32 Cdo 4987/2008
Datum rozhodnutí: 20.01.2010
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.



32 Cdo 4987/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobců: a) B. V ., a b) J. V., proti žalované U. spol. s r.o. v likvidaci, zastoupené JUDr. M. Ž., advokátem o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 171/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 2008, č. j. 17 Co 198/2008-61, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč k rukám zástupce žalované JUDr. M. Ž. do tří dnů od právní moci usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Dovolání žalobců proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. ledna 2008, č. j. 8 C 171/2007-40, ve výroku ve věci samé, kterým byla zamítnuta žaloba o určení vlastnictví k nemovitostem, a to domu se stavebním pozemkem, zapsaných v katastru nemovitostí P.-m. na k. ú. B., není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., protože ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil. Dovolání v rozsahu směřujícím proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelé zpochybňují právní závěry o neplatnosti oznámení žalobce a) žalované ze dne 11. srpna 2003, podle nichž tak nemohla vzniknout kupní smlouva, a o tom, že i pokud by vznikla, k převodu vlastnictví nemohlo dojít pro nezaplacení kupní ceny, neztotožňují se se závěrem, že soud nemůže nahrazovat v řízení o vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí činnost správního orgánu, a zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují v řešení otázky určení hranice při stanovení neplatnosti právního úkonu jedné ze stran závazkového vztahu, když důvodem tvrzené neplatnosti je výlučně nesplnění povinnosti ze strany druhého účastníka tohoto vztahu . Odvolacímu soudu vytýkají, že neprovedl další jimi navržené důkazy, a že se nezabýval posouzením existence samotné kupní smlouvy v důsledku oznámení žalobce a), což činí podle jejich názoru napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným.
Tyto jejich námitky však nemohou přípustnost dovolání založit.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má určující význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Na řešení dovolateli vymezených dovolacích námitek (ne však na řešení otázky výslovně označené žalobci za otázku zásadního právního významu) založil své rozhodnutí soud prvního stupně. Odvolací soud ovšem uzavřel, že žalobkyně b) není v řízení aktivně legitimována, protože smlouvu o koupi najaté věci uzavřel se žalovanou pouze žalobce a). Ten však neprokázal vznik svého vlastnického práva. K nabytí účinnosti úkonu při převodu nemovitostí je totiž nutný vklad vlastnického práva nabyvatelů do katastru nemovitostí, s nímž zákon přechod vlastnického práva spojuje. Návrh na vklad vlastnického práva žalobců k nemovitostem, jež jsou předmětem smlouvy, však byl katastrálním úřadem zamítnut a jeho rozhodnutí lze přezkoumat pouze ve správním řízení, nikoliv na základě žaloby o určení vlastnictví, která by správní řízení obcházela. Nedošlo rovněž ani k vydržení vlastnického práva žalobci.
Uvedené závěry odvolacího soudu však s výjimkou výhrady vůči závěru, že soud nemůže nahrazovat činnost správního orgánu - jak již bylo uvedeno shora - dovoláním napadeny nebyly. S obsahem výhrady lze souhlasit, protože závěr odvolacího soudu, že by soud určením vlastnického práva nahrazoval činnost správního orgánu v řízení o vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, je nesprávný. Tento právní názor se však v samotném rozhodnutí neprojevil, ale jde pouze o dodatek k závěru, že nedošlo-li ke vkladu vlastnického práva žalobců do katastru nemovitostí, nemají žalobci naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví, na němž odvolací soud své rozhodnutí založil. Z téhož důvodu nelze shledat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ani ve skutečnosti, že odvolací soud řešil dovolateli vymezenou otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.)
Nelze účinně uplatnit ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., spočívající v tom, že nebyly provedeny žalobci navržené důkazy, a že napadený rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto a vznikla jim tak povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem v částce 5.000,- Kč podle ustanovení § 5 písm. b, § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 1. září 2006, z náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném k témuž datu, a z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 1.060,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 20. ledna 2010

JUDr. M. G., v. r. předseda senátu