32 Cdo 50/2011
Datum rozhodnutí: 20.11.2012
Dotčené předpisy: § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., čl. 15 odst. 1 písm. c) předpisu č. 44/2001Sb., čl. 16 odst. 2 předpisu č. 44/2001Sb.




32 Cdo 50/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně CC Invest Limited , se sídlem Room 1, The Penthouse, Level 3, Palazzo Ca´Brugnera, Valley Road, Birkirkara, Republika Malta, registrační číslo C 46484, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, s adresou pro doručování JUDr. Aleš Klech, advokát se sídlem v Ostravě, Zámecká 20, proti žalovanému J.F. , o zaplacení částky 14.496,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 EC 171/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2010, č. j. 21 Co 564/2010-52, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2010, č. j. 21 Co 564/2010-52, a usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 12. srpna 2010, č. j. 15 EC 171/2010-39, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 12. srpna 2010, č. j. 15 EC 171/2010-39, se Okresní soud v Mladé Boleslavi prohlásil za nepříslušný k projednání a rozhodnutí této věci (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok IV.).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný je občanem Polské republiky a na území České republiky nemá bydliště. Dovodil, že ve věci je nutno postupovat podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení ), a to článku 15 odst. 1 písm. b) a článku 16 odst. 2, když předmětem sporu je závazek ze spotřebitelské smlouvy - smlouvy o úvěru uzavřené 13. července 2005 mezi právní předchůdkyní žalobkyně Českou spořitelnou, a. s. a žalovaným, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 56.000,- Kč. Podle těchto ustanovení nařízení může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli jen u soudů členského státu, v němž má žalovaný bydliště. Podle článku 59 odst. 1 nařízení pro posouzení, zda má strana řízení bydliště na území členského státu, u jehož soudu byl podán návrh, použije soud své právo. Otázku bydliště posuzuje soud podle národního práva, tedy práva českého, a to chápe pojem bydliště jako místo faktického pobytu fyzické osoby s úmyslem se zde zdržovat trvale. Žalobkyně na výzvu soudu, aby doplnila tvrzení o tom, zda se žalovaný zdržuje na území České republiky s úmyslem zdržovat se zde trvale, tvrzení nedoplnila.
Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaný měl bydliště na území České republiky. Není tak splněna podmínka článku 16 odst. 2 nařízení k tomu, aby byla dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky k projednání věci. Nedostatek mezinárodní příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je rozhodnutí o zastavení řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ).
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že projednávaný spor je sporem s mezinárodním prvkem, a proto je třeba aplikovat režim nařízení, když je splněna i podmínka teritoriální a časové působnosti nařízení. Zdůraznil, že předmětem sporu je nárok ze smlouvy o úvěru uzavřené podle ustanovení § 497 obchodního zákoníku, žalovaný nebyl ve smlouvě označen identifikačním číslem ani jiným označením, které by svědčilo o tom, že je podnikatelem a že smluvní vztah by byl uzavřen v souvislosti s jeho podnikatelskou činností. Úvěr byl poskytnut bez sledování účelu. Projednávanou věc lze tak podřadit pod článek 15 odst. 1 písm. b) nařízení a mezinárodní příslušnost soudu k projednání věci se řídí článkem 16 odst. 2 nařízení, přičemž článek 59 odst. 1 nařízení určuje, že pro posouzení, zda má strana řízení bydliště na území členského státu, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. Bylo na žalobkyni, aby tvrdila splnění této podmínky a splnění podmínky i prokázala. Žalobkyně přes výzvu soudu prvního stupně žádnou jinou adresu pobytu žalovaného neoznačila a soudu prvního stupně se ji nepodařilo zjistit. Žalobkyně neprokázala, že by žalovaný měl v době podání žaloby dne 20. května 2010 bydliště na území České republiky, neboť záznamy pošty na zásilkách doručovaných mu na adresu uvedenou v žalobě již od června 2009 svědčí o tom, že se žalovaný na této adrese nezdržoval. Není proto splněna podmínka článku 16 odst. 2 nařízení, aby byla k projednání věci dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky.
Zabývaje se námitkami žalobkyně, odvolací soud podrobně rozvedl důvody, pro které nelze aplikovat článek 24 a článek 26 nařízení s tím, že důkazní povinnost o bydlišti žalovaného na území České republiky má žalobkyně a takový důkaz podán nebyl.
Pro úplnost odvolací soud dodal, že nařízení neumožňuje vést řízení proti osobě neznámého pobytu, když žalovaný žádné soudu známé bydliště nemá.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatelka podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení a namítá, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s její námitkou, podle níž článek 15 nařízení nelze v dané věci aplikovat, neboť není použitelný na půjčky a úvěry, které byly poskytnuty bez sledování účelu, z toho důvodu, že spotřebitelem je podle nařízení osoba, která smlouvu uzavírá za účelem, jenž se netýká její profesionální nebo podnikatelské činnosti. Není-li sledován účel úvěru, nelze prokázat, že poskytnuté finanční prostředky žalovaný nevyužil k profesionální činnosti. Přestože odvolací soud uvedl, že pojmy nařízení je třeba vykládat autonomně a zužujícím způsobem, u výkladu pojmu spotřebitelská smlouva toto pravidlo nedodržel, což mělo za následek nesprávnou aplikaci článku 15 odst. 1 nařízení. Je-li v dané věci nařízení aplikovatelné a nejde-li o spotřebitelskou smlouvu, měla být mezinárodní příslušnost soudu určena podle článku 5 nařízení.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal i s další její námitkou, že požadavek, aby prokázala faktické bydliště žalovaného odporuje článku 36 Listiny základních práv a svobod, neboť bylo porušeno její právo na soudní ochranu, když nelze po ní spravedlivě požadovat, aby žalovaného, který změní bydliště a žalobkyni tuto skutečnost v rozporu se smluvními ujednáními neoznámí, hledala ve všech členských státech Evropské unie.
Odvolacímu soudu dovolatelka rovněž vytýká, že nepoložil Soudnímu dvoru Evropské Unie předběžnou otázku, zda nařízení brání použití takového ustanovení národního práva, které umožňuje vést řízení proti osobám, jejichž pobyt není znám, resp. bylo-li soudu z úřední činnosti známo, že obdobná otázka byla již dne 5. července 2010 položena Okresním soudem v Chebu, řízení nepřerušil do doby, než bude o této otázce rozhodnuto.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Námitky dovolatelky jsou z obsahového hlediska kritikou správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, jíž je vyhrazen dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu a z obsahu spisu vyplývá, že spor je veden o zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru uzavřené 13. července 2005 mezi právní předchůdkyní žalobkyně Českou spořitelnou, a. s. a žalovaným, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 56.000,- Kč bez sledování účelu. Součástí smlouvy o úvěru byly všeobecné obchodní podmínky České spořitelny, a. s.
Podle článku 15 odst. 1 (oddílu 4 o příslušnosti ve věcech spotřebitelských smluv) nařízení ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 bod 5), a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, na jehož území má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.
Podle článku 16 odst. 2 nařízení smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště.
Z článku 15 odst. 1 písm. a) a b) nařízení je zřejmé, že toto ustanovení dopadá výlučně jen na ty spotřebitelské smlouvy, jde-li o koupi movitých věcí na splátky a jde-li o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí. Pod písmeno b) tak lze podřadit pouze ty smlouvy o úvěru, jež jsou účelově vázané, nikoli půjčky a úvěry poskytnuté bez uvedení účelu (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 2935 s.). Úvěr poskytnutý žalovanému na základě smlouvy o úvěru tak nelze podřadit pod písmeno b), když jeho účel nebyl určen. Na určení příslušnosti soudu k projednání nároku ze smlouvy uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným však dopadá ustanovení článku 15 odst. 1 písm. c) nařízení, když právní předchůdkyně žalobkyně provozuje (v době uzavření smlouvy provozovala) podnikatelskou činnost v členském státě, na jehož území má žalovaný bydliště (rozuměj v době uzavření smlouvy).
Závěr soudů obou stupňů, že projednávanou věc lze podřadit pod článek 15 odst. 1 písm. b) nařízení tak správný není. Za nedůvodnou však Nejvyšší soud považuje námitku dovolatelky, podle níž nelze aplikovat článek 15 nařízení v případě, že úvěr byl poskytnut bez sledování účelu, jako tomu bylo v projednávané věci. Byl-li žalovaný ve smlouvě označen jako občan, nikoliv podnikatel, a odkazuje-li smlouva na zákon o spotřebitelském úvěru, je nepochybné, že úvěr nebyl poskytnut pro účel, který by se týkal profesionální nebo podnikatelské činnosti dlužníka (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Gruber, C-464/01, bod 50). Dovolatelka ani netvrdí, že by tomu tak bylo.
Otázkou použití nařízení v případě, kdy žalovaný - spotřebitel - je osobou neznámého pobytu, a procesního postupu osloveného soudu se zabýval Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 17. listopadu 2011, ve věci C-327/10, Hypoteční banky, a. s. proti U.M. L., na niž poukazuje dovolatelka v souvislosti s výhradou, že odvolací soud nevyčkal rozhodnutí o předběžné otázce. V tomto rozsudku Soudní dvůr Evropské unie učinil závěr, že nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že v situaci, kdy spotřebitel, který je stranou smlouvy o dlouhodobém hypotečním úvěru, opustí své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba pro porušení smluvních povinností, jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, na základě čl. 16 odst. 2 nařízení příslušné rozhodnout o této žalobě, jestliže nejsou podle článku 59 nařízení schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají ani průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má skutečně bydliště mimo území Evropské unie. Nařízení nebrání použití ustanovení vnitrostátního procesního práva členského státu, které ve snaze zabránit situaci odepření spravedlnosti umožňuje vést řízení proti osobě, která se neúčastní řízení a jejíž pobyt není znám, pokud se soud, který se sporem zabývá, ujistí předtím, než o něm rozhodne, že proběhla veškerá pátrání, která ukládají zásady řádné péče a dobré víry, aby byl zjištěn pobyt žalovaného.
V rozsudku ze dne 15. března 2012, ve věci C-292/10, G. proti Cornelius de Visser, Soudní dvůr Evropské unie, zabývaje se výkladem článku 4 odst. 1 nařízení, dospěl k závěru, že toto ustanovení nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že nebrání použití článku 5 odst. 3 nařízení na žalobu o náhradu škody způsobené provozováním internetové stránky proti žalovanému, který je pravděpodobně občanem Unie, ale jehož místo pobytu není známo, pokud soud, kterému byla žaloba předložena, nedisponuje průkaznými indiciemi, které by mu umožnily dojít k závěru, že žalovaný má skutečně bydliště mimo území Unie. Tento postup je totiž v souladu s cílem sledovaným tímto nařízením, kterým je posílit právní ochranu osob usazených v Unii tím, že umožňuje žalobci snadno určit soud, u něhož může podat žalobu, a zároveň žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého soudu může být žalován (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 17. listopadu 2011, Hypoteční banka, C-327/10, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 44).
Z obsahu spisu se podává, že soud prvního stupně po zjištění, že žalovaný nebydlí na adrese uvedené v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, zjišťoval jeho bydliště dotazy na Centrální evidenci obyvatel a Službu cizinecké policie. Z došlých odpovědí vyplývá, že adresa pobytu žalovaného byla v K., a žalovanému jako cizinci byl zrušen pobyt od 25. října 2009, v současné době nemá na území České republiky jako cizinec žádný druh pobytu podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky a současné místo pobytu žalovaného není známé. Soudy nižších stupňů pak nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící o tom, že žalovaný má bydliště mimo území Evropské unie.
S ohledem na závěry vyslovené Soudním dvorem Evropské unie ve výše zmíněných rozhodnutích, lze v projednávané věci určit mezinárodní příslušnost soudů České republiky podle článku 16 odst. 2 nařízení jakožto soudů členského státu, na jehož území měl žalovaný podle smlouvy uzavřené mezi účastníky poslední známé bydliště, přičemž právě toto bydliště je rozhodujícím kritériem pro znalost spotřebitele i jeho smluvního partnera o tom, ve kterém státě mohou své nároky ze smlouvy soudní cestou uplatnit a ve kterém státě naopak může být ze stejného důvodu žaloba proti nim podána.
Poněvadž závěr odvolacího soudu o nedostatku mezinárodní příslušnosti osloveného soudu k projednání a rozhodnutí věci není správný, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy obou stupňů závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. listopadu 2012

JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Petra Prachařová