32 Cdo 5255/2016
Datum rozhodnutí: 09.03.2017
Dotčené předpisy: § 142 odst. 2 o. s. ř., § 142 odst. 3 o. s. ř.



32 Cdo 5255/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. A. Š. , zastoupeného Mgr. Vlastimilem Tauberem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 207/34, proti žalované PRAŽÁK s.r.o. , se sídlem v Miloticích, Školní 77, PSČ 696 05, identifikační číslo osoby 26963531, zastoupené Mgr. Martinem Frankem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 138/27, o zaplacení 195 528 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 95/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2016, č. j. 28 Co 19/2015-440, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 497 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Martina Franka.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu, v němž Krajský soud v Brně rozhodl o jeho povinnosti nahradit žalované náklady za řízení před soudem prvního stupně ve výši 79 544,70 Kč (výrok III.) a dále mu uložil nahradit České republice náklady za řízení před soudem prvního stupně ve výši 22 180,50 Kč (výrok IV.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen o. s. ř. ).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném rozsahu by v obecné rovině přicházela v úvahu podle § 237 o. s. ř.
Podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek judikoval, že peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř., ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do merita ) takového vztahu nebo takové věci týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje).
Směřovalo-li proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve čtvrtém výroku, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce nahradit České republice náklady za řízení před soudem prvního stupně ve výši 22 180,50 Kč, jde v tomto rozsahu ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné.
Dovolání žalobce však není přípustné ani ve zbývající části, v níž směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho třetího výroku ukládajícího žalobci nahradit žalované náklady za řízení před soudem prvního stupně ve výši 79 544,70 Kč.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle mínění dovolatele je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel, poukazuje na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, odvolacímu soudu vytýká, že právně pochybil, jestliže v situaci, kdy rozhodování o výši plnění záviselo na znaleckém posudku, nerozhodl o nákladech řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a nepřiznal mu tak plnou náhradu nákladů řízení, a že rovněž dostatečně neodůvodnil, proč neaplikoval § 150 o. s. ř.
Dovolatel uvádí ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1969/2013, ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2170/2014, ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1280/2014, a ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2013/2015, a rozsudek ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014, jež jsou stejně jako ostatní uváděná rozhodnutí veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), z níž vyplývá, že § 142 odst. 3 o. s. ř. může být aplikován při rozhodování o nákladech řízení v případě, kdy je účastník částečně neúspěšný proto, že oproti znalci jinak odhadl výši plnění, nikoliv však v případě, kdy důvodem jeho částečného neúspěchu je skutečnost, že v žalobě jinak stanovil základ nároku. Odkaz dovolatele na tento právní závěr dovolacího soudu není přiléhavý, neboť o takovou situaci v projednávaném případě nešlo.
Z obsahu spisu se podává, že žalobce se podanou žalobou domáhal v řízení po žalované vrácení ceny díla (ponížené o poskytnutou slevu), kterou zaplatil za okna zhotovená žalovanou, a to z titulu jeho odstoupení od předmětné smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky. Žalobce tak žalobou žádal vrácení celé částky ceny díla (ponížené o poskytnutou slevu), aniž by však zohlednil zhodnocení nemovitosti, ke kterému došlo v důsledku dodání oken, která byla zabudována do nemovitosti a jejichž vrácení tak nebylo možné. Neponížil tedy žalobní nárok o částku odpovídající případnému obohacení, na jehož zaplacení vznesla žalovaná nárok v rámci své procesní obrany. Ze znění žalobního petitu vyplývá, že je formulován jako jednostranná povinnost žalované na vrácení ceny díla; není jím tedy jakkoli vyjádřeno zajištění vzájemné vázanosti plnění. V takové situaci soudy obou stupňů vycházely ve svých závěrech správně z judikatury Nejvyššího soudu (konkrétně z rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněného pod číslem 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle které pouze v případě, že jde o vrácení vzájemných peněžních plnění z neplatné smlouvy, je třeba po vzájemném zúčtování těchto plnění uložit plnění rozdílu jednomu z účastníků. Jestliže pak je jedno z těchto plnění nepeněžité (jak tomu bylo v souzené věci), je třeba formulací výroku zajistit vzájemnou vázanost plnění. Pouze v případě, že by obě plnění byla peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení.
Žalobce by se tak mohl dovolávat aplikace § 142 odst. 3 o. s. ř. (který je výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci uplatňované při rozhodování o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o. s. ř., resp. výjimkou ze zásady částečného úspěchu ve věci, na které je založen § 142 odst. 2 o. s. ř.), podle jehož znění i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu , při rozhodování o nákladech řízení pouze tehdy, kdy by formuloval žalobní petit v souladu s hmotněprávní úpravou.
Tak tomu však v souzené věci nebylo, neboť žalobce v žalobě (ani v dalším průběhu řízení) nijak (odhadem ani žádným jiným způsobem, například opisem) neuvažoval se svou povinností vypořádat vůči žalované plnění, které v důsledku odstoupení od smlouvy o dílo (zhodnocením nemovitosti, ke kterému zabudováním oken došlo) získal, jestliže se domáhal v řízení vrácení celé částky (ponížené jen o poskytnutou slevu), kterou žalované na cenu díla zaplatil. Žalobce se tak nemůže dovolávat toho, že výše bezdůvodného obohacení byla závislá na znaleckém posudku, když takovou výši plnění, která by byla závislá na znaleckém posudku, žalobou neuplatnil.
Rozhodl-li tedy odvolací soud o nákladech řízení mezi účastníky podle poměrného úspěchu ve věci podle § 142 odst. 2 o. s. ř., a nikoli podle § 142 odst. 3 o. s. ř., od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na niž dovolatel poukazuje (resp. i od dalších rozhodnutí srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 1975, sp. zn. 5 Cz 11/1975, uveřejněné pod číslem 15/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3453/2013, ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2699/2013, ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3306/2015, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1443/2015; z odborné literatury pak srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Ob č anský soudní ř ád I. Komentá ř . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 977), se neodchýlil, a dovolatel nemůže uspět ani s argumentací uváděnými právními závěry Ústavního soudu. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku k § 142 odst. 3 o. s. ř. správně poznamenal, že se v daném případě nejednalo o situaci, kdy by měl žalobce neúspěch z nepatrné části, rozhodnutí nezáleželo na úvaze soudu a pokud jde o znalecký posudek, ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně uvedenými v odůvodnění jeho rozsudku. V něm soud prvního stupně uvedl, že žalobci muselo být od počátku zřejmé, že nemůže být zcela úspěšný ve věci, když svůj nárok nepodmínil vrácením částky odpovídající zhodnocení domu, a nadto soud prvního stupně podle odůvodnění rozsudku na ustálenou judikaturu vztahující se k této otázce v rámci pokusu o smírné vyřešení sporu poukazoval. Výše tohoto zhodnocení pak sice byla vyčíslena znaleckým posudkem, nicméně od počátku zde nárok existoval a žalobci muselo být od počátku zřejmé, že nárok, tak jak jej v žalobě uplatnil a ani v průběhu řízení nijak neomezil, nemůže být zcela po právu. Lze tedy uzavřít, že o případ předvídaný v § 142 odst. 3 o. s. ř. nejde, a proto ho soud prvního stupně, jak žádal žalobce, neaplikoval.
Dovolací soud nesdílí ani názor dovolatele, pokud vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže se v situaci, kdy nerozhodl o nákladech řízení podle § 142 odst. 3 o. s. ř., dostatečně argumentačně nevypořádal s jeho námitkami o naplnění podmínek pro aplikaci § 150 o. s. ř.
Odvolací soud poukázal v odůvodnění napadeného rozsudku na výjimečnou povahu § 150 o. s. ř., tyto výjimečné podmínky, pro něž by žalobci nebylo uloženo platit náklady státu a dále náklady řízení v převažující míře úspěšné žalované, neshledal, a rovněž tak v této souvislosti zdůraznil, že v případě částečného úspěchu ve věci je § 142 odst. 2 o. s. ř. základním ustanovením, podle něhož se rozhoduje.
Jestliže odvolací soud důvody pro aplikaci § 150 o. s. ř. neshledal a tento svůj závěr, byť stručně (ale zcela jasně) vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí (srov. § 157 odst. 2 o. s. ř.), nelze z toho ještě dovozovat, jak činí dovolatel, porušení jeho práva na spravedlivý proces a odchýlení se odvolacího soudu od obsáhlé judikatury dovolacího soudu, existující k možnosti moderace náhrady nákladů řízení soudem podle § 150 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, a ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, či rozsudek ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl pro nepřípustnost (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 9. března 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s předseda senátu