32 Cdo 529/2011
Datum rozhodnutí: 19.04.2011
Dotčené předpisy: § 301 obch. zák.



32 Cdo 529/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně STAOPRA a.s., "v likvidaci" , se sídlem v Praze 9, Ocelářská 35/1354, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 45147850, zastoupené JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, proti žalované BESS GROUP s.r.o., se sídlem v Praze 7, Troja, Nad Kazankou 41/71, PSČ 171 00, identifikační číslo osoby 45144745, zastoupené JUDr. Danou Šmídovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Hálkova 1, o 467 090,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 39 Cm 119/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2010, č. j. 1 Cmo 141/2010-66, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25 548 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně JUDr. Dany Šmídové.

Odůvodnění:

Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala žalobou po žalované (do 20. prosince 2005 zapsané v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze oddíl C, vložka 7809, pod obchodní firmou BESS GROUP Občanské a průmyslové stavby, s.r.o. a od téhož data pod novou obchodní firmou BESS GROUP s.r.o.) zaplacení smluvní pokuty dle smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky, a to za pozdní úhradu částek 33 961,30 Kč a 62 346 Kč, jejichž přiznání se úspěšně domohla v jiných dvou pravomocně ukončených soudních řízeních.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. ledna 2003, č. j. 39 Cm 119/2002-27, ve znění usnesení ze dne 14. března 2005, č. j. 39 Cm 119/2002-39, uložil žalované zaplatit žalobkyni 467 090,40 Kč se 14% úroky z prodlení od 7. února 2002 do zaplacení (bod I. výroku), zamítl žalobu v rozsahu částky 235 943,40 Kč s 14% úroky z prodlení od 7. února 2002 do zaplacení (bod II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Soud prvního stupně dospěl na základě výsledků provedeného dokazování k závěru, že žalobkyně vyúčtovala žalované požadovanou smluvní pokutu v souladu s uzavřenou smlouvou o dílo ze dne 17. listopadu 1992 za prodlení se zaplacením ceny poskytnutého plnění ve výši 33 961,30 Kč a 62 346 Kč. Přestože žalobkyni nárok na požadovanou smluvní pokutu vznikl, shledal žalobu důvodnou jen z části (v rozsahu 467 090,40 Kč s příslušenstvím) a ve zbývající částce 235 943,40 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, jelikož žalovaná se v tomto rozsahu úspěšně dovolala námitky promlčení. Podmínky pro uplatnění moderačního práva podle § 301 obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) soud prvního stupně neshledal. Smluvní pokuta sice byla podle jeho názoru sjednána jako denní sankce několikanásobně převyšující běžný úrok z prodlení, žalovaná však na takový závazek dobrovolně přistoupila a v době uzavírání smlouvy proti výši smluvní pokuty nic evidentně nenamítala. Akcentoval, že celková částka požadovaná žalobkyní z titulu smluvní pokuty dosáhla značené výše nikoli pro nepřiměřenou výši denní sankce, nýbrž pro nepřiměřeně dlouhé prodlení žalované se zaplacením poměrně nízkých částek. Vycházeje z prevenčního charakteru smluvní pokuty dále uvedl, že v případě její zanedbatelné výše by dlužník nijak nebyl motivován k řádnému plnění závazku. V posuzované věci však nepřimělo žalovanou k řádnému plnění podle smlouvy o dílo ani to, že v ní byla dohodnuta smluvní pokuta v poměrně vysoké výši. Plnění ze strany žalované se žalobkyně dočkala až za několik let; soud prvního stupně proto nepovažoval za spravedlivé, aby přistoupil ke snížení smluvní pokuty využitím moderačního práva soudu podle § 301 obch. zák.
K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 233 545,20 Kč se 14% úrokem z prodlení p. a. z této částky od 7. února 2002 do zaplacení (výrok I.), změnil ho ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu co do další částky 233 545,20 Kč s příslušenstvím (výrok II.), potvrdil ho v bodu III. výroku (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok V.). V bodu II. výroku zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, neboť v tomto rozsahu nebyl odvoláními dotčen (výrok IV.).
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že předmětem odvolacího přezkumu bylo jen posouzení vhodnosti moderace smluvní pokuty, jíž se žalovaná domáhala v odvolacím řízení argumentací o nevyváženosti ujednání o smluvních pokutách, jestliže byly sjednány jen ve prospěch jednoho účastníka, malou hodnotou přisouzených částek (navíc přiznaných rozsudky pro zmeškání, vydanými v době stěhování žalované s důsledkem, že se obsílky nedostaly do její dispozice včas) a zejména nepřiměřeností výše sjednané pokuty k hodnotě a významu zajišťované povinnosti.
Odvolací soud zdůraznil, že nárokovaná smluvní pokuta je dána jednak délkou prodlení žalované s úhradou závazku a dále výší sjednané denní sazby smluvní pokuty. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že nárůst smluvní pokuty, který byl zapříčiněn dlouhou dobou prodlení žalované s úhradou závazku, důvodem pro moderaci pokuty není. Neztotožnil se však již s názorem soudu prvního stupně, že pokutu nelze považovat za nepřiměřenou, jestliže s ní žalovaná ve smlouvě souhlasila. Odvolací soud vysvětlil, že v takovém případě by ustanovení § 301 obch. zák. ztratilo svůj význam, který spočívá právě v možnosti soudu přistoupit k moderaci nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty, s jejíž výší při jejím sjednání zavázaný souhlasil. Pokud by žalovaná s výší pokuty při uzavírání smlouvy nesouhlasila, nedošlo by k platnému sjednání pokuty a nebylo by co moderovat.
Přestože nejsou stanoveny v obecné rovině žádné hranice, kdy lze považovat smluvní pokutu za nepřiměřeně vysokou a každý případ je tak nutné posuzovat individuálně, neměl by podle odvolacího soudu v situaci, kdy nejsou zjištěny zvláštní okolnosti či důsledky porušení povinnosti, sankcionovaného smluvní pokutou, roční úhrn všech sankcí dosahovat hodnoty zajišťovaného závazku. Odvolací soud, vycházeje z této úvahy, propočítal, že sjednaná pokuta ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení vychází 182,5 % ročně, při připočtení 14% úroku z prodlení z této pokuty a 17% úroků z prodlení z částek, za jejichž opožděnou platbu je smluvní pokuta nárokována, činí celkový úhrn sankcí požadovaných žalobkyní 218 %. Takovou celkovou výši sankcí však odvolací soud nepovažuje za podloženou ani hodnotou, ani významem zajišťované povinnosti, přičemž žalobkyně žádnou škodu ani netvrdila. Proto rozhodl podle § 301 obch. zák. o moderaci smluvní pokuty na zhruba 50 % a rozsudek soudu prvního stupně v tomto smyslu změnil.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho zamítavého výroku ve věci samé napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Podle dovolatelky odvolací soud právně pochybil, moderoval-li smluvní pokutu podle § 301 obch. zák., neboť podle jejího názoru sjednaná smluvní pokuta není nepřiměřeně vysoká. Tvrdí, že smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně je zcela standardní a obvyklá, která se běžně používá v obchodněprávních vztazích, přičemž v posuzované věci by nemělo být přičítáno ku prospěchu žalované ani její více než šestileté prodlení se zaplacením dluhu, v důsledku kterého celková smluvní pokuta překročila původně dlužné částky. Podle dovolatelky by mělo být při rozhodování o smluvní pokutě vzato v úvahu i to, že žalobkyně se domohla zaplacení dlužných částek ze strany žalované až na základě výkonu rozhodnutí.
Dovolatelka považuje rozhodnutí odvolacího soudu za neodůvodněný zásah do zásady smluvní volnosti jako jedné ze základních zásad obchodněprávních vztahů. Odvolacímu soudu dále vytýká, že přistoupil k moderaci smluvní pokuty, aniž blíže objasnil, proč považuje smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně za nepřiměřeně vysokou a smluvní pokutu v poloviční výši za přijatelnou. S výší smluvní pokuty se podle dovolatelky správně vypořádal soud prvního stupně, který i přesvědčivě zdůvodnil, proč neaplikoval ustanovení § 301 obch. zák.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná s rozhodnutím odvolacího soudu zcela ztotožnila. Na rozdíl od dovolatelky zastává názor, že odvolací soud za použití § 301 obch. zák. správně snížil požadovanou smluvní pokutu na polovinu, když vycházel z hodnoty a významu zajišťované povinnosti, přihlédl k celkovému úhrnu sankcí ve výši 218 % a vypořádal se i s neexistencí škody na straně žalobkyně. Proto navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, znamená podrobit dovolacímu přezkumu otázku správnosti použití moderačního oprávnění odvolacím soudem podle § 301 obch. zák. na sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení.
Podle ustanovení § 301 obch. zák. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody vzniklé později je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty podle § 373 a násl.
I když lze souhlasit s odvolacím soudem, že předpoklady moderačního oprávnění soudu musí být posuzovány individuálně na základě konkrétních okolností každého případu, není institut moderačního oprávnění soudu projevem jeho libovůle. Z formulace citovaného ustanovení § 301 obch. zák. majícího kogentní charakter vyplývá, že pro aplikaci moderačního oprávnění musí být splněny tři podmínky: nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, omezení možnosti snížit smluvní pokutu až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, a nutnost při snížení smluvní pokuty přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Tyto předpoklady moderačního oprávnění soudu Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil ve svých rozhodnutích (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, dále též například jeho rozsudky ze dne 15. října 2008, sp. zn. 32 Cdo 1826/2008, a ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 32 Cdo 3171/2008).
Přezkum správnosti použití moderačního oprávnění soudu tak spočívá v předmětné věci v posouzení, zda odvolací soud výše popsané zákonné předpoklady pro snížení výše smluvní pokuty respektoval. V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout žádné právní pochybení. Odvolací soud založil své rozhodnutí o moderaci smluvní pokuty na posouzení nepřiměřenosti výše smluvní pokuty, přičemž uvedl, které okolnosti a jaké úvahy ho k takovému závěru vedly. V souladu se shora uvedenou rozhodovací praxí rovněž odůvodnil míru snížení smluvní pokuty poukazem na hodnotu a význam zajišťované povinnosti s tím, že škodu vzniklou porušením smluvní povinnosti žalobkyně ani netvrdila.
Lze proto uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl v posuzované věci naplněn.
Za situace, kdy dovolatelka netvrdila, že by řízení trpělo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 (tzv. zmatečnostmi), ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dovolací soud žádné takové vady, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), z obsahu spisu neshledal, dovolání žalobkyně bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) pro nedůvodnost zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná, a proto je povinna nahradit žalované náklady jejího právního zastoupení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátkou v částce 20 990 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 4 258 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 19. dubna 2011

JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu