32 Cdo 5108/2014
Datum rozhodnutí: 01.12.2016
Dotčené předpisy: § 15 odst. 3 předpisu č. 92/1991Sb. ve znění od 06.12.1994 do 31.12.2005




32 Cdo 5108/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně MINING SERVICE LLC , se sídlem 3411 Silverside Road, Wilmington, County of New Castle, Delaware, USA, DE 19810, registrační číslo 4734220, zastoupené Mgr. Janem Lehovcem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlážděná 1586/4, PSČ 110 00, proti žalované České republice Ministerstvu financí , se sídlem v Praze Malé Straně, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení částky 2 411 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 231/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014, č. j. 69 Co 276/2013-165, takto:
I. Dovolání se zamítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soud pro Prahu 1 ze dne 15. 3. 2012, č. j. 30 C 231/2009-80, v části zamítavého výroku o věci samé pod bodem I týkající se v záhlaví označené žalované a ve výroku o nákladech řízení mezi touto žalovanou a žalobkyní pod bodem II (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Ve zbývající části výroku pod bodem I, jíž byla zamítnuta žaloba vůči dalšímu žalovanému Pozemkovému fondu České republiky, a ve výroku o nákladech řízení mezi tímto žalovaným a žalobkyní pod bodem III, rozsudek soudu prvního stupně odvoláním napaden nebyl.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž právní předchůdce žalobkyně, Komerční banka, a. s. (dále jen původní věřitel ), poskytl státnímu podniku Agrokombinát Nebanice hospodářství Hluboká (dále jen původní dlužník ) dne 21. 3. 1991 úvěr ve výši 17 600 000 Kč se splatností ke dni 25. 11. 1994. Majetek původního dlužníka byl následně privatizován podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen zákon č. 92/1991 Sb.), tak, že smlouvou o prodeji podniku uzavřenou dne 19. 4. 1996 (dále jen smlouva o prodeji podniku ) byl na M. D. jako kupujícího (dále jen nabyvatel ) převeden majetek v hodnotě 8 119 000 Kč, přičemž podle článku VI této smlouvy na nabyvatele dnem její účinnosti přešla také veškerá práva a povinnosti, včetně závazků a pohledávek. Nabyvatel takto převzal závazek z nesplaceného úvěru vůči původnímu věřiteli ve výši 2 411 000 Kč, avšak nehradil jej. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 24. 6. 2002, č. j. 23 Cm 1919/97, který nabyl právní moci dne 25. 7. 2002, uložil nabyvateli zaplatit původnímu věřiteli (mimo jiné) částku 2 411 000 Kč s 25 % úrokem z prodlení od 1. 5. 1996 do zaplacení a uhradit mu náklady řízení. Předmětná pohledávky byla následně postoupena na GE Capital Bank, a. s., a poté postupně na společnosti TST REAL, s. r. o. (původního žalobce), PPK Finance Ltd. a MINING Service (nynějšího žalobce). V tomto řízení původní žalobce jako (v pořadí druhý) právní nástupce původního věřitele podal na základě uvedeného rozsudku dne 4. 3. 2008 návrh na nařízení exekuce, který z důvodu prohlášení konkursu na majetek nabyvatele vzal zpět a pohledávku přihlásil do konkursního řízení, prohlášený konkurs byl však zrušen pro nedostatek majetku nabyvatele.
Dokazováním doplněným v odvolacím řízení pak odvolací soud zjistil, že konkurs na majetek nabyvatele byl prohlášen ke dni 13. 11. 2007 a zrušen byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 7. 2009, že původní žalobce odeslal zpětvzetí návrhu na nařízení exekuce Okresnímu soudu v Chebu dne 17. 3. 2008 a že pohledávka původního věřitele byla zajištěna zástavní smlouvou ze dne 11. 2. 1992 na objekt Seník Hluboká ve vlastnictví původního dlužníka.
Odvolací soud dovodil, že s ohledem na termín vzniku předmětné pohledávky a termín účinnosti smlouvy o prodeji podniku je pro posouzení otázky ručení žalované rozhodná úprava § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., účinná od 6. 12. 1994 (tj. úprava ve znění zákona č. 224/1994 Sb.), protože závazek původního dlužníka vznikl uzavřením smlouvy o úvěru dne 21. 3. 1991, tj. před 13. 8. 1993, a přešel na nabyvatele dnem účinnosti smlouvy o prodeji podniku, tj. dnem 1. 5. 1996, kdy již byla účinná úprava § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991, ve znění zákona č. 224/1994 Sb. Tento závěr shledal konformním s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 75/2008, a ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 601/2008. Konstatoval, že podmínkou vzniku ručení podle citovaného ustanovení bylo i to, aby věřitel vyčerpal všechny právní prostředky vůči nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu rozhodnutí a konkursu, což podle jeho úsudku v posuzovaném případě splněno nebylo. Dovodil, že nelze hovořit o tom , že by věřitel podle reálných možností postupoval tak, aby vyčerpal všechny právní možnosti, které fakticky vůči nabyvateli měl k dispozici (v období od přísudku pohledávky do prohlášení konkursu na majetek nabyvatele), nepodal-li v přiměřené době návrh na výkon rozhodnutí, resp. na exekuci, když rozsudek se stal vykonatelným dne 30. 7. 2002 a návrh na nařízení exekuce byl sepsán teprve dne 4. 3. 2008, navíc byl již dne 17. 3. 2007 (správně dne 17. 3. 2008) vzat zpět. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 29 Odo 200/2005, pak uzavřel, že ručení Fondu národního majetku (dále též jen Fond ) nemohlo založit ani ustanovení § 477 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé podala žalobkyně dovolání, jež má za přípustné pro řešení otázky hmotného práva v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, zda věřitel při aktivaci ručení podle § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., je povinen vyčerpat všechny právní prostředky v rámci stanovené lhůty, tzn. zda je podle citovaného ustanovení při vymáhání pohledávky vůči nabyvateli privatizovaného majetku omezen nějakou lhůtou . Současně vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i v procesní otázce, když bez předchozího upozornění stran vydal tzv. překvapivé rozhodnutí.
Dovolatelka prosazuje názor, že věřitel při uplatňování pohledávky vůči nabyvateli privatizovaného majetku není povinen vymáhat ji kontinuálně , tzn. realizovat právní kroky směřující k jejímu vymožení bez prodlení, a že není vázán žádnými lhůtami; právní posouzení odvolacího soudu proto podle jejího mínění nemá zákonný podklad. Vytýká odvolacímu soudu, že porušil zásadu projednací, když se touto rovinou věci zabýval, aniž to žalovaná namítla. Zdůrazňuje, že žalované nevznikla žádná újma, neboť nabyvatel byl insolventní již v době skončení nalézacího řízení, proto se jejím právním předchůdcům jevilo zahájení exekučních řízení nehospodárné. Argumentuje také, že kdyby odvolací soud s účastníky komunikoval, dozvěděl by se, že po skončení konkursu žalobce zahájil nové exekuční řízení, které u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 13 Nc 14433/2009 bezvýsledně probíhá dosud.
Dovolatelka též namítá, že odvolací soud napadený rozsudek založil na závěrech zásadně odlišných od závěrů soudu prvního stupně i od argumentace stran, aniž účastníky upozornil na svůj pohled na věc, a neumožnil jim tak se k nim vyjádřit, čímž porušil její právo na spravedlivý proces. Poukazuje na to, že vydávání tzv. překvapivých rozhodnutí shledaly soudy vyšších stupňů opakovaně nepřípustným, a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 122/05, a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, a ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006.
Dovolatelka navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen o. s. ř. ).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky, splněním jakých předpokladů byl v režimu ustanovení § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., podmíněn vznik ručení Fondu za závazky, které přešly na nabyvatele privatizovaného majetku, odchýlil o ustálené judikatury Nejvyššího soudu, byť v jiném ohledu, než se domnívá dovolatelka.
Podle § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 7. 12. 1992 (tj. do novely provedené s účinností od 8. 12. 1992 zákonem č. 544/1992 Sb.), k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, fond však ručí svým majetkem za splnění závazku nabyvatelem privatizovaného majetku.
Podle § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném od 8. 12. 1992 do 12. 8. 1993 (tj. do novely provedené s účinností od 13. 8. 1993 zákonem č. 210/1993 Sb.), k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, fond však ručí až do výše získané hodnoty privatizovaného majetku svým majetkem za splnění závazku nabyvatelem privatizovaného majetku, a to po dobu jednoho roku od okamžiku přechodu závazku na nabyvatele privatizovaného majetku.
Podle § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném od 13. 8. 1993 do 5. 12. 1994 (tj. do novely provedené s účinností od 6. 12. 1994 zákonem č. 224/1994 Sb.), k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele.
Podle § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 224/1994 Sb., účinném od 6. 12. 1994 do 31. 12. 2005 (tj. do novely provedené s účinností od 1. 1. 2006 zákonem č. 179/2005 Sb.), k přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele. Věřitel nabyvatele privatizovaného majetku se může domáhat splnění závazků vzniklých před 13. 8. 1993, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, na Fondu až po vyčerpání všech právních prostředků vůči nabyvateli privatizovaného majetku, včetně výkonu rozhodnutí a konkurzu. Za závazky vzniklé po uvedeném dni Fond neručí.
Novelou provedenou s účinností od 1. l. 2006 zákonem č. 179/2005 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zrušení Fondu národního majetku České republiky, byl v § 15 zákona č. 92/1991 Sb. odstavec 3 zrušen.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2459/2012, uveřejněném pod číslem 57/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 57/2016 ), při plnění svého poslání sjednocovat rozhodovací praxi soudů formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož je závazky vzniklými před 13. 8. 1993, na něž míří ustanovení § 15 odst. 3 věty druhé zákona č. 92/1991 Sb., ve znění zákona č. 224/1994 Sb., třeba rozumět ručitelské závazky Fondu vzniklé před uvedeným datem a větu Za závazky vzniklé po uvedeném dni Fond neručí je třeba chápat jako zdůraznění toho, že po tomto datu, k němuž bylo ustanovení o ručení Fondu ze zákona vypuštěno, již ručení Fondu nevzniká. Nejvyšší soud dovodil, že novela zákona č. 92/1991 Sb., provedená zákonem č. 224/1994 Sb., nezaložila znovu ručení Fondu za závazky, které na nabyvatele přešly v rámci privatizace, nýbrž toliko vázala na další podmínky splatnost těch pohledávek věřitelů vůči Fondu z titulu ručení, které vznikly před 13. 8. 1993, avšak nestaly se splatnými před 6. 12. 1994 (srov. shodně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3409/2012, ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 22/2013, či ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1462/2014).
Na tyto závěry pak Nejvyšší soud navázal rozsudkem ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 22/2013, v něm dovodil, že důsledkem vypuštění speciálního ustanovení o ručení Fondu ze zákona č. 92/1991 Sb. novelou provedenou s účinností ke dni 13. 8. 1993 zákonem č. 210/1993 Sb. byl právní stav, v němž Fond za ty závazky, které přešly v rámci privatizace na nabyvatele privatizovaného majetku po dni 13. 8. 1993, neručil (tj. neručil vůbec, ani podle ustanovení obchodního zákoníku). Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 878/2016, neboť jeho závěry shledal ústavně konformními.
Protože v poměrech souzené věci přešly závazky na nabyvatele privatizovaného majetku až dne 19. 4. 1996, tedy po rozhodném datu 13. 8. 1993, ručení Fondu oproti názoru odvolacího soudu - vůbec vzniknout nemohlo.
V takové situaci je pak bez jakéhokoliv významu pro výsledek sporu otázka, zda věřitel skutečně vyčerpal všechny právní prostředky vůči nabyvateli privatizovaného majetku ve smyslu § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném od 6. 12. 1994 do 31. 12. 2005. Vzhledem k tomu je nadbytečné též zkoumat, zda odvolací soud při řešení této otázky porušil zásadu předvídatelnosti rozhodnutí a zatížil tak řízení vadou.
Třebaže se odvolací soud dopustil v rámci právního posouzení věci (z pohledu později přijaté judikatury Nejvyššího soudu) nesprávnosti, je jeho rozhodnutí ve výroku správné. Může-li dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnit, je-li nesprávné [§ 243d písm. b) o. s. ř.], pak může též dovolání proti němu též zamítnout, byť na základě jiného právního posouzení, je-li ve výroku správné. Nejvyšší soud proto dovolání podle 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.; žalované, která byla v dovolacím řízení úspěšná, v něm podle obsahu spisu náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. prosince 2016


JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu