32 Cdo 499/2013
Datum rozhodnutí: 30.06.2014
Dotčené předpisy: § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 5 odst. 5 předpisu č. 131/2002Sb.



32 Cdo 499/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Zelená pastva s. r. o. , se sídlem v Zákupech, Nové Zákupy 315, PSČ 471 23, identifikační číslo osoby 27323927, zastoupené Mgr. Evou Urbanovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Praze 10, Finská 577/5, PSČ 101 00, proti žalovanému Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu , se sídlem v Praze Novém Městě, Ve Smečkách 801/33, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 48133981, o zaplacení částky 316.284,68 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 72/2012, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2012, č. j. 6 Cmo 321/2012-26, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2012, č. j. 6 Cmo 321/2012-26, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. července 2012, č. j. 59 Cm 72/2012-13, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

V souzené věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 316.284,68 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako nedoplatku plateb určených ke kompenzaci újmy spojené s hospodařením v méně příznivých oblastech a s hospodařením v rámci environmentálních opatření za rok 2008. Žalobu založila na tvrzení, že žalovaný při vyplácení kompenzačních plateb zvolil nesprávný postup přepočtu z EUR na CZK, v důsledku čehož jí byla vyplacena nižší částka, než jí náleží.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 11. července 2012, č. j. 59 Cm 72/2012-13, jímž Městský soud v Praze řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 občanského soudního řádu zastavil pro nedostatek pravomoci soudů a rozhodl, že po nabytí právní moci bude věc postoupena žalovanému, neboť ten je k rozhodnutí příslušný podle § 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 256/2000 Sb., o Státním zemědělském intervenčním fondu a o změně některých dalších zákonů.
Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že vztah mezi poskytovatelem kompenzačních plateb a jejich příjemcem není vztahem soukromého práva. Dovodil, že poskytovatel není v postavení podnikatele, nýbrž plnění poskytuje jako orgán veřejné správy, který podle ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 256/2000 Sb. rozhoduje o poskytnutí dotace, v rozhodnutí stanoví podmínky pro příjemce, kontroluje plnění podmínek poskytnutí dotace a vůči příjemci má sankční postihy.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež co do přípustnosti opírá o ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen o. s. ř. ), a jímž uplatňuje dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení.
Dovolatelka zpochybňuje správnost právního závěru o nedostatku pravomoci soudů k projednání a rozhodnutí této věci. Argumentuje, že uplatněný nárok vyplývá z nařízení Rady (ES) č. 1698/2005, o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova, a že v intencích tohoto nařízení je nutno hledět na vztah mezi poskytovatelem kompenzačních plateb a příjemcem jako na vztah smluvní. Prosazuje názor, že typově jde o smlouvu mezi státem, jenž je zastoupen žalovaným, a podnikatelem při jeho podnikatelské činnosti, který se týká uspokojování veřejných potřeb, ve smyslu ustanovení § 261 odst. 2 obchodního zákoníku. Žalovaný nemá v tomto vztahu vrchnostenské postavení; možnost kontrol a sankcí je součástí smluvního rámce, který dovolatelka dobrovolně akceptovala. Na kompenzační platby je právní nárok a žalovaný, jako platební agentura ve smyslu citovaného nařízení, má odpovídající povinnost k výplatě.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné. Zdůrazňuje, že na podkladě nařízení Rady (ES) č. 1698/2005 žádný přímý nárok konkrétnímu zemědělci nevzniká, neboť předpokladem vyplacení dotace je splnění veškerých podmínek stanovených národními právními předpisy. Dovozuje, že vztah mezi účastníky je vztahem veřejnoprávním, neboť žalovaný je orgánem veřejné správy, který o poskytnutí dotace rozhoduje na podkladě žádosti rozhodnutím vydaným ve správním řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovodil, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Přezkoumal tedy napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.), a dovolání shledal důvodným.
Otázku pravomoci soudů takovouto věc projednat a rozhodnout v mezidobí vyřešil - v typově obdobném případu - zvláštní senát, zřízený zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, v usnesení ze dne 20. února 2014, č. j. Konf 22/2013 - 7 (jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího správního soudu www.nssoud.cz ).
Zvláštní senát zdůraznil, že řízení před civilními i správními soudy je ovládáno zásadou dispoziční, je proto třeba respektovat, jakým způsobem se žalobce rozhodne hájit svá práva. Na základě toho dovodil, že ačkoliv může existovat vhodnější a v závěru pro žalobce úspěšnější cesta, jak se domoci svých práv, mohou soudy postupovat pouze v mezích stanovených právními předpisy a způsob obrany zvolený žalobcem nemohou libovolně měnit či nahrazovat. S poukazem na to, že žalobce netvrdil, že byl zkrácen na svých právech úkonem správního orgánu, nýbrž domáhal se zaplacení konkrétní finanční částky, kterou mu měl žalovaný zaplatit jako kompenzační platbu, leč mu ji - z důvodu vadného přepočtu kurzu české koruny vůči EUR - neoprávněně nezaplatil, zvláštní senát uzavřel, že se jedná o soukromoprávní spor, k jehož projednání a rozhodnutí je příslušný soud v občanském soudním řízení.
Z ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. vyplývá, že pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, jakož i pro všechny orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, jakož i fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, a soudy. Je tedy závazné nejen pro soudy, jež jsou stranami příslušného kompetenčního sporu, nýbrž pro všechny soudy. Ústavní soud k tomu vysvětlil v nálezu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. IV. ÚS 1743/10, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.cz , že rozhodnutí zvláštního senátu má právní účinky inter partes i erga omnes, zavazuje tedy nejen strany kompetenčního sporu a účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, nýbrž i precedenčně dopadá na všechny obdobné případy.
V souzené věci se o případ obdobný (typově totožný) tomu, na nějž se vztahují závěry rozhodnutí zvláštního senátu, nepochybně jedná, uvedené závěry se tedy prosadí i v ní. Nezbývá proto než uzavřít, že projednání věci a rozhodnutí o žalobě je v pravomoci soudů v občanském soudním řízení.
Protože odvolací soud dospěl k opačnému závěru, jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech řízení [§ 242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud tudíž podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2014
JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu