32 Cdo 4970/2008
Datum rozhodnutí: 25.05.2010
Dotčené předpisy: § 446 předpisu č. 513/1991Sb., § 451 odst. 1,2 předpisu č. 40/1964Sb.




32 Cdo 4970/2008

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobce Ing. R. Z. , zastoupeného JUDr. Ivanou Santariusovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV 778, PSČ 760 01, proti žalované ŠkoFIN s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Pekařská 6, PSČ 155 00, IČ 45805369, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, PSČ 110 00, o zaplacení částky 509.647,15 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 127/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2008, č. j. 30 Co 572/2007-242, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2008, č. j. 30 Co 572/2007-242, se odmítá v rozsahu, v němž směřovalo proti výrokům o nákladech řízení.
II. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2008, č. j. 30 Co 572/2007-242, ve věci samé, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. června 2007, č. j. 15 C 127/2004-213, ve výroku ve věci samé tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 74.031,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % od 12. července 2003 do 31. prosince 2004 a ve výši 8% od 1. ledna 2005 do zaplacení, změnil výrok o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, ve věci, v níž žalobce požadoval po žalované zaplacení částky 509.647,15 Kč s 8% úrokem z prodlení od 29. března 2001 do zaplacení jako nákladů marně vynaložených v souvislosti s převzetím práv a závazků ze smlouvy o finančním pronájmu a následné koupi motorového vozidla uzavřené mezi žalovanou a PharmDr. J. S. dne 22. září 2000, č. 352977 (dále rovněž jen leasingová smlouva ), k němuž došlo smlouvou ze dne 4. prosince 2000, když vozidlo Audi A6 Avant 2,5 TDI (dále též jen vozidlo ), jež bylo jejím předmětem, bylo žalobci odebráno orgány Policie České republiky.
Shodně se soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce nemá právo na náhradu škody, protože žalovaná neporušila žádnou smluvní povinnost a nejsou tak dány předpoklady její odpovědnosti podle ustanovení § 373 obchodního zákoníku (dále rovněž jen obch. zák. ). Na rozdíl od soudu prvního stupně však na základě skutkových zjištění, z nichž vyplynulo, že mezi prodávajícím vozidla T. K. (popřípadě jeho matkou L. M., na jejíž jméno bylo vozidlo zaregistrováno v evidenci motorových vozidel) a společností GERHARD HOREJSEK a spol. v.o.s., která záležitost zprostředkovávala a uzavřela za žalovanou leasingovou smlouvu, v níž byla označena jako prodávající vozidla, nebyla uzavřena kupní smlouva, a k přechodu vlastnického práva nedošlo ani s ohledem na ustanovení § 446 obch. zák. Žalovaná sice nevěděla a ani vědět nemohla, že šlo o odcizené vozidlo, leasingovou smlouvu, jejíž součástí byla i kupní smlouva mezi společností GERHARD HOREJSEK a spol. v.o.s. a žalovanou, však uzavírala za oba tyto subjekty I. K. V důsledku této skutečnosti muselo být žalované známo, že kupní smlouva mezi T. K. a společností GERHARD HOREJSEK a spol. v.o.s. nebyla uzavřena a uvedená společnost proto není vlastnicí vozidla. Proto se sama vlastnicí vozidla nestala. Leasingová smlouva, předpokladem jejíž platnosti je, že žalovaná je vlastnicí vozidla, je proto neplatná a leasingové splátky zaplacené žalobcem jsou bezdůvodným obohacením žalované.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, a v části, v níž tímto rozhodnutím nebyla přiznána žalovanému část náhrady nákladů řízení oproti rozsudku soudu prvního stupně , dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále rovněž jen o. s. ř. ) a důvodnost o ustanovení § 241 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Vady řízení před odvolacím soudem spatřuje dovolatelka v nesprávném skutkovém zjištění, že kupní smlouva mezi T. K. a společností GERHARD HOREJSEK a spol. v.o.s. nebyla uzavřena. Ze smluv mezi uvedenou společností a žalovanou, jimiž byl proveden důkaz, vyplynulo, že vozidla byla nakupována jejím jménem na účet žalované, a že i v tomto případě došlo k vyúčtování kupní ceny a jejímu zaplacení. Interpretace výpovědi svědkyně I. K. v trestním řízení, na jejímž základě dospěl odvolací soud k závěru, že k uzavření kupní smlouvy nedošlo, není správná. Tato svědkyně chtěla vyjádřit, že vozidlo bylo zakoupeno pro žalovanou a nikoliv, že společností GERHARD HOREJSEK a spol. v.o.s. zakoupeno nebylo, nedokázala to však přesně formulovat pro nedostatek právnického vzdělání.
V důsledku nesprávného závěru o skutkovém stavu věci pak odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že nelze použít ustanovení § 446 obch. zák., protože společnost GERHARD HOREJSEK a spol. v.o.s. - tak jako v jiných obdobných případech - vozidlo pro žalovanou koupila a následně jí je prodala. Protože původ vozidla byl prověřen, došlo ke koupi vozidla nepochybně v dobré víře.
Z uvedených důvodů žalovaná navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné v části, v níž dovolatelka napadá část výroku, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V části, v níž je napadena část výroku, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání je vymezena v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř., z nichž je zřejmé, že dovolání není přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení (toto rozhodnutí v taxativním výčtu uvedeném ve zmíněných ustanoveních není obsaženo), jak uzavřel Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003. Dovolací soud je proto jako nepřípustné v této části odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Vzhledem k přípustnosti dovolání v části, v níž je napaden měnící výrok odvolacího soudu ve věci samé, dovolací soud přezkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Takové vady, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), však neshledal, byť dovolatelka tvrdí, že odvolací soud jimi řízení zatížil. Podle vylíčení dovolacího důvodu, jímž vytýká odvolacímu soudu domnělé vady řízení, je totiž zřejmé, že ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
Dovolací soud poté přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.) jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), tedy správnost závěru, že mezi T. K. a společností GERHARD HOREJSEK a spol. v.o.s. nedošlo k uzavření kupní smlouvy, z něhož pramení tvrzené nesprávné právní posouzení, že žalovaná se nestala vlastníkem vozidla, nemohla proto platně uzavřít leasingovou smlouvu a nenáleží jí tak žalobcem zaplacené leasingové splátky.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, popř. procesního práva (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Přitom není významné, zda ke skutkovým zjištěním nebo skutkovému závěru dospěl odvolací soud sám nebo zda převzal (vzal za své) skutková hodnocení a skutkový závěr soudu prvního stupně.
Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) - jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod.
V posuzované věci dovolací soud žádné pochybení odvolacího soudu z hlediska ustanovení § 132 o. s. ř. neshledává. Odvolací soud svá skutková zjištění vedoucí k závěru, že nedošlo k uzavření kupní smlouvy mezi T. K. a společností GERHARD HOREJSEK a spol. v.o.s. podrobně v napadeném rozhodnutí odůvodnil a uvedl, z jakých důkazů a skutečností, které vyšly za řízení najevo, vycházel. Pochybení odvolacího soudu Nejvyšší soud neshledal ani v jeho hodnocení důkazů, a to zejména hodnocení obsahu výpovědi svědkyně Kučerové v trestním řízení, které nevykazuje žádný logický rozpor. Argumentace žalované, že odvolací soud měl obsah její výpovědi vyložit jinak, je tak lichá.
Lze dodat, že ani z obsahu výpovědi svědkyně K. před soudem prvního stupně nelze dovodit, že by k uzavření dovolatelkou tvrzené kupní smlouvy došlo, a tato skutečnost není zřejmá ani z leasingové smlouvy, byť je v ní společnost GERHARD HOREJSEK a spol. v.o.s. označena jako prodávající. Přestože žalovaná byla odvolacím soudem poučena ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. o možnosti právního posouzení věci jako bezdůvodného obohacení (protože uzavření kupní smlouvy mezi T. K. a společností GERHARD HOREJSEK a spol. v.o.s. neměl odvolací soud za prokázané) a vyzvána k doplnění skutkových tvrzení a důkazních návrhů k prokázání opaku, žádná nová skutková tvrzení nepřednesla a důkazy nenavrhla.
Dovolací soud proto uzavřel, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl naplněn.
Ani nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem vymezené obsahem dovolání dovolací soud neshledal.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je založeno na tom, že existence kupní smlouvy mezi T. K. jako prodávajícím a společností GERHARD HOREJSEK a spol. v.o.s. jako kupující nebyla prokázána (a prodávající nadto nebyl vlastníkem vozidla). Za tohoto skutkového stavu je zcela správný úsudek, že nenabyla-li společnost GERHARD HOREJSEK a spol. v.o.s. sama vlastnictví k vozidlu, nemohla je převést na žalovanou. Protože za obě společnosti jednala táž osoba, žalovaná musela vědět, že její právní předchůdkyně není vlastnicí vozidla. Nemohla tak nabýt vlastnického práva způsobem uvedeným v ustanovení § 446 obch. zák., podle něhož je za podmínek tam stanovených možno nabýt vlastnického práva i od nevlastníka. Nebyla-li vlastnicí vozidla, nemohla uzavřít platnou leasingovou smlouvu s J. S. Tento logický řetězec pak vede k závěru, že leasingové splátky přijaté žalovanou od žalobce jako právního nástupce J. S. jsou jejím bezdůvodným obohacením. Ani dovolací důvod nesprávného právního posouzení tak naplněn nebyl.
Lze tedy uzavřít, že dovolatelce se prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost skutkových zjištění odvolacího soudu, ani správnost jeho právního posouzení věci zpochybnit nepodařilo. Dovolací soud proto poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.), v souladu s ustanovením § 243b) odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. dovolání v části, v níž směřovalo proti měnícímu výroku ve věci samé, zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na jejich náhradu právo, a žalobci v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 25. května 2010


JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu