32 Cdo 5116/2007
Datum rozhodnutí: 23.10.2008
Dotčené předpisy: § 306 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb., § 74 odst. 1 předpisu č. 218/2000Sb.




32 Cdo 5116/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce MVDr. D. N., nar., bytem, zastoupeného JUDr. Ing. I. R., advokátem se sídlem v , proti žalované Č. r., zastoupené M. f. ČR se sídlem, za niž vystupuje Ú. p. z. s. v. v. m., se sídlem v , o zaplacení částky 3.858.177,76 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 12/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. června 2007 č. j. 17 Co 281/2005-128, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 30. června 2005 č. j. 18 C 12/2001-114, zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci částku 3.858.177,76 Kč Kč s 7,5 % úrokem z prodlení od 16. 12. 2001 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně zjistil, že ke dni 1. 1. 1992 založil Okresní úřad v T. příspěvkovou organizaci Lékárenská služba T., jejíž hlavní činností bylo zabezpečení zásobování zdravotnických zařízení v okrese T. léky a lékárenským materiálem. Pro nezaplacení cen dodaných léků a zdravotnického materiálu byla Lékárenská služba Teplice odsouzena platebním rozkazem 8 C 351/97-20 k zaplacení částky 3.595.774,76 Kč a nákladů řízení ve výši 262.403,- Kč společnosti P. C., a. s., která tyto dvě pohledávky postoupila dne 28. 6. 2000 smlouvou žalobci. Společnost P. C., a. s. postoupení pohledávek oznámila Lékárenské službě T. dopisem ze dne 31. 7. 2000. Lékárenská služba T. uvedené částky nezaplatila ani původnímu ani současnému věřiteli (žalobci), protože je dlouhodobě v platební neschopnosti. Pro tento závěr svědčí i obsah usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 12. 1997 č. j. 10 K 24/96-47, kterým byl zamítnut návrh na prohlášení konkurzu na majetek Lékárenské služby T. pro nedostatek majetku. Soud prvního stupně posoudil zjištěný skutkový stav podle z. č. 218/2000 Sb., podle něhož (§ 74) stát ručí za závazky příspěvkových organizací, které jim vznikly v souvislosti s hlavní činností. Uvedený zákon nabyl účinnosti 1. 1. 2001. Podle názoru soudu prvního stupně je při absenci výslovných přechodných ustanovení nutno aplikovat ust. § 74 z. č. 218/2000 Sb. i na právní vztahy vzniklé před účinností uvedeného zákona. Lékárenské službě T. vznikl dluh uplatňovaný žalobcem v souvislosti s její hlavní činností popsané ve zřizovací listině. Proto i ze zákona vznikl ručitelský závazek České republice za splnění dluhu jmenované příspěvkové organizace. Podle ust. § 306 odst. 1 obch. zák. je věřitel oprávněn domáhat se splnění závazku vůči ručiteli jen v případě, že dlužník nesplnil svůj splatný závazek v přiměřené době poté, co k tomu byl věřitelem písemně vyzván. Tohoto vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní. V projednávané věci nebylo vyzvání ze strany žalobce vůči s dlužníkovi nutné, protože z provedených důkazů je zcela zřejmé, že Lékárenská služba T. byla a je v platební neschopnosti. Žalovaná byla k zaplacení vyzvána dne 14. 12. 2001, kdy jí byla doručena žaloba. Protože žalovaná v následujících dnech dlužnou částku nezaplatila, uložil jí soud prvního stupně tuto povinnost jako ručitelce ze zákona svým rozsudkem. Závazek z ručení do současné doby žádným způsobem nepřešel ze státu na jinou osobu, tedy ani na Ú. kraj, jak tvrdila žalovaná, protože podle § 1 z. č. 290/2002 Sb. se kraje sice staly vlastníky věcí příspěvkových organizací státu, ale nepřešel na ně závazek z ručení státu podle § 74 z. č. 218/2000 Sb. ani jiné závazky, za které dál odpovídá daná příspěvková organizace (§ 2 odst. 2 z. č. 290/2002 Sb.).

Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalovaná odvoláním, jemuž odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 19. června 2007 č.j. 17 Co 281/2005-128 vyhověl v plném rozsahu a rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl k závěru, že se v době vzniku peněžitých závazků příspěvkové organizace Lékárenská služba T., o jejichž úhradu se v dané věci jedná, řídila rozpočtová pravidla České republiky zákonem č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice, ve znění pozdějších předpisů. Podle ust. § 32 odst. 4 tohoto zákona Česká republika odpovídá za závazky rozpočtových a příspěvkových organizací pouze v případě, že je to zvláštními právními předpisy stanoveno, nebo tehdy, když se k tomu zaváže. O převzetí takové záruky rozhoduje vláda na návrh ministra financí. Podle názoru odvolacího soudu v rozhodné době žádný zvláštní předpis nezakládal zákonné ručení státu za závazky příspěvkových organizací vzniklé z jejich činností a žalovaná sama nepřevzala záruku, že splní věřiteli závazky příspěvkové organizace Lékárenská služba T., nesplní-li je tato příspěvková organizace. Protože je pravá zpětná retroaktivita nepřípustná, ustanovení § 74 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nelze vztahovat na závazky příspěvkových organizací vzniklé v souvislosti s provozováním jejich hlavní činnosti před 1. lednem 2001. Ručení žalované za závazky příspěvkové organizace Lékárenská služba T. ze zákona č. 576/1990 Sb. nevzniklo a žalovaná sama se nezavázala k uspokojení finančních závazků uvedené příspěvkové organizace vůči věřiteli. Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaná není v postavení ručitele a nelze na ní požadovat plnění namísto dlužníka.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a spatřuje jeho důvodnost v nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Domnívá se, že se dovolací soud mýlil, pokud jde o výklad následujících problémů:

1) důvodem zakotvení ust. § 74 do zákona č. 218/2000 Sb. byla obava krajů, že jejich rozpočty budou neúměrně zatíženy povinností úhrady finančních závazků i za příspěvkové organizace dříve zřízené státem. Kdyby zákonodárce nechtěl připustit retroaktivní působení ust. § 74, formulovat by je Za závazky příspěvkových organizací, které jim vzniknou v souvislosti s provozováním jejich hlavní činnosti, ručí stát.

2) Parlament ČR chtěl v rámci koncepce § 74 umožnit všem věřitelům státem zřízených subjektů, a to s ohledem na jejich častou insolvenci, posílení jejich ekonomické pozice.

3) Parlament ČR chtěl v rámci koncepce § 74 poskytnout krajům i věřitelům dříve státem zřízených příspěvkových organizací generální záruku za závazky státem zřízených subjektů. Česká republika nemohla přijmout žádnou konkrétní státní záruku za závazky Lékárenské služby T. podle právních předpisů účinných před 1. 1. 2001, protože odpovědnost vůči České republice z titulu jejího ručitelského závazku byla uplatněna až po datu 1. 1. 2001.

4) Odpovědnost za závazky je třeba posuzovat nikoli podle právních předpisů účinných v době vzniku závazků, ale podle právních předpisů účinných v době, kdy žalobce u soudu uplatnil návrh na vydání soudního rozhodnutí o tom, že tato závazky existují, v jaké výši a kdo je povinen je uhradit.

5) Napadené rozhodnutí je nespravedlivé, protože stát nechal příspěvkovou organizaci Lékárenská služba T. existovat pouze formálně a bez majetku, který by sloužil k úhradě jejích závazků.

Na základě výše uvedených argumentů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

K dovolání žalobce podala vyjádření žalovaná. Ztotožnila se v něm s rozsudkem odvolacího soudu a upozornila na to, že žalobce ve svých tvrzeních nedefinoval dostatečně dovolací důvod. Dále uvádí žalovaná, že z žádného ustanovení zákona č. 218/2000 Sb. není zřejmá vůle zákonodárce k jakékoli retroaktivitě. Nedoloženo je podle názoru žalované i tvrzení dovolatele, že parlament chtěl koncepcí § 74 z. č. 218/2000 Sb. poskytnout věřitelům generální záruku za závazky státem zřízeným příspěvkových organizací. Žalovaná dále upozorňuje na to, že žalobce převzal závazek Lékárenské služby Teplice dne 28. 6. 2000, kdy byla její finanční situace již řadu let známa, a učinil tak chybné podnikatelské rozhodnutí, které se ve sporu snaží zhojit. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR dovolání nevyhověl.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") jako soud dovolací (§ l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písmo a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Pokud jde o důvodnost dovolání, naplňují dovolací tvrzení dovolatele po obsahové stránce dovolací důvod nesprávného právního posouzení, i když to není takto v dovolání výslovně formulováno. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy a v učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoli.

Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, která byla správně určena, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podstatou sporu je otázka, zda stát převzal ručení za závazky příspěvkových organizací, které jím byly zřízeny podle zákona č. 576/1990 Sb., na základě ust. § 74 zákona č. 218/2000 Sb., který nabyl účinnosti od 1. 1. 2001.

Východisko pro řešení této otázky je nutno hledat, jak ostatně činí i odvolací soud, především v principech retroaktivity. Odvolací soud správně dovodil nepřípustnost tzv. pravé retroaktivity, kdy by se podle nového právního předpisu posuzoval vznik právního stavu a nároky z něho, ačkoli tento nový právní předpis ještě neexistoval a účastníci vztahu se jím nemohli řídit. Obvyklým řešením časového trvání právních vztahů je oproti tomu tzv. nepravá retroaktivita, při níž intertemporální ustanovení nového právního předpisu vycházejí ze zásady, že právní vztahy vzniklé před účinností nového zákona se ode dne jeho účinnosti spravují pravidly nového předpisu, ale otázky, které tomuto dni předcházely, se řídí předpisem původním. Tato obecná zásada však v konkrétním případě bývá vždy rozvedena a podrobněji vyjádřena ve zmíněných přechodných ustanoveních a nemusí být realizována, pokud jsou k tomu zvláštní důvody (viz např. ust. § 763 obch. zák.).

V posuzovaném případě se hospodaření státních příspěvkových organizací řídilo na základě ust. § 761 obch. zák. až do účinnosti zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích hospodářským zákoníkem a prováděcí vyhláškou k němu (vyhl. č. 119/1988 Sb. o hospodaření s národním majetkem). Vztah těchto organizací ke státnímu rozpočtu a financování jejich činnosti rozpočtovými prostředky bylo regulováno zákonem č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky) a prováděcí vyhláškou k němu (vyhl. č. 205/1991 Sb. o hospodaření s rozpočtovými prostředky státního rozpočtu České republiky a o finančním hospodaření rozpočtových a příspěvkových organizací). Z úpravy v ust. § 64 a násl. hospodářského zákoníku vyplývalo, že k jednotlivým věcem, pohledávkám a majetkovým právům státu měly státní organizace právo hospodaření. Stát, který byl vlastníkem hmotného národního majetku, zde nevykonával svá vlastnická oprávnění přímo, ale prostřednictvím právnických osob jím zřízených, kterým bylo toto právo svěřeno. Státní organizace zde vystupovaly svým jménem a závazky, které jejich činností při realizaci vlastnického práva státu vznikaly, nebyly závazky státu, nýbrž té státní organizace, která na základě práva hospodaření vlastnické právo státu realizovala. Pokud by měl být z takového závazku zavázán stát, musel by to stanovit zvláštní právní předpis. Takovým zvláštním právním předpisem byl právě zákon č. 576/1990 Sb., který ve své části deváté upravoval rozpočtové a příspěvkové organizace, jejich zřizování, změny a rušení a též jejich finanční hospodaření. V rámci této úpravy stanovil § 32 odst. 4, že Česká republika odpovídá za závazky rozpočtových a příspěvkových organizací pouze v případě, že je to zvláštními předpisy stanoveno, nebo tehdy, když se k tomu zaváže. O převzetí takové záruky rozhoduje vláda na návrh ministra financí.

V řízení před soudem prvního ani druhého stupně nebylo zjištěno, že by byly naplněny požadavky ust. § 32 odst. 4 zákona č. 576/1990 Sb. V době účinnosti tohoto zákona nepochybně stát za závazky příspěvkové organizace Lékárenská služba T. neručil.

Po přijetí soustavy zákonů znamenajících reformu realizace vlastnických práv státu tvoří soustavu právních předpisů regulujících způsoby a podmínky hospodaření s majetkem České republiky zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích jako obecná úprava, která se příspěvkových organizací dotýká pouze ve své části páté (ustanovení přechodná, zrušovací a závěrečná), kde ust. § 54 určuje, že státní příspěvkové organizace zřízené, popřípadě řízené podle dosavadních předpisů ústředními orgány, okresními úřady a školskými úřady, které ve vztahu k majetku dosud vykonávaly právo hospodaření, popřípadě právo společného hospodaření podle dosavadních předpisů, jsou právnickými osobami a hospodaří s majetkem (§ 8). Při tom se řídí zvláštními právními předpisy a těmi ustanoveními tohoto zákona, která se vztahují na organizační složky příslušné hospodařit s majetkem podle § 9, nejde-li o úkony vyhrazené pouze ministerstvům. Dosavadní pohledávky a jiná majetková práva organizací se pro účely tohoto zákona považují za majetek (§ 8). Zvláštním právním předpisem je v tomto případě zákon č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla). Tento zákon stanoví ve svém § 74, že za závazky příspěvkových organizací vzniklé v souvislosti s provozováním hlavní činnosti ručí stát. Současně obsahuje i přechodné ustanovení, podle něhož se na prostředky státního rozpočtu poskytnuté před účinností tohoto zákona a na státní záruky poskytnuté před účinností tohoto zákona vztahují dosavadní právní předpisy. Jak je zřejmé z citované textace obou ustanovení, nelze z nich jednoznačně dovodit, zda se ust. § 74 zákona č. 218/2000 Sb. má aplikovat i na dluhy příspěvkových státních organizací vzniklé před účinností zákona č. 218/2000 Sb. Výslovné přechodové ustanovení o této otázce zákon nemá.

Z tohoto důvodu je nutno zkoumat i historické souvislosti, za nichž výše citované právní předpisy platily. Podle názoru Nejvyššího soudu ČR je zde významné, že vydáním zákona č. 219/2000 Sb. dochází k zásadní změně koncepce ve vztahu k nakládání s majetkem státu. Je opuštěn institut práva hospodaření, jsou zrušeny státní rozpočtové organizace a nahrazeny organizačními složkami státu, které nejsou koncipovány jako právnické osoby. Zákon 218/2000 Sb. potom podstatně podrobněji upravuje hospodaření příspěvkových organizací, než tak činil zákon č. 576/1990 Sb. a stanoví pro ně pravidla navazující již na jinou daňovou soustavu i na vývoj účetních předpisů. Nově přijaté právní předpisy tak znamenají zcela novou kvalitu právní úpravy a nemají kontituitu s dosavadní úpravou, jež byla ještě do značné míry vázána na dřívější systém plánovitého řízení hospodářství. Právě v této koncepční změně spatřuje Nejvyšší soud důvod pro odmítnutí retroaktivního působení pravidla o ručení státu za závazky příspěvkových organizací. Jestliže je toto pravidlo uvedeno až v novém zákoně č. 218/2000 Sb., je nepochybné, že celá soustava upravující nakládání s majetkem státu a rozpočtovými prostředky, převzetí uvedeného ručení dovoluje. Nedá se to ale vztáhnout na období před účinností nové soustavy předpisů, jejichž koncepce je spjata ještě s hospodářským zákoníkem. Přerušení kontinuity je patrné i z ust. § 54 a násl. zákona č. 219/2000 Sb., které upravují přechod dosavadních příspěvkových organizací do nové soustavy hospodaření s majetkem státu. I když tedy odvolací soud argumentoval pouze principy retroaktivity, nedopustil se nesprávného výkladu právní úpravy a závěry, k nimž ve svém rozhodnutí dospěl, jsou správné.

Jestliže by se Nejvyšší soud ve smyslu výše uvedeného obecného odůvodnění měl vyjádřit k jednotlivým námitkám dovolatele, potom jsou jeho závěry následující:

K bodu č. 1): přechod příspěvkových organizací zřízených státem na nově vznikající kraje se stal až na základě zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon byl účinný až k 1. 7. 2002 a řešené problematiky se netýká. K postoupení pohledávky společností P. C., a. s. na žalobce došlo již 28. 6. 2000, tedy dlouho před účinností zákona č. 290/2000 Sb.

K bodu č. 2): dovolatel uvádí argumenty právně politického charakteru bez konkrétní argumentace toho, v čem spatřuje chybný právní názor odvolacího soudu. Pokud by měla být myšlenková východiska k přijetí nové úpravy a její koncepce posuzována se záměrem odhalit úmysly zákonodárce, je k dispozici důvodová zpráva k zákonu č. 218/2000 Sb. Z jejího textu se však závěr dovolatele nedá odvodit.

K bodu č. 3): pro případné převzetí ručitelského závazku je nerozhodné, kdy byl nárok vůči ručiteli uplatněn. Dovolatel se mýlí, pokud váže vznik ručitelského závazku až k okamžiku jeho uplatnění.

K bodu č. 4): pouze v tomto bodě zmiňuje dovolatel podstatu sporu. K jeho argumentu odkazuje Nejvyšší soud na svoje výše uvedené závěry o tom, že v daném případě šlo o zcela výjimečnou situaci diskontinuity právních koncepcí hospodaření s majetkem státu, v níž není možno uplatňovat obvyklé řešení při posuzování obsahu a zajištění právních vztahů založené na tzv. nepravé zpětné účinnosti.

K bodu č. 5: dovolatel opět neuvádí, v čem spatřuje nesprávný právní názor odvolacího soudu. Argumentuje skutkovými okolnostmi, které však nelze v rámci dovolacího řízení přezkoumávat.

Nejvyšší soud ČR dospěl s ohledem na výše uvedené skutečnosti v dovolacím řízení k závěru, že právní názor odvolacího soudu odpovídá platné právní úpravě, odvolací soud zjištěný skutkový stav správně podřadil příslušným právním normám, které správně vyložil i aplikoval. Posoudil proto věc z hlediska právního správně a dovolání žalobce není důvodné. Nejvyšší soud ČR je proto ve smyslu ust. § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o . ř., když neúspěšný žalobce nemá právo na náhradu těchto nákladů a žalované v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. října 2008

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu