32 Cdo 5370/2016
Datum rozhodnutí: 07.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



32 Cdo 5370/2016


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Komerční banky, a.s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, proti žalovanému V. H. , zastoupenému Mgr. Hubertem Müllerem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Pražská 3546/46, o zaplacení 158 900,71 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 14 C 981/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2015, č. j. 28 Co 319/2014-193, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalovaný podal dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Krajský soud v Brně změnil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. 10. 2013, č. j. 14 C 981/2012-157, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 9. 4. 2014, č. j. 14 C 981/2012-163, ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně lhůty k plnění tak, že žalovaný je povinen splnit povinnosti uložené mu tímto výrokem rozsudku soudu prvního stupně do 4 měsíců od právní moci usnesení (výrok I.), a dále rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků (výrok II.). Patrně nedopatřením dovolatel v záhlaví dovolání uvedl, že jde o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci 2 VSOL 1194/2015-B-14 ze dne 8. prosince 2015 , neboť v textu samotného dovolání již jako napadené rozhodnutí označuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 12. 2015, č. j. 28 Co 319/2014-193.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ).
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání (jež podle obsahu směřuje proti napadenému usnesení odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé) není přípustné, neboť dovolatel v dovolání neoznačil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení odvolací soud napadené rozhodnutí založil a taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání (k tomu srov. například právní závěr v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Pokud se totiž dovolatel omezil ve svém dovolání pouze na výtku, že soudy obou stupňů nedostály své povinnosti usilovat o smír mezi účastníky podle § 99 o. s. ř., je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé, že takovou otázku procesního práva odvolací soud neřešil a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. I kdyby bylo možné kvalifikovat uvedenou výhradu dovolatele jako vadu řízení, mohl by k ní v případě její oprávněnosti dovolací soud přihlédnout jen tehdy, pokud by bylo dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. 3. 2017

JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu