32 Cdo 5000/2008
Datum rozhodnutí: 22.04.2010
Dotčené předpisy: § 585 předpisu č. 40/1964Sb.




32 Cdo 5000/2008


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobce J.Č ., zastoupeného Mgr. Alešem Hájovským, advokátem se sídlem v Tachově, náměstí Republiky č. 57, PSČ 374 01, proti žalovanému J. M ., zastoupenému Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Bělehradská 6, PSČ 400 01, o zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 134/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. února 2008, č. j. 11 Co 623/2007-182, takto:

I. Dovolání proti výrokům II. IV. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. února 2008, č. j. 11 Co 623/2007-182, se odmítá .
II. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. února 2008, č. j. 11 Co 623/2007-182, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou doručenou soudu dne 9. března 2004 požadoval žalobce po žalovaném zaplacení částky 60.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. září 2003 do zaplacení. Podle skutkových tvrzení žaloby byla mezi účastníky uzavřena smlouva o dílo, na jejímž základě žalobce provedl stavební úpravy na nemovitostech žalovaného. Cena díla měla být doplacena podle dohody o doplacení prací ze dne 17. června 2003 (dále rovněž jen dohoda ), ve dvou splátkách, z nichž první ve výši 40.000,- Kč měla být splatná téhož dne a druhá ve výši 60.000,- Kč dne 31. srpna 2003. Druhá splátka však uhrazena nebyla.
Žaloba byla u jednání dne 22. února 2006 změněna tak, že žalobce po žalovaném požaduje kromě částky uvedené v žalobě další částku ve výši 388.136,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. září 2003 do zaplacení, a v této části opět vzata zpět podáním doručeným soudu dne 23. března 2006.
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 27. března 2006, č. j. 3 C 134/2004-86, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 60.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. září 2003 do zaplacení a náklady řízení (výrok I.) a řízení v částce 388.136,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. září 2003 do zaplacení zastavil (výrok II.). Doplňujícím usnesením ze dne 25. dubna 2006, č. j. 3 C 134/2004-89 zavázal žalovaného k náhradě nákladů státu. Dohodu posoudil jako uznání závazku a neakceptoval procesní obranu žalovaného, který namítal, že po jejím uzavření musel dát třetím subjektem opravit nekvalitně zhotovené části díla a proto doplatek ceny díla snížil.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. ledna 2007, č. j. 11 Co 538/2006-116, napadené rozhodnutí vyjma výroku o zastavení řízení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vyslovil přitom právní názor, že dohodu nelze považovat za uznání závazku, mohlo by se však jednat o změnu smlouvy o dílo, pokud jde o jeho cenu.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. září 2007, č. j. 3 C 134/2004-148, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a nákladech řízení státu (výroky II. a III.). Podle jeho názoru se cena díla nestala splatnou. Účastníci se ve smlouvě o dílo na její splatnosti nedohodli a cena se tak v souladu se zákonem měla stát splatnou zhotovením díla [§ 548 odst. 1 obchodního zákoníku (dále rovněž jen obch. zák. )]. K tomu však nedošlo, protože dílo nebylo žalobcem včas a řádně provedeno a žalovanému předáno.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem uvedeným v záhlaví prvním výrokem napadený rozsudek změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 60.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. září 2003 do zaplacení, a dalšími třemi výroky rozhodl o nákladech řízení účastníků v řízení před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu.
Odvolací soud shodně s právním názorem vyjádřeným již v odůvodnění jeho prvního rozhodnutí dopěl k závěru, že dohodu (v rozhodnutí nesprávně označenou jako dohoda ze dne 17.3.2003) je nutno posoudit jako dohodu o narovnání uzavřenou v souladu s ustanovením § 585 odst. 1 občanského zákoníku (dále rovněž jen obč. zák. ). Jejím uzavřením účastníci sledovali ukončení dosavadních vztahů mezi sebou a odstranění pochybností o výši cenového požadavku žalobce vůči žalovanému za stavební práce pro něj provedené dle smlouvy o dílo ze dne 11.3.2003 poté, co se žalovaný rozhodl, že dokončovací stavební práce svěří jiné firmě, protože s prací žalobce nebyl spokojen . Dohoda v tomto směru nahradila smlouvu o dílo, určila výši ceny díla částkou 100.000,- Kč a stanovila splatnost jejích splátek, z nichž druhá nebyla zaplacena.
Rozsudek odvolacího soudu byl ve všech čtyřech bodech a v celém rozsahu napaden dovoláním žalovaného, který jeho přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále rovněž jen o. s. ř. ) a dovolací důvod vymezuje tím, že soud druhého stupně na základě nesprávného hodnocení důkazů věc nesprávně právně posoudil a chybně rozhodl .
Hodlal-li podle dovolatele odvolací soud tak zásadně změnit právní posouzení oproti soudu prvního stupně, jak učinil, a nezrušil-li z tohoto důvodu rozhodnutí soudu prvního stupně a věc mu nevrátil k dalšímu řízení, měl se svým právním názorem seznámit účastníky a dát jim možnost k doplnění skutkových tvrzení a důkazním návrhům. Neučinil-li to, znemožnil účastníkům na nově vzniklou situaci reagovat a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít (a měla) za následek nesprávné právní posouzení věci, které nadto nekoresponduje se zjištěným skutkovým stavem. Z obsahu dohody je totiž zřejmé, že dílo v době jejího vzniku nebylo zhotoveno a žalovanému předáno. Jejím uzavřením se žalobce nemohl zprostit odpovědnosti za později zjištěné vady díla. Sjednali-li účastníci, že uzavřením dohody jsou veškeré vzájemné závazky vyrovnány, nemohlo to zahrnovat situaci, kdy teprve po uzavření dohody žalovaný zjistil, že dílo je tak vadné, že některé jeho části je třeba zhotovit znovu. Byl-li žalovaný nucen za práce spojené s odstraněním vad díla zaplatit částku vyšší, než která je předmětem řízení, oprávněně placení odmítl. Odvolací soud rovněž nesprávně rozhodl o nákladech řízení, když nepřihlédl k částce ve výši 388.136,- Kč, o níž žalobce v průběhu řízení žalobu nejprve rozšířil a poté vzal zpět, a která představuje jeho procesní neúspěch.
Žalovaný proto navrhuje změnu napadeného rozsudku tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje , popřípadě jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné v části, v níž napadá výroky o nákladech řízení rozsudku odvolacího soudu. V části, v níž je napaden výrok, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (tedy proti prvnímu výroku napadeného rozhodnutí), je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009 (dále též o. s. ř. )
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání je vymezena v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř., z nichž je zřejmé, že dovolání není přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (toto rozhodnutí v taxativním výčtu uvedeném ve zmíněných ustanoveních není obsaženo), jak uzavřel Nejvyšší soud např. v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003. Dovolací soud je proto v této části jako nepřípustné odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. Lze dodat, že druhý a třetí výrok napadeného rozhodnutí jsou sice s ohledem na ustanovení § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 první věty o. s. ř. nesprávné, zrušeny by však mohly být pouze jako výroky závislé na zrušovaném výroku ve věci samé, k čemuž v této věci nedošlo (a změnu napadeného rozhodnutí, jíž se žalovaný dovolává, zákon neumožňuje).
Vzhledem k částečné přípustnosti dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady však neshledal, byť dovolatel tvrdí, že odvolací soud jimi řízení zatížil.
Výtku žalovaného, že napadený rozsudek je tzv. překvapivým rozhodnutím, protože odvolací soud neseznámil účastníky řízení se svým právním názorem odlišným od právního názoru soudu prvního stupně, předtím, než ve věci rozhodl, nelze akceptovat. Svůj právní názor odvolací soud vyjádřil již v usnesení, jímž zrušil první ve věci vydaný rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Již tehdy byli tedy účastníci (stejně jako soud prvního stupně) s jeho názorem seznámeni a bylo jen na nich, aby v tomto směru doplňovali skutková tvrzení a činili důkazní návrhy.
Dovolací soud poté přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), tedy správnost právního závěru odvolacího soudu, že dohodou v souladu s ustanovením § 585 odst. 1 obč. zák. účastníci upravili všechna práva mezi sebou sporná týkající se díla, zhotovovaného žalobcem pro žalovaného, který podle žalovaného je nesprávný a nadto nemá oporu v provedeném dokazování; vytýkané nesprávnosti však neshledal.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 585 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi sebou sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být upravena mezi účastníky veškerá práva, se netýká práv, na něž účastník nemohl pomýšlet (odst. 1). Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (§ 585 odst. 3 obč. zák.).
Účelem narovnání ve smyslu ustanovení § 585 odst. 1 občanského zákoníku je odstranit spornost nebo pochybnost vznikající např. o tom, zda byly splněny předpoklady vzniku nebo zániku určitého práva, spornost nebo pochybnosti týkající se výše pohledávky, její splatnosti apod., přičemž spornost nebo pochybnost může být skutková i právní, objektivní i subjektivní, jak uzavřel Nejvyšší soud v rozhodnutí pod sp. zn. 32 Odo 1/2001, citovaném např. v publikaci Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 10. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, str. 1046.
Dovolací soud nemá žádný důvod odchýlit se od právního názoru Ústavního soudu, který v usnesení ze dne 5. června 2000, sp. zn. IV. ÚS 13/2000, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. U 20/18 SbNU 437, uvedl, že institut narovnání slouží především k tomu, aby se předešlo dalším sporům. Jeho účelem není zjištění, jak se věci mají, ale odstranění pochybností tím, že se původní závazek, ve kterém se sporné právo vyskytlo, ruší a nahrazuje závazkem novým. Dohoda, z jejíhož obsahu učinil odvolací soud skutková zjištění, jež byla základem pro jeho právní posouzení, pak byla právě takovým úkonem, který měl ukončit dosavadní vztahy účastníků a vyjasnit jejich vzájemná práva a povinnosti vzniklá ze vztahu, s nímž souvisela, tedy s vyrovnáním stavebních prací na stavbě Přimda čp. 91 , přičemž tímto vyrovnáním budou veškeré závazky mezi uvedenými subjekty zcela vyrovnány . Podle názoru dovolacího soudu při jejím uzavření nemohli účastníci (konkrétně žalovaný) odhlédnout od faktického stavu díla, který jim musel být znám, a za této situace nelze přijmout závěr, že práva z odpovědnosti za vady dosud nedokončeného díla by byla právy, na něž nemohl pomyslet (§ 585 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Žalovaný se nemůže dovolávat ani omylu, protože v souladu s ustanovením § 586 odst. 1 obč. zák. omyl o tom, co je mezi stranami sporné nebo pochybné, neplatnost dohody o narovnání nezpůsobuje, nebyl-li vyvolán lstí jedné strany (a takovou skutečnost žalovaný netvrdil v průběhu řízení a netvrdí ji ani v dovolání). Rozhodnutí odvolacího soudu, vycházející ze skutkových zjištění vyplývajících z obsahu dohody, tak má v provedeném dokazování oporu a správné je rovněž právní posouzení věci podle ustanovení § 585 obč. zák.
Lze tak uzavřít, že dovolateli se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo. Dovolací soud proto poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 243b) odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. dovolání v části, v níž byl napaden první výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo částečně odmítnuto a částečně zamítnuto, nemá na jejich náhradu právo a žalobci v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. dubna 2010

JUDr. Miroslav G a l l u s předseda senátu