2000 jde o podpis Ing. M. Tento svůj odlišný názor přitom založil na porovnání podpisů na jiných listinách nacházejících se ve spisu. Dovolatelka, ponechávajíc podle svého vyjádření stranou otázku, zda k takovému posouzení a zhodnocení shodnosti podpisů má vůbec soud dostatek odborných znalostí, se domnívá, že postup odvolacího soudu nelze hodnotit jinak než jako provedení dokazování, jehož předmětem byla skutečnost, zda nečitelný podpis na předmětné faktuře je podpisem Ing. M. či nikoli. Namítá, že uvedené dokazování nebylo prováděno při jednání, takže neměla možnost se ho zúčastnit a stejně tak se nemohla k provedeným důkazům vyjádřit, čímž došlo zejména k porušení § 122 odst. 1 a 2 a § 123 o. s. ř.
V závěru dovolání dovolatelka vysvětluje, že dodatek č. 2 byl uzavřen za účelem její ochrany, a to z toho důvodu, že před jeho uzavřením provádění díla zastavila, protože žalobkyně prováděla dílo nekvalitně. Jeho smyslem tedy bylo, aby žalobkyně dílo řádně dokončila za přesně stanovených podmínek s tím, že k úhradě doplatku kupní ceny mělo dojít až po úplném dokončení díla bez vad a nedodělků. Dovolatelka se domnívá, že žalobkyně nemá nárok na doplacení zbytku kupní ceny, neboť nesplnila dohodnuté smluvní ani zákonné podmínky pro jeho výplatu.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobkyně s rozsudkem odvolacího soudu ztotožňuje. Podle jejího mínění jsou tvrzení dovolatelky nedostatečná, neboť odvolací soud se vyrovnal s popsaným skutkovým stavem, který i správně právně posoudil. Proto navrhuje dovolání zamítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a je i částečně (v části týkající se úhrady částky 106 109 Kč vyúčtované fakturou č. 200059/00) důvodné.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu výhrad dovolatelky přezkoumat závěr odvolacího soudu, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení částek 327 389 Kč a 106 109 Kč vyúčtovaných fakturami č. 200049/00 a č. 200059/00.
Dovolací soud se nejprve zabýval dovolacími námitkami stran oprávnění Ing. M., které dovolatelka směřovala proti rozhodnutí odvolacího soudu o nároku žalobkyně na doplatek ceny díla ve výši 327 389 Kč vyúčtovaný fakturou č. 200049/00, které odvolací soud založil podle odůvodnění na závěru o splnění podmínek splatnosti, které si účastnice sjednaly pro vznik nároku na doplatek ceny díla v bodu 1. článku V. dodatku č. 2 ke smlouvě.
V článku V. bodu 5. dodatku č. 2 ke smlouvě o dílo bylo sjednáno, že za objednatele bude provádět stavební dozor a autorský dozor Ing. M. ze společnosti ATELIER RENO, Václavská 10, Praha 2, který má právo kontrolovat činnost zhotovitele na stavbě, provádět zápisy ve stavebním deníku a odsouhlasovat soupisy provedených prací a dodávek, které budou po odsouhlasení objednatelem sloužit jako podklad dílčím soupisům provedených prací, jednotlivým protokolům, či konečné faktuře.
Tvrdí-li dovolatelka, že její zástupce Ing. M. mohl odsouhlasovat soupisy provedených prací pouze ve vztahu k ní jako objednatelce, přičemž tento názor opírá o cit. ujednání článku V. bodu 5. dodatku č. 2 ke smlouvě o dílo, je tento výklad dovolatelky neudržitelný. Z cit. ujednání a ani z ostatního textu smlouvy ve znění dodatku č. 2 nelze ani náznakem dovodit, že by zástupce dovolatelky Ing. M. mohl odsouhlasovat soupisy provedených prací pouze ve vztahu k dovolatelce (objednatelce), resp. že by soupisy provedených prací měly obsahovat vedle souhlasu Ing. M. též souhlasy osoby objednatelky (dovolatelky). Jestliže v obecné rovině (srov. § 32 odst. 2 větu první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) platí, že úkony zástupce jsou přičítány zastoupenému, není žádného důvodu k tomu, aby tato zásada nedopadala i na případy úkonů zástupce objednatelky, které jsou přičitatelné objednatelce. V tomto smyslu je proto třeba vykládat i předmětné smluvní ujednání, tedy že za souhlas objednatelky se soupisem provedených prací je třeba považovat i souhlas projevený jejím zástupcem. Dovodil-li proto odvolací soud, že Ing. M. byl za objednatelku oprávněn podepisovat soupisy provedených prací, je tento jeho závěr správný a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl v této otázce naplněn.
V souvislosti s výtkou dovolatelky odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, jestliže k otázce nečitelného podpisu na faktuře ze dne 31. července 2000 prováděl dokazování mimo jednání, kterého se tak neměla možnost zúčastnit a které vyústilo ve skutkový závěr, že jde o podpis Ing. M., je třeba uvést, že dovolatelka žádnou námitku proti skutkovému závěru soudu o tom, že předmětný soupis provedených prací podepsal Ing. M., neuplatnila. Poukazuje-li proto dovolatelka na nesprávný postup odvolacího soudu (že neprovedl dokazování na jednání), který ústil v uvedené skutkové zjištění, pak, i kdyby soud procesně pochybil, neměla by tato jeho vada, která by byla podřaditelná pod dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
S ohledem na nedůvodnost uplatněných dovolacích důvodů dle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. ve vytčených otázkách Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu směřujícím proti měnícímu výroku ve věci samé v rozsahu částky 327 389 Kč s příslušenstvím zamítl.
Jako důvodnou však posoudil dovolací soud námitku dovolatelky, kterou v rámci ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vytýkala odvolacímu soudu, že se při rozhodování ústícím v závěr o nároku žalobkyně na zaplacení 106 109 Kč s příslušenstvím neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu, jestliže zcela pominul smluvní ujednání obsahující podmínky vzniku nároku na zaplacení části ceny díla a tuto část nároku posuzoval jen podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku (konkrétně dle § 548 odst. 1 ve spojení s § 554 odst. 1 obch. zák.). Smluvní ujednání, v němž se strany přípustným způsobem odchýlí od dispozitivní úpravy právní normy, nemůže soud pominout s odůvodněním, že jedna ze stran porušila svou povinnost (v této věci podle odvolacího soudu povinnost vytknout vady díla). Takový důvod, který by soudu bránil v aplikaci smluvního ujednání, právní předpisy neznají a nevyplývá ani z obsahu předmětné smlouvy. Jestliže proto odvolací soud zcela odhlédl od smluvního ujednání řešícího odchylně od zákonné úpravy nárok na doplatek ceny díla, právně pochybil a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl v této otázce naplněn.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v části prvního výroku, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé tak, že bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 106 109 Kč s příslušenstvím (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení) zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 5. května 2014

JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu