32 Cdo 513/2010
Datum rozhodnutí: 17.01.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 497 obch. zák.




32 Cdo 513/2010


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CETELEM ČR, a. s., se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 5/3208, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25 08 56 89, zastoupené Mgr. Michaelou Fuchsovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, proti žalovaným 1) J. Š. a 2) M. Š. , zastoupené JUDr. Jiřím Gottweisem, advokátem se sídlem v Brně, Kapucínské nám. 5, o zaplacení částky 159.973,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 22 C 15/2007, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2009, č. j. 29 Co 205/2009-143, ve znění usnesení ze dne 7. června 2010, č. j. 29 Co 205/2009-175, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a druhá žalovaná nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha - západ rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 11. února 2009, č. j. 22 C 15/2007-121, ve znění usnesení ze dne 9. března 2009, č. j. 22 C 15/2007-125, uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 159.973,- Kč s 0,08% úrokem z prodlení denně od 1. prosince 2006 do zaplacení a náhradu nákladů řízení s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného.
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání druhé žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke druhé žalované a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a z opatrnosti i na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení věci nerespektoval závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 24/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen R 24/2008 ). Odvolací soud - i soud prvního stupně - rozhodl v rozporu s hmotným právem, dovodil-li, že dlužníkem, resp. spoludlužníkem ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 10. prosince 2003 (dále jen smlouva o úvěru ) je automaticky i druhý z manželů, a to pouze z titulu společného jmění manželů.
Dovolatelka namítá, že soudy nižších stupňů rozhodly na základě nesprávných skutkových zjištění a učinily právní závěry, které jsou v rozporu se skutkovým stavem věci i s hmotným právem. Za nesprávný považuje závěr, že povinnost obou žalovaných vznikla ze smlouvy o úvěru a žalovaní jsou povinni vrátit poskytnuté finanční prostředky podle ustanovení § 503 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), vzhledem k tomu, že žalobkyně od smlouvy o úvěru odstoupila. Nejde tak o nárok ze smlouvy, ale o nárok na vrácení plnění z titulu odstoupení od smlouvy podle ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. Podotýká, že na adrese sdělené prvním žalovaným žalobkyni, na kterou bylo žalobkyní zasláno odstoupení od smlouvy, se dovolatelka nikdy nezdržovala, odstoupení jí nebylo doručeno, a nemohly vůči ní proto nastat účinky odstoupení od smlouvy.
Dovolatelka poukazuje na zmatečnost ve skutkových a právních závěrech odvolacího soudu, uvádí-li dva právní důvody jejího závazku, a to společný závazek manželů ve smyslu ustanovení § 145 odst. 3 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. ) a současně její smluvní závazek ze smlouvy o úvěru, jejíž účastnicí měla být jako spoludlužnice. Zdůrazňuje, že nešlo o společný závazek manželů podle § 145 odst. 3 obč. zák. z toho důvodu, že šlo o úkon nepřiměřený jejich majetkovým poměrům.
Dovolatelka dále uvádí, že žalobkyně se domáhá zaplacení žalované částky z titulu smlouvy o úvěru uzavřené s prvním žalovaným jako dlužníkem a s ní jako spoludlužnicí. Tato smlouva však nebyla ve smyslu ustanovení § 44 obč. zák. uzavřena, neboť smlouva akceptovaná žalobkyní nikdy nebyla podle § 43c obč. zák. prvnímu žalovanému ani jí doručena. Smlouva s připojeným podpisem osoby jednající za žalobkyni byla dovolatelce předložena až v průběhu soudního řízení. Podle článku III odst. 1 všeobecných podmínek spotřebitelského úvěru muselo být účastníku smlouvy doručeno alespoň písemné potvrzení o uzavření smlouvy. To jí doručeno nebylo, z čehož dovozuje, že nebyla účastníkem smlouvy o úvěru a není v řízení pasivně věcně legitimována. Tvrdí, že první žalovaný byl v době uzavření smlouvy o úvěru významně zadlužen, smlouva je proto ve vztahu k prvnímu žalovanému neplatná podle § 39 obč. zák., když jde o úkon odporující zákonu či o úkon v rozporu s dobrými mravy.
Dovolatelka rovněž namítá, že smlouva o úvěru byla za žalobkyni podepsána osobou, která nebyla oprávněna uzavírat smlouvy o úvěru. Soudy se nezabývaly věrohodností předloženého popisu pracovní pozice této osoby. Pokud by tak učinily, došly by k závěru, že byl oprávněn jen k vymáhání nesplacených a již existujících závazků a že popis práce je nesrozumitelný a nelogický. K uzavření smlouvy o úvěru i z toho důvodu nemohlo dojít a vztah mezi žalobkyní a žalovanými je vztahem z bezdůvodného obohacení, přičemž k vrácení bezdůvodného obohacení již uplynula dvouletá promlčecí doba podle občanského zákoníku. Soudy navíc důsledně nevycházely ze skutečnosti, že jde o spotřebitelskou smlouvu, jejíž ustanovení je třeba vykládat ve prospěch spotřebitele. V té souvislosti poukazuje na to, že žalobkyně klamavým způsobem označovala text, který byl podepsán dovolatelkou, jako prohlášení partnera a později toto prohlášení vydávala za projev vůle uzavřít smlouvu o úvěru. Ujednání o odlišné místní příslušnosti soudu je úkonem poškozujícím spotřebitele, a proto jde o ujednání neplatné a ve věci bylo rozhodnuto místně nepříslušným soudem.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. července 2009.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení § 237 o. s. ř., podle jehož prvního odstavce je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil a c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání není oproti mínění dovolatelky přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 9. července 2007, č. j. 22 C 15/2007-40, který byl zrušen odvolacím soudem usnesením ze dne 20. února 2008, č. j. 29 Co 5/2008-78, rozhodl shodně jako v pozdějším rozsudku, a to tak, že žalované zavázal k úhradě žalované částky.
Důvod založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.
Na zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce nelze usuzovat z hlediska námitky, že odvolací soud nerespektoval závěry vyjádřené v R 24/2008. V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud dovodil, že splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z manželů. V projednávané věci však byla skutková zjištění - rozhodná pro posouzení, zda jde o závazek jednoho či obou manželů - odlišná v tom, že smlouvu o úvěru podepsali a závazek k vrácení úvěru sjednali oba manželé, tedy první žalovaný i dovolatelka. Smlouva o úvěru byla uzavřena oběma manželi, jde o jejich společný závazek, k jehož úhradě jsou manželé povinni společně a nerozdílně. Závěr odvolacího soudu je se závěry vyslovenými v R 24/2008 v souladu. Zabýval-li se odvolací soud nadbytečně i posouzením závazku dovolatelky z pohledu ustanovení § 143 odst. 1 a § 145 odst. 3 obč. zák., Nejvyšší soud správnost tohoto závěru nepřezkoumával, neboť založil-li odvolací soud závěr o důvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí (srov. závěry vyjádřené v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že smlouva o úvěru byla uzavřena, když za žalobkyni byla podepsána k tomu pověřeným pracovníkem a oznámení o uzavření smlouvy bylo zasláno na adresu sdělenou prvním žalovaným, a že žalobkyně od smlouvy odstoupila, dovolatelka staví na kritice skutkových zjištění, která odvolací soud učinil z provedených důkazů. Tím však ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci, nýbrž míří na dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže, neboť z tohoto důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o. s. ř.).
Dovolatelka se mýlí, dovozuje-li, že odstoupila-li žalobkyně od smlouvy o úvěru, nejde o nárok ze smlouvy, ale o nárok na vrácení plnění z titulu odstoupení od smlouvy podle ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. Při odstoupení od smlouvy o úvěru je třeba nárok na vrácení poskytnutého plnění posoudit podle ustanovení § 506 obch. zák., které je ustanovením speciálním k ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. března 1995, sp. zn. 5 Cmo 304/94, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 5, ročník 1996). Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že dovolatelka se mýlí i v názoru, že promlčecí doba na vrácení plnění z bezdůvodného obohacení získaného přijetím plněním z neplatné smlouvy o úvěru se řídí občanským zákoníkem a je dvouletá. V rozsudku uveřejněném pod číslem 16/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud dovodil, že vztah z bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění z neplatné smlouvy o úvěru je obchodním závazkovým vztahem a právo na vydání tohoto bezdůvodného obohacení se promlčuje ve čtyřleté promlčecí době podle ustanovení § 397 obch. zák.
K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani námitka, že smlouva o úvěru je neplatná podle ustanovení § 39 obč. zák., uzavřela-li ji žalobkyně s prvním žalovaným v době, kdy byl zadlužen. Odvolací soud se s touto námitkou vypořádal a uzavřel, že neprověřila-li si dostatečně žalobkyně solventnost budoucího dlužníka, nemá tato skutečnost za následek neplatnost smlouvy, ale jen to, že závazek nebude dlužníky řádně a včas věřiteli vrácen. Tento závěr Nejvyšší soud neshledává rozporným s hmotným právem (ustanovením § 39 obč. zák.), když pouze ze skutečnosti, že jeden ze solidárně zavázaných dlužníků má další finanční závazky, nelze dovozovat neplatnost smlouvy o úvěru pro obcházení zákona či pro rozpor s dobrými mravy.
Namítá-li dovolatelka, že žalobkyně klamavým způsobem označila část textu ve smlouvě o úvěru a že ujednání o odlišné místní příslušnosti soudu je úkonem poškozujícím ji jako spotřebitele, přehlíží, že podle ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Jelikož dovolání není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání druhé žalované bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 17. ledna 2012

JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu