32 Cdo 5170/2008
Datum rozhodnutí: 05.05.2010
Dotčené předpisy: § 451 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.







32

Cdo 5170/2008



ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobce
B. Ž
., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v Brně - Žabovřeskách, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, proti žalované
A. P
., zastoupené JUDr. Josefem Šlampou, advokátem se sídlem v Kyjově, Komenského 617, PSČ 697 01, o zaplacení částky 96.056,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 1541/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2008, č. j. 4 Cmo 479/2007-276, takto:


I. Dovolání proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2008, č. j. 4 Cmo 479/2007-276,
se odmítá.

II. Dovolání proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2008, č. j. 4 Cmo 479/2007-276,
se zamítá.

III. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Žalobou doručenou soudu dne 23. října 1992, ve znění jejích pozdějších úprav, se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 262.096,- Kč. Podle skutkových tvrzení žaloby si u něj žalovaná objednala dne 20. ledna 1992 zhotovení díla, a to rekonstrukci mateřské školky v S. na sklofoukárnu . Účastníci netrvali na písemné formě ani na způsobu určení ceny díla a smlouva byla uzavřena ústně. Část ceny díla ve výši 332.934,- Kč žalovaná uhradila, nezaplatila však v pořadí třetí fakturu, znějící na částku 262.096,- Kč, jíž byla vyúčtována její zbývající část. Pro případ, že by soud nedospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o dílo, navrhoval, aby věc byla posouzena podle předpisů upravujících bezdůvodné obohacení.

Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o ceně, smlouva je však přesto platná, a žalobci tak náleží obecná cena díla [§ 546 odst. 1, druhá věta obchodního zákoníku (dále rovněž jen obch. zák. )]. Neakceptoval procesní obranu žalované, která namítala mj., že byla dohodnuta cena díla ve výši 356.600,- Kč, a rozsudkem ze dne 9. února 1996, č. j. 18 Cm 1541/92-57, uložil žalované zaplatit žalobci částku 235.887,- Kč, představující obvyklou cenu, a nahradit mu náklady řízení. V části, v níž se žalobce domáhal vyššího plnění, žalobu zamítl.

K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozhodnutí soudu prvního stupně usnesením ze dne 21. ledna 1997, č. j. 4 Cmo 931/96-68, ve vyhovujícím výroku zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že uzavření platné smlouvy o dílo dosud nebylo prokázáno. Smlouva o dílo by mohla být shledána platnou, prokáže-li žalovaná své tvrzení, že cena díla byla sjednána pevnou částkou, nebo odstraní-li žalobce rozpor mezi svými tvrzeními, a prokáže-li některé z nich, tedy že účastníci na dohodě o ceně díla netrvali (a smlouvu uzavřeli bez tohoto určení), nebo že se dohodli, že cena díla bude ve výši obvyklé ceny. Jen bylo-li by některé z uvedených tvrzení žalobcem prokázáno, bylo by možno věc posoudit podle ustanovení § 546 odst. 1 druhé věty obch. zák. V tom případě však bude mít žalobce důkazní povinnost rovněž ohledně výše svého nároku. Dospěje-li soud k závěru, že k uzavření platné smlouvy o dílo nedošlo, bude nutno posuzovat nároky žalobce z hlediska ustanovení o bezdůvodném obohacení s přihlédnutím k vlastnickým vztahům k nemovitosti, jíž se rekonstrukce týkala.

V dalším průběhu řízení došlo ke zpětvzetí žaloby nejprve v částce 30.350,- Kč a později v částce 109.480,64 Kč a v této části bylo řízení zastaveno.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. září 2007, č. j. 18 Cm 1541/92-246, žalobu o zaplacení částky 96.056,36 Kč, jež zůstala předmětem řízení, zamítl (výrok I.), a dalšími dvěma výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a náhradě nákladů řízení státu. Vázán právním názorem odvolacího soudu dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že došlo k dohodě o ceně, popřípadě že účastníci projevili vůli smlouvu o dílo uzavřít i bez tohoto určení, a smlouva o dílo tak nebyla platně uzavřena . K bezdůvodnému obohacení žalované však nemohlo dojít, protože rekonstrukce byla prováděna v nemovitosti ve vlastnictví obce Sobůlky a ke zvýšení stavu majetku žalované tak nedošlo. S ohledem na závěry znaleckého posudku, který stanovil obecnou cenu díla částkou 314.038,- Kč, konstatoval rovněž, že žalovaná, jež zaplatila žalobci na zálohách celkem 332.934,- Kč a další částku 51.356,- Kč za zboží, zakoupené žalobcem jejím jménem, případnou cenu díla přeplatila.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem označeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž si žalovaná dne 20. ledna 1992 objednala u žalobce provedení stavebních prací (rekonstrukci mateřské školky v Sobůlkách, jejíž část získala do pronájmu od obce Sobůlky dne 26. ledna 1992). Žalobci byla předána projektová dokumentace obsahující orientační určení ceny díla ve výši 356.600,- Kč. Žalobce dílo zhotovil a žalovaná mu za to zaplatila celkem 384.290,- Kč. Za správné označil i právní posouzení soudem prvního stupně, vyplývající z provedeného dokazování, že k uzavření smlouvy o dílo nedošlo. Musí být totiž dohodnuta buď výše ceny díla, nebo způsob jejího určení, popřípadě může být smlouva uzavřena bez tohoto určení. Tvrzení žalobce však v sobě neobsahují žádnou z uvedených variant, ať již tvrdil, že o ceně nebylo jednáno , nebo že mělo být fakturováno podle skutečně provedených prací , protože prvé z nich nelze vyložit tak, že účastníci se dohodli, že smlouvu uzavřou bez určení ceny díla, a z druhého z nich není možno dovodit dohodu o způsobu oceňování prací na díle. Žalobce tedy nemohl být v řízení úspěšný, požadoval-li zaplacení ceny díla, ať již by bylo prokázáno kterékoliv z jeho tvrzení, nebo tvrzení žalované, že byla sjednána pevná cena a tu žalobci uhradila. Správný je rovněž závěr soudu prvního stupně, že rekonstruoval-li žalobce budovu ve vlastnictví obce Sobůlky a činil-li tak bez právního důvodu, vzniklo bezdůvodné obohacení pouze uvedené obci.

Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, zaměřeným proti oběma výrokovým částem , jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále rovněž jen o. s. ř. ) a důvodnost (podle obsahu) o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Napadené rozhodnutí má podle něj zásadní právní význam pro ústavně právní deficit v podobě tzv. opomenutých důkazů , protože odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se nevypořádal se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo . Jeho rozhodnutí je proto zatíženo libovůlí a je nepřezkoumatelné (kromě toho, že porušuje princip rovného postavení účastníků před soudem a právo účastníka na spravedlivý proces). S poukazem na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 10. října 2007, sp. zn. I. ÚS 383/05 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002 dovolatel vytýká napadenému rozhodnutí rozpor s hmotným právem i ustálenou judikaturou, protože odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 451 a 457 občanského zákoníku (dále rovněž jen obč. zák. ), dospěl-li k závěru, že nelze žádat vrácení bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o dílo po žalované, ale po majiteli nemovitosti jako plnění bez právního důvodu. Již soud prvního stupně podle dovolatele nesprávně zaměnil plnění bez právního důvodu s plněním z neplatného právního úkonu (správně z neplatné smlouvy) a tato vada právního posouzení nebyla napravena ani odvolacím soudem. Otázka pasivní legitimace v řízení je totiž primárně vymezena právním vztahem mezi účastníky (byť neplatným).

Dovolatel navrhuje, aby napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné, směřuje-li proti výroku o nákladech řízení napadeného rozhodnutí. V části, v níž směřuje proti jeho prvnímu výroku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku, proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho rozhodnutí zrušil, přípustné je [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], ani v tomto rozsahu však není důvodné.

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání je vymezena v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř., z nichž je zřejmé, že dovolání není přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (toto rozhodnutí v taxativním výčtu uvedeném ve zmíněných ustanoveních není obsaženo), jak uzavřel Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003. Dovolací soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl [§ 218 písm. c) a § 243b odst. 5 věta první o. s. ř.] v části, v níž byl napaden druhý výrok rozsudku odvolacího soudu.

Dovolací soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v němž je dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), tedy správnost právního závěru odvolacího soudu, že bezdůvodné obohacení vzniklo nikoliv žalované jako objednatelce díla, provedeného žalobcem v nemovitostech v majetku obce Sobůlky, ale uvedené obci, nedošlo-li k uzavření smlouvy o dílo.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Obchodní zákoník neobsahuje komplexní úpravu bezdůvodného obohacení, proto i v oblasti obchodně závazkových vztahů (§ 1 odst. 1 cit. zák.) je nutno při jejich řešení použít předpisy občanského práva (§ 1 odst. 2 cit. zák.).

Občanský zákoník upravuje bezdůvodné obohacení v § 451 a následujících ustanoveních. V ustanovení § 451 odst. 1 stanoví, že ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat, ve druhém odstavci téhož ustanovení a v § 454 definuje, co se za takové plnění považuje. Bezdůvodné obohacení z neplatné nebo zrušené smlouvy se řídí ustanovením § 457. Jde přitom buď o situaci, kdy se na úkor jiné osoby zvýšil majetek obohaceného, nebo se jeho majetek nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov. např. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/1986). Závazek z bezdůvodného obohacení přitom vzniká pouze neexistuje-li mezi účastníky jiný právní vztah upravený normou sledující stejný cíl (k tomu srov. Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, str. 804).

Ustanovení § 451 až § 456 obč. zák. tedy řeší situaci, kdy jeden subjekt získá bezdůvodné obohacení na úkor jiného subjektu (a je přitom lhostejné, zda obohacený a ten, na jehož úkor bylo obohacení získáno, byli spolu v právním vztahu), zatímco ustanovení § 457 obč. zák. se vztahuje pouze na poměry účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy. Tím je vymezen rovněž okruh účastníků soudního řízení o vydání bezdůvodného obohacení, jimiž v případech obsažených v ustanovení § 452 odst. 2 a § 454 obč. zák. je ten, kdo se obohatil a ten, na jehož úkor bylo obohacení získáno, zatímco v případě upraveném ustanovením § 457 obč. zák. to mohou být jen účastníci původního právního vztahu, popř. jejich právní nástupci, bez ohledu na to, na čí straně, nebo na čí úkor k bezdůvodnému obohacení došlo (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004).

Soud prvního stupně, který se nejprve zabýval smlouvou o dílo, dospěl k závěru, že smlouva o dílo nebyla mezi účastníky platně uzavřena , tedy že nevznikla. Poté posuzoval žalobcovy nároky z hlediska bezdůvodného obohacení a uzavřel, že žalovaná se na žalobcův úkor bezdůvodně neobohatila. Jeho právní posouzení věci odvolací soud převzal jako správné.

Jak již bylo shora vyloženo, je třeba rozlišovat mezi plněním bez právního důvodu, kdy povinnost bezdůvodné obohacení vydat má ten, kdo je získal, a plněním z neplatné, popř. zrušené smlouvy, které lze vymáhat pouze po tom, kdo byl jejím účastníkem.

Žalobce argumentuje, že v této věci je nutno aplikovat ustanovení § 457 obč. zák. Jeho názor je však mylný. Jestliže se totiž účastníci nedohodli o výši ceny díla, způsobu jejího určení, ani z jejich jednání nevyplynula vůle smlouvu o dílo uzavřít bez tohoto určení (a nic z toho v řízení prokázáno nebylo), smlouva nevznikla. Ostatně ani dovolání správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při svém právním posouzení, v tomto směru nenapadá. Z toho pak je však nutno dovodit, že plnění žalobce je plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), a nikoliv plněním z neplatné smlouvy (§ 457 obč. zák.), jak se dovolatel domnívá, protože pouze existující smlouva může být zrušena, popřípadě shledána neplatnou. Z tohoto úsudku vyplývající závěr odvolacího soudu, že rekonstruoval-li žalobce nemovitost ve vlastnictví obce a činil-li tak bez právního důvodu, vzniklo případné bezdůvodné obohacení obci, je správný.

Vzhledem k přípustnosti dovolání zkoumal dovolací soud, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), však neshledal, byť dovolatel tvrdí, že odvolací soud jimi řízení zatížil. Namítaný deficit ústavnosti spočívající v libovůli soudu při provádění a hodnocení důkazů nebyl zjištěn. V průběhu řízení bylo provedeno velmi obsáhlé dokazování včetně znaleckého posudku k určení obecné ceny díla a závěru o dovoláním tvrzené diskriminaci žalobce nic nenasvědčuje. Lze dodat, že při závěru o nedostatku pasivní legitimace žalované v řízení, je-li právním důvodem žaloby bezdůvodné obohacení, bylo další dokazování ohledně jeho výše nadbytečné.

Protože se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, a nebyla zjištěna ani existence jiných vad, jež mohly vést k nesprávnému rozhodnutí, dovolací soud poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalované v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 5. května 2010


JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu