32 Cdo 5109/2009
Datum rozhodnutí: 22.11.2011
Dotčené předpisy: § 476 obch. zák., § 369 odst. 1 obch. zák., § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., § 39 obč. zák.




32 Cdo 5109/2009

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, proti žalovanému M. D. , narozenému 29. května 1964, zastoupenému JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Pekařská 21, o zaplacení částky 37,343.131,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 68/1997, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. června 2009, č. j. 5 Cmo 440/2008-229, ve znění usnesení ze dne 17. června 2009, č. j. 5 Cmo 440/2008-237, takto:

I. Dovolání proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. června 2009, č. j. 5 Cmo 440/2008-229, ve znění usnesení ze dne 17. června 2009, č. j. 5 Cmo 440/2008-237, se odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. června 2009, č. j. 5 Cmo 440/2008-229, ve znění usnesení ze dne 17. června 2009, č. j. 5 Cmo 440/2008-237, se ve výroku I. co do úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 4,355.600,- Kč od 19. dubna 2001 do zaplacení a ve výrocích III. a IV. o náhradě nákladů řízení, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
III. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. června 2009, č. j. 5 Cmo 440/2008-229, ve znění usnesení ze dne 17. června 2009, č. j. 5 Cmo 440/2008-237, zamítá .
O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. listopadu 2007, č. j. 11 Cm 68/1997-158, ve znění usnesení ze dne 2. září 2008, č. j. 11 Cm 68/1997-199, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 32,254.280,93 Kč (zahrnující nedoplatek kupní ceny 17,009.680,93 Kč a smluvní pokutu 15,244.600,- Kč - výrok I.), v části, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 733.250,87 Kč s úrokem z prodlení, řízení zastavil (výrok II.), žalobu o zaplacení částky 4,355.600,- Kč a 0,1% úroku z prodlení denně z částky 22,098.531,80 Kč od 1. dubna 1994 do 24. dubna 2006 a z částky 21,365.280,93 Kč od 25. dubna 2006 do zaplacení zamítl (výrok III.), žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení žalobkyně (výrok IV.) a rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok V.).
Při posuzování důvodnosti žaloby soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi právním předchůdcem žalobkyně Fondem národního majetku České republiky (dále jen Fond ) a žalovaným byla uzavřena 1. ledna 1994 kupní smlouva o prodeji části podniku č. 018/94 (dále jen kupní smlouva nebo smlouva ), kterou na žalovaného přešel majetek uvedený v čl. II smlouvy za kupní cenu 29,571.553,- Kč. Šlo o majetek určený v aktualizovaném privatizačním projektu č. 20285, schváleném vládou České republiky usnesením č. 560 z 6. října 1993. Žalovaný zaplatil zálohu na kupní cenu ve výši 4,355.600,- Kč a část kupní ceny ve výši 7,473.021,20 Kč. Neuhrazena zůstala částka 17,742.931,80 Kč splatná podle smlouvy do 31. března 1994. Tato částka byla v průběhu řízení žalobkyní snížena o částku 733.250,87 Kč, kterou obdržela z výtěžku zpeněžení v konkursu prohlášeném na majetek společnosti MIDO, a. s. Aktuální nedoplatek kupní ceny tak činí 17,009.680,93 Kč. Žalovaný požádal 23. března 1994 o povolení splátek kupní ceny a jeho žádosti bylo vyhověno rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci z 12. srpna 1994. Poté, co žalovaný majetek nabytý kupní smlouvou vložil do základního kapitálu společnosti MIDO, a. s., vzniklé zápisem do obchodního rejstříku 1. července 1994, a tato skutečnost byla Fondu oznámena dopisem z 1. listopadu 1994, byl žalovaný Fondem vyzván k doplacení kupní ceny do 30. dubna 1995, což neučinil. Dopisem z 11. listopadu 1996 byla MIDO, a. s., vyzvána k okamžitému doplacení zbytku kupní ceny a žalovaný vyrozuměn, že nebude-li kupní cena společností uhrazena, bude nedoplatek vymáhán po něm. Mezi stranami bylo nesporné, že žalovaný nebyl nikdy vyzván k zaplacení úroků z prodlení spolu s jejich vyčíslením a určením lhůty splatnosti.
S ohledem na námitky vznesené žalovaným se soud prvního stupně zabýval (ne)platností smlouvy a uvedl, že smlouva je co do určení jejího předmětu určitá a srozumitelná [§ 37 občanského zákoníku (dále též jen obč. zák. )]. Smlouva vznikla jako výsledek procesu upraveného zákonem č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v rozhodném znění (dále též jen zákon ), jímž jsou výslovně konkretizovány jednotlivé kroky při uzavření smlouvy. Zákon obsahuje samostatnou právní úpravu a ustanovení obchodního zákoníku (dále též jen obch. zák. ) lze použít subsidiárně. Po posouzení předložených listinných důkazů dospěl soud prvního stupně z hlediska ustanovení zákona k závěru, že proces privatizace proběhl zcela standardním způsobem a předmět smlouvy i kupní cena byly určeny přesně v intencích zákona. Zdůraznil, že z ustanovení § 1 a § 2 zákona je zřejmé, že předmětem úpravy je prodej podniku, popř. jeho části, nikoli snad pouze prodej souboru movitých či nemovitých věcí. Je-li smlouva uzavřena podle zákona, pak z toho plyne, že jejím předmětem je prodej (části) podniku, přičemž ve smlouvě je výslovně uvedeno, že předmětem privatizace je majetek uvedený v čl. II podle aktualizovaného privatizačního projektu č. 20285, schváleného vládou České republiky. V tomto privatizačním projektu a v rozhodnutích státních orgánů citovaných v čl. I smlouvy je jednoznačně uvedeno, že předmětem privatizace a tím i předmětem kupní smlouvy je část státního podniku Drogerie Jihlava, a to velkoobchodní závod 37-81 Brno. Soud prvního stupně dospěl k závěru i o určitosti kupní ceny, která měla být podle smlouvy konkretizována podle účetní závěrky k 31. prosinci 1994 (správně 1993) s tím, že takový způsob určení kupní ceny je jednak logický, jednak koresponduje s ustanovením § 482 obch. zák., nadto je v praxi zcela obvyklý, když jde o prodej části podniku, kde stav majetku, závazků i pohledávek se neustále mění. To, že žalovanému byl znám předmět prodeje a výše kupní ceny, vyplývá i z toho, že s nabytou části podniku dále disponoval a že v žádostech z 23. března 1994 a 25. března 1994 o povolení splátek vycházel z kupní ceny ve výši 29,571.553,- Kč.
K ujednání o smluvní pokutě v čl. VIII smlouvy (uplatněné ve výši 15,244.600,- Kč) za porušení závazku nepřevést žádnou z nemovitostí uvedených v čl. II smlouvy na třetí osobu před úplným zaplacením kupní ceny, soud prvního stupně uzavřel, že smluvní pokuta byla sjednána platně, a neshledal ani důvod pro její moderaci. Podmínky, za nichž vzniklo podle smlouvy právo na smluvní pokutu, považoval za zcela konkrétní. V čl. VIII smlouvy byla jednoznačně určena i její výše 35 % z částky rovnající se účetní hodnotě majetku uvedené v čl. IV smlouvy (43,556.000,- Kč). Soud prvního stupně shledal též omezení žalovaného v nakládání s nabytým majetkem do doby úplného zaplacení kupní ceny v souladu se zákonem, když obdobný postup připouští občanský zákoník (výhradu vlastnictví), a je tedy nepochybné, že lze v souvislosti s kupní smlouvou sjednat i (typově mírnější) podmínku, že do úplného zaplacení kupní ceny nebude moci nabyvatel s nabytým majetkem disponovat, zejména jej zcizit, jak bylo dohodnuto ve smlouvě. Výši smluvní pokuty považoval za přiměřenou závažnosti porušení smluvních ujednání. Nepřisvědčil ani námitce promlčení tohoto nároku, neboť nárok na smluvní pokutu mohl být uplatněn poprvé k 1. červenci 1994, kdy do obchodního rejstříku byla zapsána společnost MIDO, a. s., do jejíhož základního kapitálu byl žalovaným nabytý majetek vložen. Byl-li tedy nárok na zaplacení smluvní pokuty za porušení závazku nepřevést nabytý majetek před zaplacením kupní ceny uplatněn poprvé u soudu 9. září 1997 (správně 9. října 1997), stalo se tak včas, před uplynutím promlčecí doby.
Žalobu o zaplacení úroků z prodlení soud prvního stupně považoval za předčasnou, neboť žalobkyně nedodržela smluvní podmínky dohodnuté k uplatnění nároku na jejich zaplacení, když neprovedla vyúčtování, neurčila lhůtu k zaplacení a nevyzvala žalovaného k jejich úhradě. Požadovala-li žalobkyně dále částku 4,355.600,- Kč jako propadnou záruku , pak takový nárok nemá podle zákona ani smlouvy a nejde ani o nedoplatek kupní ceny, jak žalobkyně následně tvrdila. Soud prvního stupně dovodil, že podle čl. IV bodu 4 smlouvy jde o smluvní pokutu, a protože ji žalobkyně z tohoto titulu neuplatnila, žalobu o zaplacení této částky zamítl.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobkyně i žalovaného v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku III. tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 0,1% úrok z prodlení denně z částky 22,098.531,80 Kč od 19. dubna 2001 do 24. dubna 2006 a z částky 21,365.280,93 Kč od 25. dubna 2006 do zaplacení (první výrok), ve zbývající napadené části, tj. ve výroku I. a zbývající části výroku III., jej potvrdil (druhý výrok), rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (třetí výrok) a o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok).
Odvolací soud se po částečném opakování a doplnění dokazování ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně vyjma závěru ohledně předčasně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky požadované žalobkyní. Přitakal závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně nemá právo na zaplacení částky 4,355.600,- Kč označené v žalobě jako propadná záruka , když ze zákona ani smlouvy takový nárok nevyplývá a nejde ani o nedoplatek kupní ceny, ale o smluvní pokutu, jak vyplývá z čl. IV bodu 4 smlouvy. Obsah ujednání v čl. IV bodu 4 považoval za rozporný a ujednání z toho důvodu za neplatné pro neurčitost podle ustanovení § 37 obč. zák. Zdůraznil, že důvod neplatnosti se vztahuje pouze na tuto část smlouvy, oddělitelnou od ostatního obsahu. Žalobkyni proto nevzniklo právo požadovat zaplacení částky 4,355.600,- Kč a rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v tomto rozsahu je správné.
K úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z kupní ceny odvolací soud uvedl, že účastníci si v čl. V smlouvy dohodli, že tento úrok je splatný na základě vyúčtování, které provede Fond a ten zároveň určí lhůtu k zaplacení. Odvolací soud dovodil, že za vyúčtování podle článku V smlouvy lze považovat i doručení žaloby s vyúčtovaným příslušenstvím zástupkyni žalovaného 12. dubna 2001 a jako lhůtu k plnění - nebylo-li v žalobě stanoveno jinak - lhůtu 7 dnů, která je s ohledem na dobu několika let, kdy měl žalovaný možnost své závazky plnit dobrovolně, lhůtou přiměřenou. Na základě tohoto závěru změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit úrok z prodlení 0,1 % denně z částky 22,098.531,80 Kč od 19. dubna 2001 do 24. dubna 2006 a z částky 21,365.280,93 Kč od 25. dubna 2006 do zaplacení.
K žalovaným namítané neurčitosti předmětu kupní smlouvy kromě argumentace uvedené již soudem prvního stupně odvolací soud zdůraznil, že podstatnými obsahovými náležitosti smlouvy bylo určení předmětu koupě a kupní ceny. Přitom právní úkon je neurčitý pouze tehdy, jestliže srozumitelně vyjádřený obsah má takové nedostatky, které nelze vyložit ani za použití interpretačních pravidel určených v ustanovení § 266 odst. 1, 2, 3 a 4 obch. zák. Předmětem kupní smlouvy, jak vyplývá již ze záhlaví této listiny, je prodej části podniku, a to postupem podle zákona č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a na základě rozhodnutí ministra průmyslu a obchodu ČR č. 1216/1993 z 15. prosince 1993. To, že šlo o prodej části státního podniku Drogerie Jihlava, a to velkoobchodního závodu 37-81 Brno, je rovněž zcela zřejmé. Skutečnost, že žalovaný bezpochyby věděl, co získává smlouvou do svého majetku, je zřejmá i z jeho následného chování, protože majetek podle smlouvy přešel do jeho vlastnictví k 1. lednu 1994 a následně tento majetek vložil jako nepeněžitý vklad do nově založené společnosti MIDO, a. s. Žalovaný věděl, co nabyl, když bezprostředně a navíc v rozporu s obsahem smlouvy, aniž by cenu za získaný majetek zaplatil, tento převedl (vložil) jako nepeněžitý vklad do nově založené společnosti. Za použití výkladových pravidel, zejména ustanovení § 266 odst. 3 obch. zák. s ohledem na následné chování žalovaného, odvolací soud uzavřel, že předmět smlouvy byl vymezen natolik určitým způsobem, že smlouvu nelze považovat za neplatnou ve smyslu ustanovení § 37 obč. zák. Ke stejnému závěru dospěl i ohledně kupní ceny, když i z doplněného dokazování zápisem o předání majetku z 3. února 1994 zpracovaným podle ustanovení § 19 až 21 zákona vyplývá, že kupní cena byla stanovena částkou 29,571.553,- Kč, žalovaný s touto kupní cenou výslovně souhlasil, když listinu podepsal a opatřil otiskem svého razítka.
Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce neplatnosti, příp. nepřiměřenosti smluvní pokuty dohodnuté v čl. VIII smlouvy ve výši 35 % z účetní hodnoty majetku vyčíslené žalobkyní na 15,244.600,- Kč. Ujednání o omezení nakládání s převedeným majetkem do doby zaplacení kupní ceny považoval za legální institut, jenž Fond zvolil a se kterým žalovaný souhlasil. S ohledem na vysokou hodnotu a význam zajišťované povinnosti, tj. zaplacení doplatku kupní ceny ve výši 17,742.932,- Kč fyzickou osobou, je stanovení vysoké smluvní pokuty na místě a není důvod pro její moderaci. Zároveň takové ujednání smluvních stran nelze považovat za nemravné nebo za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti všem výrokům) podal žalovaný dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů, podle něhož je kupní smlouva jak co do předmětu plnění, tak co do kupní ceny určitá. Namítá, že určitost a srozumitelnost smlouvy je třeba hodnotit v návaznosti na účetní závěrku zpracovanou k 31. prosinci 1993, kterou však nebyl proveden důkaz. Kupní smlouva obsahuje pouze odkaz na prodej části podniku - majetek uvedený v aktualizovaném privatizačním projektu, aniž by byl tento projekt součástí kupní smlouvy a bylo možno konstatovat, že skutečně prodaný majetek je totožný s majetkem vymezeným v účetní závěrce a předávacím protokole. Ve smlouvě nejsou vymezeny jednotlivé pohledávky a závazky podniku; práva a povinnosti jsou zde dávány pouze do souvislosti s majetkem specifikovaným v čl. II. smlouvy.
Ohledně povinnosti zaplatit smluvní pokutu dovolatel zdůrazňuje, že vědomě ujednání čl. VIII smlouvy neporušil, když nemovitosti nepřeváděl na třetí osobu, ale pouze je jako zakladatel vložil do akciové společnosti. Navíc ujednání o smluvní pokutě ve výši 35 % je ujednáním neurčitým, a proto také neplatným. Z ujednání o smluvní pokutě nelze podle jeho názoru v žádném případě dovodit, že by se vztahovalo i na vklad nemovitosti do akciové společnosti účastníka smlouvy. Setrvává na vznesené námitce promlčení smluvní pokuty, když splatnost smluvní pokuty mohla nastat vzhledem k nedostatku ujednání o termínu úhrady až po výzvě žalobkyně, přičemž nebylo sporné, že žádná výzva žalovanému zaslána nebyla. S odkazem na judikaturu , podle které právo vlastníka nakládat s věcí nemůže být omezeno jinak než výslovným ustanovením zákona, popř. na jeho základě, nesouhlasí s argumentací soudů obou stupňů ohledně výhrady vlastnictví, což v žádném případě nebylo ujednáním, které by kupní smlouva obsahovala. Ve vztahu k otázce přechodu vlastnického práva k privatizovanému majetku poukazuje na ustanovení § 18 zákona, z něhož vyplývá, že dnem podpisu kupní smlouvy a současně dnem nabytí její účinnosti se žalovaný stal vlastníkem předmětných nemovitostí. Z toho uzavírá, že je-li absolutně neplatné ujednání o zákazu zcizení nemovitosti, je absolutně neplatné i ujednání o smluvní pokutě.
Ohledně přiznání úroků z prodlení dovolatel namítá, že podání a doručení žaloby nelze považovat za kvalifikované vyúčtování úroku z prodlení, tak jak bylo dohodnuto v čl. V smlouvy. Pokud žaloba vůbec nějaké vyúčtování obsahovala, týkalo se pouze vyúčtování za období od 1. dubna 1994 do 1. března 1997 a další doplnění žaloby již jiné vyúčtování neobsahovalo.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout.
Se zřetelem k době vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
K podání dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 4,355.600,- Kč, není žalovaný subjektivně oprávněn, neboť v této části mu nebyla napadeným rozhodnutím způsobena žádná újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2000, pod číslem 138). V tomto rozsahu bylo proto dovolání odmítnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř.
Dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 32,254.280,93 Kč může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že závěry odvolacího soudu o (ne)platnosti smlouvy pro (ne)určitost či (ne)srozumitelnost jejího předmětu a výše kupní ceny, příp. pro (ne)určitost výše smluvní pokuty za porušení závazku nepřevést nabyté nemovitosti na třetí osobu před úplným zaplacením kupní ceny, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírají. Výklad ujednání článků I, II, IV a VIII smlouvy a ujednání v zápise o předání majetku, jak jej provedl odvolací soud, přitom Nejvyšší soud neshledává ani rozporným s hmotným právem (ustanovením § 476 a násl. obch. zák. a § 19 a násl. zákona), když plně respektuje zásady výkladu právních úkonů určené ustanoveními § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. a formulované např. v důvodech rozhodnutí uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, jakož i závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2008, sp. zn. 21 Cdo 1760/2007 (jenž je dostupný na jeho webových stránkách) k otázce srozumitelnosti právních úkonů.
Za zásadně právně významnou nepovažuje dovolací soud ani otázku promlčení nároku na smluvní pokutu za porušení smluvního závazku nepřevést nabyté nemovitosti do doby úplného zaplacení kupní ceny. Namítá-li dovolatel, že splatnost smluvní pokuty nenastala v důsledku nedoručení výzvy k úhradě, pak přehlíží, že stejně jako u práva na úroky z prodlení nastala splatnost smluvní pokuty uplynutím přiměřené lhůty od doručení podání žalobkyně ze dne 7. října 1997 (soudu doručeno 9. října 1997), v němž právo uplatnila a smluvní pokutu vyčíslila, zástupkyni dovolatele 12. dubna 2001, přičemž k porušení smluvního závazku došlo k 1. červenci 1994 (zápis společnosti MIDO, a. s. do obchodního rejstříku). Závěr odvolacího soudu o nepromlčení práva na smluvní pokutu není v rozporu s hmotným právem (ustanoveními § 393, 397 a 402 obch. zák.).
Rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným rovněž námitka, že smluvní pokuta podle článku VIII. smlouvy byla sjednána v rozporu se zákonem, když omezovala právo žalovaného nakládat s nabytými nemovitostmi do doby zaplacení kupní ceny. Obsahovala-li smlouva vedle podstatných náležitostí i toto omezující ujednání, nejde o ujednání, jež by bylo důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 39 obč. zák., když není v rozporu se zákonem, zákon neobchází, není ani v rozporu s dobrými mravy, ale jde o ujednání, jež je v souladu s jednou ze základních zásad, na nichž obchodní zákoník spočívá, a to se zásadou smluvní volnosti stran. Zavázal-li se tedy dovolatel jako podnikatel, že nepřevede nemovitosti nabyté kupní smlouvou na třetí osobu až do okamžiku zaplacení kupní ceny, využil tak možnosti upravit vzájemná práva a povinnosti nad rámec dispozitivních ustanovení zákona.
Na zásadní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani prostřednictvím výhrady, že nebyl proveden důkaz účetní závěrkou, protože jde o výhradu podřaditelnou pod dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který dovolatel u dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemá k dispozici, jestliže tvrzené vady (jako je tomu v projednávané věci) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. též závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Jelikož dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 32,254.280,93 Kč není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř.
Dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a z části je i důvodné.
Dovolatel namítá, že podání žaloby nelze považovat za kvalifikované vyúčtování úroku z prodlení, tak jak bylo dohodnuto v čl. V smlouvy, a pokud žaloba vůbec nějaké vyúčtování obsahovala, pak se týkalo pouze vyúčtování za období od 1. dubna 1994 do 1. března 1997. Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, smluvní strany se v čl. V smlouvy dohodly, že úrok je splatný na základě vyúčtování, které provede Fond a ten zároveň určí lhůtu k zaplacení. Z ujednání vyplývá, že žádný konkrétní postup pro vyúčtování úroků z prodlení nebyl smlouvou stanoven. Dovolací soud proto považuje závěr odvolacího soudu, podle něhož splatnost úroku z prodlení - při absenci samostatného vyúčtování a výzvy k úhradě - tak nastala uplynutím přiměřené lhůty (7 dnů) od doručení žaloby, v níž byl úrok z prodlení řádně uplatněn, zástupkyni dovolatele, za správný, v souladu s ustálenou soudní praxí, podle které je žaloba kvalifikovanou výzvou k plnění. S dovolatelem nelze souhlasit, že úroky byly žalobou uplatněny jen za dobu do 1. března 1997, když ze žaloby se podává, že žalobkyně požaduje úroky z prodlení ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení k 1. březnu 1997 ve výši 18,913.965,- Kč až do skutečného zaplacení
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu co do povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 17,742.931,80 Kč od 19. dubna 2001 do 24. dubna 2006 a z částky 17,009.680,93 Kč od 25. dubna 2006 do zaplacení, je správné, Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, patří i rozpor mezi výrokem I. rozsudku odvolacího soudu a odůvodněním rozsudku, jehož důsledkem je nepřezkoumatelnost rozsudku ve smyslu ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. co do výše částky, z níž odvolací soud přiznal žalobkyni úroky z prodlení.
Uvádí-li odvolací soud v odůvodnění rozsudku jako své zjištění, že kupní cena, s níž žalovaný vyslovil souhlas, byla 29,571.553,- Kč a závěr, že požadavek žalobkyně na zaplacení nedoplatku kupní ceny k 1. březnu 1997 ve výši 17,742.932,- Kč byl po právu (viz odst. 1 na str. 10 rozsudku), přičemž tato částka se snížila o 733.250,87 Kč, jež byly žalobkyni uhrazeny v konkursu probíhajícím na majetek společnosti MIDO, a. s., a dále závěr, že žalobkyně nemá právo na zaplacení částky 4,355.600,- Kč z titulu kupní ceny ani z jiného důvodu (viz odst. 3 na str. 10 a odst. 1 na str. 11 rozsudku), přesto uložil žalovanému zaplatit úrok z prodlení z částky 22,098.531,80 Kč, resp. z částky 21,365.280,93 Kč, aniž by ozřejmil, jakými úvahami se řídil, dospěl-li k závěru, že žalobkyně má podle čl. V smlouvy právo na úrok z prodlení i z jiné částky než z nezaplacené kupní ceny, je výrok rozsudku v rozporu s odůvodněním rozsudku. Rozdíl mezi částkami uvedenými ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu (z nichž byl žalobkyni přiznán úrok z prodlení) a nedoplatky kupní ceny (k datu 1. března 1997 a 25. dubna 2006) představuje právě částku 4,355.600,- Kč. Nemá-li žalobkyně podle závěru odvolacího soudu pohledávku v této výši za žalovaným, nemůže být žalovaný v prodlení s jejím zaplacením a žalobkyně nemá právo na úrok z prodlení za prodlení s její úhradou.
Poněvadž odvolací soud nezdůvodnil, jak dospěl k závěru o výši dlužné částky nad částky nezaplacené kupní ceny, zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. co do úroku z prodlení ve výši 0,1 % denně z částky 4,355.600,- Kč od 19. dubna 2001 do zaplacení a v závislých výrocích II. a IV. o náhradě nákladů řízení zrušil podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. listopadu 2011
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu