32 Cdo 4997/2015
Datum rozhodnutí: 17.02.2016
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 392 odst. 2 obch. zák., § 497 obch. zák.



32 Cdo 4997/2015


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce J. L. , proti žalovaným 1) V. S. , a 2) B. S. , oběma zastoupeným JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Masařská 323/6, o zaplacení částky 960 881,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 171/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 15. února 2011, č. j. 6 C 171/2005-196, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2012, č. j. 51 Co 230/2011-253, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 15. února 2011, č. j. 6 C 171/2005-196, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. ledna 2012, č. j. 51 Co 230/2011-253, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 15. února 2011, č. j. 6 C 171/2005-196, uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 1 229 784,44 Kč s 13,15% úrokem z částky 955 210,63 Kč od 2. června 2003 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 38 440 Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného.
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 13,15% úroku z částky 955 210,63 Kč od 2. června 2003 do 1. března 2005 zamítl [první výrok, písm. a)], ve zbylém rozsahu jej potvrdil ve správném znění tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 1 229 784,44 Kč s 13,15% úrokem z částky 955 210,63 Kč od 2. března 2005 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 38 440 Kč [první výrok, písm. b)], a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení [druhý výrok].
Odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že právní předchůdkyně žalobce, Komerční banka, a. s., a žalovaní uzavřeli 25. června 1998 smlouvu o úvěru podle ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen obch. zák. ), v níž ujednali, že dlužníci budou poskytnutý úvěr ve výši 970 000 Kč splácet v pravidelných splátkách vždy k 25. dni v měsíci po dobu 25 let. Pro případ prodlení dlužníků s úhradou splátek si strany dohodly právo věřitelky požadovat okamžité splacení celé jistiny nebo její části a příslušenství s tím, že k zesplatnění dojde jen na základě výslovného písemného projevu vůle věřitelky takto učinit, přičemž splatnost nastává následující pracovní den po doručení výzvy k okamžitému splacení dlužníkům. Taková výzva byla žalovaným doručena 1. března 2005. Dopisem z 8. prosince 2000 věřitelka upomínala žalované o zaplacení k tomuto datu dlužné částky 709 Kč. Přípis neobsahuje žádný projev vůle věřitele k zesplatnění dosud neuhrazené částky. Dlužníci uhradili poslední splátku 31. května 2001. Žaloba byla podána 5. května 2005, není tedy promlčená žádná ze splátek splatných po 5. květnu 2001. Co do dlužné nesplacené jistiny, kapitalizovaného úroku z úvěru a běžícího úroku od 2. března 2005 do zaplacení proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V rozsahu úroku za dobu od 2. června 2003 do 1. května 2005 však uzavřel, že námitka promlčení důvodná je, neboť v tomto rozsahu byla žaloba rozšířena až podáním doručeným soudu dne 3. září 2010; v této části odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Žalovaní podali dovolání výslovně proti oběma rozsudkům uvedeným v záhlaví a navrhují, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním proti rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolání je podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř. ) mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalovaných proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení- v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání proti rozsudku v rozsahu prvního výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak, než ve svém dřívějším rozsudku zrušeném odvolacím soudem. V úvahu tak přichází přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, in www.usoud.cz ), pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá námitka, podle níž v projednávané věci nelze aplikovat ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ), jestliže si strany ve smlouvě ujednaly, že jejich vztah je podřízen obchodnímu zákoníku, a z toho důvodu nemůže být použito ani ustanovení § 565 obč. zák., neboť stejnou problematiku řeší pro obchodní závazkové vztahy ustanovení § 391 obch. zák.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 29 Cdo 1190/2009 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), dovodil, že ani tzv. komplexnost úpravy toho kterého právního institutu v obchodním zákoníku nevylučuje automaticky aplikaci předpisů práva občanského. Ty je však možné aplikovat pouze tehdy, nelze-li příslušnou otázku řešit podle ustanovení obchodního zákoníku (§ 1 odst. 2 věta druhá obch. zák.). Otázku počátku běhu promlčecí doby v případech, kdy se pro nezaplacení některé splátky stane splatným celý zbytek dluhu, obchodní zákoník výslovně řeší v ustanovení § 392 odst. 2 větě druhé, podle něhož stane-li se pro nesplnění některého dílčího závazku splatný závazek celý, běží promlčecí doba od doby splatnosti nesplněného závazku. Tato úprava dopadá jak na situace, kdy se zbytek dluhu stane splatným (jedině) v důsledku úkonu věřitele (§ 565 obč. zák.), tak na situace, kdy je mezi stranami dohodnuto, že pro nesplnění dílčího závazku se bez dalšího stává splatným celý závazek.
Uzavřel-li odvolací soud, že vztah založený smlouvou o úvěru se řídí obchodním zákoníkem včetně tam obsažené úpravy promlčení, a zároveň při posouzení úkonu věřitelky směřujícího k zesplatnění celé pohledávky odkázal na ujednání v článku IV. odst. 1 písm. a) a n) obecných úvěrových podmínek, jež jsou součástí smlouvy o úvěru, a na ustanovení § 565 obč. zák., je jeho právní posouzení v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Argumentace, že ze stávající právní úpravy jasně nevyplývá význam ustanovení § 391 obch. zák., a to především jeho vztah k počátku běhu promlčecí doby v případě, že věřitel nevyužije svého práva, uplatnit svůj nárok u soudu , je zcela irelevantní. Předně jejím prostřednictvím dovolatelé nezpochybňují žádný závěr odvolacího soudu, ale polemizují toliko s právní úpravou účinnou do 31. prosince 2013. Přehlížejí zcela zřejmý fakt, že věřitel svého práva uplatnit předmětný nárok u soudu nepochybně využil, bez toho by ostatně řízení v projednávané věci vůbec neprobíhalo. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze přikládat otázkám, na nichž napadené rozhodnutí nespočívá a které nebyly odvolacím soudem řešeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 3580/2012, a ze dne 30. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 3399/2012).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka nesprávnosti závěru odvolacího soudu, podle něhož dopisem ze dne 8. prosince 2000 původní věřitelka Komerční banka, a. s. upomínala dlužníky o zaplacení v té době dlužné částky 709 Kč. Dovolatelé vyjadřují přesvědčení, že promlčecí doba začala běžet následujícího dne po doručení tohoto přípisu s tím, že obecný počátek promlčecí doby je nutno spojovat s okamžikem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Touto výhradou dovolatelé nezpochybňují právní posouzení věci, nýbrž správnost skutkových zjištění, z nichž pro ně nepříznivé právní posouzení věci vychází. Dovolatelé předkládají svou verzi skutkového stavu, odlišnou od skutkových zjištění a skutkových závěrů odvolacího soudu, a právní závěry na ní založené poměřují s kritizovaným právním posouzením odvolacího soudu. Okolnosti uplatněné dovolacím důvodem stanoveným v § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj., že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, však podle ustanovení § 237 odst. 3 části věty za středníkem o. s. ř. závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou. Ke správnosti závěru odvolacího soudu o počátku běhu promlčecí doby opřeného o ujednání článku VI. odst. 1 písm. a) a n) obecných úvěrových podmínek se dovolací soud již vyjádřil výše.
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a k dovolání proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba zčásti zamítnuta, nejsou dovolatelé subjektivně oprávněni, neboť jim tímto rozhodnutím nebyla způsobena žádná újma, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, nemají na náhradu nákladů právo a žalobci podle obsahu spisu náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. února 2016
JUDr. Hana Gajdzioková předsedkyně senátu