32 Cdo 5069/2016
Datum rozhodnutí: 11.04.2017
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013



32 Cdo 5069/2016


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně HXH architekti, s.r.o. , se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Grafická 831/20, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25694251, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, proti žalované Národní knihovně České republiky , příspěvkové organizaci, se sídlem v Praze, Klementinum 190, PSČ 110 01, identifikační číslo osoby 00023221, zastoupené JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Bratčicích, č. p. 137, o zaplacení 1 646 722 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 307/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2015, č. j. 53 Co 291/2015-297, takto:


I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 392 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Ivana Chytila.


Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení žalované částky představující rozdíl v odměně za druhé a třetí místo v mezinárodní architektonické soutěži o zpracování návrhu a vyhledání zhotovitele stavby nové budovy Národní knihovny České republiky v Praze.
Rozsudkem ze dne 21. 4. 2015, č. j. 30 C 307/2008-247, Obvodní soud pro Prahu 1 žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalovaná odvoláním.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změnil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Žalovaná jako zadavatelka vyhlásila podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen zákon o veřejných zakázkách ) veřejnou soutěž o návrh Nová budova Národní knihovny České republiky . Podle čl. 12.3.1. soutěžních podmínek měla porota vyloučit z posuzování všechny návrhy, které nesplňují obsahové požadavky vypsaných soutěžních podmínek a stavebního programu. Podle čl. 14.1 soutěžních podmínek je první cena odměněna částkou 160 000 EUR, druhá cena částkou 120 000 EUR a třetí cena částkou 70 000 EUR. Žalobkyně se umístila na třetím místě. Jako vítězný byl vyhodnocen návrh arch. J. K.. Žalovaná v procesu vyhodnocování a udělování cen pochybila, neboť návrh arch. J. K. měl být v souladu s čl. 12.3 soutěžních podmínek v prvním kole vyřazen. Tento návrh však postoupil do druhého kola a byl následně vybrán jako vítězný.
Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že v důsledku pochybení žalobkyně obsadila žalovaná v soutěži třetí místo, za které byla odměněna částkou o 50 000 EUR nižší, než je odměna za druhé místo, a tento rozdíl představuje tzv. abstraktní ušlý zisk žalobkyně ve smyslu § 381 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ), neboť lze předpokládat, že za obvyklých podmínek, spočívajících v dodržení závazných soutěžních podmínek, by návrh arch. J. K. do druhého kola nepostoupil, žalobkyně by v soutěži obsadila druhé místo a měla by nárok na odměnu ve výši určené pro druhé místo, tedy na odměnu o 50 000 EUR vyšší.
Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, že v případě, že by byl návrh arch. J. K. vyřazen a nepostoupil by do druhého kola, nebyla by první cena vyhlášena vůbec, případně by porotou bylo vyhlášeno jiné pořadí návrhů. Podle odvolacího soudu sice nelze vyloučit, že v případě vyřazení návrhu arch. J. K. by při jiném složení účastníků druhého kola došlo k vyhlášení pořadí návrhů jinak, ale tato úvaha je pouze hypotetická a pro výsledek sporu irelevantní. Na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně nemohla mít podle odvolacího soudu vliv ani skutečnost, že žalovaná nebyla v souvislosti s touto veřejnou soutěží uznána vinnou správním deliktem.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2015, č. j. 53 Co 291/2015-297, podala žalovaná dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání opírá dovolatelka o § 237 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ), neboť rozhodnutí odvolacího soudu podle ní závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud (a obdobně i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení právních otázek hmotného práva, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny nebo měly být vyřešeny jinak.
Odvolací soud podle dovolatelky v rozporu s § 153 odst. 1 a § 132 o. s. ř. nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a nerozhodl na základě zjištěného skutkového stavu věci. Rozhodnutí dovolatelky o výběru nejvhodnějšího soutěžního návrhu ze dne 17. 4. 2007 nebylo zrušeno, z čehož dovolatelka dovozuje, že by nemohlo hypoteticky dojít ke změně v pořadí soutěžních návrhů, jak uvedl odvolací soud. V této souvislosti odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 582/01, a ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 283/2000. Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka rovněž v tom, že se v rozporu s § 205a písm. b) o. s. ř. nezabýval vadami řízení před soudem prvního stupně. Důkazní návrhy dovolatelky nezamítl, navrhované důkazy však ani neprovedl, resp. nezopakoval.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku její odpovědnosti za správní delikt ve smyslu § 102 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách a za škodu podle § 89 zákona o veřejných zakázkách, neboť nevzal v úvahu, že nebyla uznána vinou správním deliktem podle citovaného zákona a že spáchání správního deliktu (nedodržení postupu podle citovaného zákona, pokud jde o hodnocení nabídky žalobkyně) v této věci vůbec nebylo možné.
Odvolací soud podle dovolatelky tvrzený nárok posoudil v rozporu se zásadou stejného zacházení se všemi zájemci a uchazeči o veřejnou zakázku podle § 25 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, neboť pominul, že uchazeč, jehož návrh byl dovolatelkou vyhodnocen jako druhý v pořadí, se přiznání vyšší odměny nedomáhal.
Dovolatelka dále namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku zákonných předpokladů její odpovědnosti za škodu podle § 373 obch. zák. ve spojení s § 381 obch. zák., pokud nevzal v úvahu, že ve vztahu k žalobkyni se nedopustila žádného protiprávního jednání, které by bylo příčinou vzniku tvrzené škody. Posouzení odvolacího soudu je podle dovolatelky v rozporu se závěrem vysloveným ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/80, neboť odvolací soud považoval za ušlý zisk žalobkyně ve smyslu těchto ustanovení obchodního zákoníku zvýšení jejího majetku o zvýšení odměny jako uchazečky o veřejnou zakázku, které nebylo jisté, ale ani pravděpodobné. Žalobkyně je totiž nemohla s ohledem na pravidelný běh věcí, na právní předpisy (zákon o zadávání veřejných zakázek) a na soutěžní podmínky očekávat, neboť rozhodnutí dovolatelky o výběru nabídky první v pořadí nebylo zneplatněno, ani se nestalo neúčinným a ani případná věcná nesprávnost tohoto rozhodnutí by neměla podle prokázaných soutěžních podmínek vliv na výši odměny, kterou dovolatelka žalobkyni přiznala.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. nebo citace textu tohoto ustanovení (či jeho části). Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. 1. 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014, která jsou veřejnosti, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupná na jeho webových stránkách).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není naplněn ani tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují), jak tomu bylo i v této věci. I v takovém případě tedy dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015, či 32 Cdo 2429/2016, ze dne 20. 9. 2016).
K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. již cit. usnesení Nejvyššího soud ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, či ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Odkazuje-li dovolatelka na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1226/2016).
Označila-li navíc dovolatelka jako jeden z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. skutečnost, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které měly být vyřešeny jinak , patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání § 237 o. s. ř. nestanoví. Žádost dovolatelky, aby sporná právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak . Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v tomto ustanovení, tj. má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak , míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím.
Nejvyšší soud zdůraznil například již v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř. I kdyby však dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v § 237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. shodně například již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); to však dovolatelka neučinila. Rovněž pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.
Z obsahu dovolání je však patrné, že u otázky ušlého zisku spatřuje dovolatelka naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené ve stanovisku bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, k některým otázkám náhrady škody podle občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.), uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1971, pod č. 55, str. 153.
Tato otázka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by se odvolací soud při jejím řešení od dovolatelkou citovaného stanoviska Nejvyššího soudu odchýlil. Toto stanovisko se zabývalo předpoklady práva na náhradu ušlého zisku jen okrajově a Nejvyšší soud v něm k této otázce uvedl toliko, že jen tehdy, byla-li škoda způsobena úmyslně a vyžadují-li to pravidla socialistického soužití, hradí se i jiná škoda (§ 442 odst. 2 o. z.), jež je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem; spočívá v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno kdyby nebylo škodné události důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Žádná úvaha odvolacího soudu není s obsahem tohoto stanoviska v rozporu odvolací soud řádně odůvodnil, jaký běh věcí považoval v intencích projednávaného sporu za pravidelný a proč k němu přihlédl.
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace § 238a o. s. ř., jímž je upravena přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení.
Směřovalo-li dovolání proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, a proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudem prvního stupně, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v § 241a odst. 2 o. s. ř. nevymezila žádný dovolací důvod neuvedla, v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu v otázce nákladů řízení. K tomuto rozhodnutí odvolacího soudu chybí v dovolání jakákoliv relevantní argumentace.
Rozhodnutí dovolacího soudu, na něž dovolatelka odkázala (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013), řeší v této souvislosti pouze otázku přípustnosti dovolání i do akcesorických výroků podle rozhodného znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení podle bodů 1. a 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Tento nedostatek nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 11. 4. 2017

JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu