32 Cdo 5459/2016
Datum rozhodnutí: 11.04.2017
Dotčené předpisy: § 15 odst. 3 předpisu č. 92/1991Sb. ve znění do 31.12.2005



32 Cdo 5459/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně CDV-1, Ltd. , se sídlem 133 Fleet Street, Peterborough Court, Londýn EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, reg. č. 4434554, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, proti žalované České republice Ministerstvu financí , se sídlem v Praze Malé Straně, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení částky 4 187 551 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 180/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2015, č. j. 68 Co 276/2015-406, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se v souzené věci po žalované domáhala zaplacení částky 4 187 551 Kč s úrokem ke dni 31. 12. 1996 ve výši 430 082,78 Kč a dále ve výši 13 % ročně od 1. 1. 1997 do zaplacení a s úrokem z prodlení ke dni 31. 12. 1996 ve výši 55 807,39 Kč a dále ve výši 14 % ročně od 1. 1. 1997 do zaplacení, a to z titulu ručení právního předchůdce žalované, Fondu národního majetku (dále jen FNM ), za závazky privatizovaného státního podniku TON, továrny na ohýbaný nábytek, Bystřice pod Hostýnem (dále jen státní podnik ), podle § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2005 (dále jen zákon č. 92/1991 Sb. ), jakož i z titulu ručitelského prohlášení FNM, jež má být obsaženo v notářském zápisu sepsaném notářkou JUDr. Jarmilou Humpolcovou dne 9. 11. 1995 pod sp. zn. N 338/95, NZ 302/95.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil v této věci v pořadí třetí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 5. 2015, č. j. 28 C 180/2009-326, v zamítavém výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že jejich výše činí 1 200 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (první výrok), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (druhý výrok).
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání především v řešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Má jít o otázku, zda lze (v daném případě) dovodit (údajnou) absenci pasivní věcné legitimace na straně žalované a potažmo aktivní věcnou legitimaci žalobkyně, když státní podnik a FRETON s. r. o. (dále jen Freton ) podaly společný návrh na provedení delimitace úvěru na trvale se obracející zásoby ( TOZ ), Konsolidační banka Praha, s. p. ú., (dále jen Konsolidační banka ) v dobré víře ve správnost shora uvedeného návrhu delimitaci úvěru na TOZ provedla, Freton písemně uznala zůstatek úvěru na TOZ, FRETON-F s. r. o. písemně uznala zůstatek úvěru na TOZ, žalovaná, resp. FNM jako její právní předchůdce, v odporu ze dne 23. 2. 1999 v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 Cm 706/1998 uvedl, že závazek z úvěru na TOZ přešel v rámci privatizace na nabyvatele privatizovaného majetku, a žalovaná jako (hmotně) právní nástupce Konsolidační banky ve vyjádření k privatizaci potvrdila žalobní tvrzení o přechodu závazku z úvěru na TOZ (resp. části tohoto závazku dle provedené delimitace) spolu s privatizovanou částí státního podniku a nesprávnost údajů Ekonomické analýzy ohledně závazku z úvěru na TOZ .
Takováto otázka není otázkou hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť nejde o právní otázku, která mohla být v dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již vyřešena, leč nebyla, a kterou by tedy Nejvyšší soud mohl a měl vyřešit v souzené věci. Dovolatelka takto položenou otázkou nečiní nic jiného, než že se domáhá přezkumu výsledků právního posouzení věci odvolacího soudu, které pokládá za nesprávné. Tím ovšem vymezuje dovolací důvod, nikoliv zvolený předpoklad přípustnosti dovolání.
Dovolací soud, pravda, není vázán formálním vymezením předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nicméně otázka hmotného práva, na jejímž řešení závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu a která nebyla dosud judikatorně vyřešená, se neotevírá ani v ostatním obsahu dovolací argumentace.
Nelze však přehlédnout prohlášení dovolatelky, že se neztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v rozsudku ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2459/2012.
Jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, uveřejněný pod číslem 57/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 57/2016 ), v němž velký senát při plnění svého poslání sjednocovat rozhodovací praxi soudů formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je závazky vzniklými před 13. 8. 1993, na něž míří § 15 odst. 3 věty druhé zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., třeba rozumět ručitelské závazky FNM vzniklé před uvedeným datem a větu Za závazky vzniklé po uvedeném dni Fond neručí je třeba chápat jako zdůraznění toho, že po tomto datu, k němuž bylo ustanovení o ručení FNM ze zákona vypuštěno, již ručení FNM nevzniká. Velký senát dovodil, že novela zákona č. 92/1991 Sb., provedená zákonem č. 224/1994 Sb., nezaložila znovu ručení FNM za závazky, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, nýbrž toliko vázala na další podmínky splatnost těch pohledávek věřitelů vůči Fondu z titulu ručení, které vznikly před 13. 8. 1993, avšak nestaly se splatnými před 6. 12. 1994.
Z těchto závěrů Nejvyšší soud vyšel např. v rozsudcích ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3409/2012, či ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1462/2014 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ), a navázal na ně rozsudkem ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 22/2013, v němž dovodil, že důsledkem vypuštění speciálního ustanovení o ručení FNM ze zákona č. 92/1991 Sb. novelou provedenou s účinností ke dni 13. 8. 1993 zákonem č. 210/1993 Sb. byl právní stav, v němž FNM za ty závazky, které přešly v rámci privatizace na nabyvatele privatizovaného majetku po dni 13. 8. 1993, neručil vůbec, tedy ani podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014. Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 878/2016, neboť jeho závěry shledal ústavně konformními.
Tříčlenný senát Nejvyššího soudu ke změně dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu oprávněn není; k tomu je podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, povolán právě jen velký senát (srov. k tomu např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, uveřejněný pod číslem 96/2010 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Rozhodnutími velkého senátu jsou tříčlenné senáty Nejvyššího soudu vázány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3411/2008, nebo stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. Plsn 1/2011, uveřejněné pod číslem 1/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a bez opětovné aktivace velkého senátu se od nich nemohou odchýlit, aniž by se dopustily porušení práva účastníků na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 738/09, ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 255/11, a ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3177/11). K předložení věci velkému senátu ve smyslu § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích k opakovanému uvážení a případné revizi přijatého řešení dané otázky tříčlenný senát č. 32 neshledává žádného důvodu.
V poměrech souzené věci pak mají závěry R 57/2016 právě ten význam, že i kdyby na společnost FRETON-F, s. r. o., přešla v rámci privatizace část závazku z úvěru na TOZ, ručení FNM za tento závazek by za žádných okolností vzniknout nemohlo, neboť za ty závazky, které přešly v rámci privatizace na nabyvatele privatizovaného majetku po dni 13. 8. 1993, již FNM neručil a v souzené věci došlo k privatizaci, a v rámci ní i k případnému přechodu uvedeného závazku na nabyvatele privatizovaného majetku, převodem obchodního podílu ve společnosti FRETON-F, s. r. o., z FNM na společnost Infinity Investment Company a. s., dne 24. 10. 1996.
Argument dovolatelky, podle něhož bylo ručení FNM založeno též prohlášením ručitele obsaženým v zakladatelské listině o založení společnosti FRETON-F, s. r. o., pořízené ve formě notářského zápisu dne 9. 11. 1995, je zcela zjevně neopodstatněný. V řízení nevyšly najevo žádné okolnosti nasvědčující tomu, že FNM u vědomí, že jeho ručení nevzniká ze zákona, projevil úmysl jít nad zákon (mimo něj) a založit ručení svým právním úkonem, nehledě na to, že právním úkonem, jímž lze zajistit pohledávku ručením, je podle § 303 obch. zák. jednostranný právní úkon ručitele adresovaný věřiteli (písemné prohlášení věřiteli, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek), přičemž není pochyb o tom, že zakladatelská listina směřující k založení obchodní společnosti právním úkonem adresovaným věřiteli zakladatele není.
Za takové situace pak nemůže založit přípustnost dovolání ani dovolatelkou předložená otázka procesního práva, zda zprávu o právně významných skutečnostech, kterou si soud vyžádal od Ministerstva financí České republiky jako právního nástupce Konsolidační banky, je v řízení, jehož účastníkem je Česká republika - Ministerstvo financí jako právní nástupce FNM, třeba posoudit jako důkaz či ji vzít na zřetel jen jako vyjádření účastníka řízení. I kdyby totiž odvolací soud tuto zprávu hodnotil jako důkaz a učinil z ní ta skutková zjištění, která z ní dovozuje dovolatelka, nemohlo by to nic změnit na tom, že ručení FNM z důvodů shora vyložených nevzniklo. Na řešení této otázky procesního práva tudíž napadené rozhodnutí ve skutečnosti nezávisí (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Z týchž důvodů pak rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí ani na řešení dovolatelkou naznačené otázky ochrany dobré víry, vztahující se k delimitaci závazku z úvěru na TOZ, tedy k tomu, zda přešla část tohoto závazku v rámci privatizace na nabyvatele majetku státu.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy též ve výrocích o nákladech řízení, ve vztahu k nim však na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a jeho důvodu rezignovala. Tento nedostatek obligatorní náležitosti dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), již uplynula (§ 57 odst. 2 věta první a druhá o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení v příslušném rozsahu, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v této části posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 11. 4. 2017

JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu